V debatě o vztahu náboženství k politice a vědě se často vrací otázka, jak obhájit Bibli proti kritice. K této otázce je nutné přistupovat komplexně: historicky, textově i teologicky, a přitom rozlišovat mezi různými typy kritiky - od akademické biblické kritiky až po ideologické útoky. Následující text sestává výhradně z vět převzatých z dostupných materiálů a je uspořádán tak, aby čtenáři předložil co nejobsáhlejší obraz obhajoby Bible.
Teoretické rámce a předsudky v debatě o náboženství
Hovoříme-li dnes na akademické půdě o náboženství - a to nejen v této zemi, jejíž školský systém po desetiletí ovládala ideologie militantního ateismu - musíme se nejprve pokusit překonat některé rozšířené předsudky.
Jedním z nich je "teorie sekularizace", která byla po velmi dlouhou dobu přijímána jako samozřejmost. Vycházela z osvíceneckého racionalismu a pozitivistické sociologie (připomeňme slavný Comtův zákon tří stádií vývoje společnosti). Zastánci této teorie studovali proces zmenšování významu náboženství a náboženských institucí ve veřejném životě i v motivaci jednotlivců během novověku (modern age) a předpokládali, že tento proces bude pokračovat i nadále., pravděpodobně až do úplného zániku náboženství. Náboženství bylo chápáno jako svého druhu "dětství lidstva".
Soudobá sociologie náboženství tuto teorii v naprosté většině opustila. Teorie sekularizace vycházela z příliš úzkého pohledu na náboženství (všímala si převážně klasických náboženských institucí) i na společnost (neoprávněně zobecnila trend v určitých sociálních vrstvách, zejména evropské inteligenci a průmyslových centrech). Ukazuje se, že náboženství je složitější a vitálnější fenomén, než se myslelo - některé formy ustupují, jiné rozkvétají. Zdá se, že náboženství není jen produkt určitého stupně společenské evoluce. Mnozí se kloní k názoru, že náboženství - v nejširším slova smyslu - je spíše "antropologická konstanta", patří trvale k životu společnosti, jen nabývá různých dějinně podmíněných podob.
Bible, desakralizace světa a vztah k vědě
Chceme-li však porozumět vztahu křesťanství a sekulárního světa, křesťanství a politiky, musíme se vrátit velmi hluboko do minulosti, k víře starého Izraele, k Starému Zákonu. Ve Starém Zákoně najdeme první krok k "sekularizaci" - v Bibli je "desakralizován svět" - a to příroda i společnost, chcete-li, politika.
V pohledu předbiblických a mimobiblických náboženství je příroda plná bohů a démonů a také společenský pořádek je posvátný, králové bývají pokládáni za "syny bohů". Pro Izraelce je takový pohled idolatrií, rouháním. Líčení stvoření světa, které čteme v knize Genesis, můžeme číst jako kritiku mytologie okolních národů. Bůh stvořil hvězdy - tedy hvězdy nejsou božstva jako v astrologii Babylonu; Bůh stvořil zvířata - zvířata tedy nejsou božstvy jako v mytologii Egypta. Pro člověka Starého Zákona není příroda bohyní či tělem Boha - je Bohem dána člověku, aby ji poznával, odpovědně spravoval a přetvářel.
V antickém světě a v různých asijských kulturách vznikly sice různé technické objevy, ale není vůbec náhodou, že takový fenomén, jako je přírodní věda a vědecký vztah ke světu vznikl pouze v kulturním prostoru, otevřeném antropocentrickým pojetím světa, které přinesla Bible. Věda je dítětem evropské křesťanské civilizace a náboženským tradicím této civilizace vděčí jak za biblickou "desakralizaci přírody", tak za celý aparát racionálního logického myšlení a třídění, kultivovaný zejména středověkou scholastikou.
Metoda experimentu byla pouze jedním článkem, který později doplnil tyto elementy, přítomné již po staletí v evropském myšlení. Známé spory mezi některými představiteli moderní vědy a představiteli církevních institucí v sedmnáctém století nemusíme dnes již vidět jako spor světla rozumu s tmou pověry, jak to viděli mnozí v osmnáctém a devatenáctém století. Byl to spíš svého druhu "odipovský komplex", který doprovázel proces dospívání a emancipace vědy, kdy obě strany tvrdošíjně trvaly na tom, že jsou jedinými garanty pravdy. Dvacáté století přineslo určité zmoudření a dospělost oběma stranám, uklidnění a gentlemen-agreement. Typickým příkladem jsou dokumenty II. vatikánského koncilu z počátku šedesátých let 20. století, hovořící o potřebě dialogu mezi vírou a vědou.
Důležitou součástí moderní teologie se stala hermeneutika, která pomáhá církvi intepretovat výpovědi bible i vlastní tradice v dějinném kontextu a respektovat meze své kompetence. Také většina dnešních vědců ví o hranicích kompetencí vědeckého popisu světa. V době velké krize plausibity tradiční náboženské interpretace světa, která vrcholila v minulém století, se pro mnohé Evropany a Američany stala přírodní věda "novým náboženstvím". Pozitivismus a scientismus viděli ve vědě královskou cestu k celé a jediné pravdě a jediného soudce, rozhodujícího o tom, co je pravda. Tento "šovinismus vědy" (Paul Feyrabend) se ukázal jako zároveň naivní a arogantní.
Právě dříve netušené možnosti současné vědy a techniky - připomeňme jako jediný příklad možnosti genové manipulace - staví vědce tváří v tvář zásadním filozofickým a etickým otázkám, které věda svými vlastními prostředky nemůže zodpovědět. Právě zde se otvírá jedna důležitá oblast dialogu vědy se zkušenostmi, uloženými v pokladnici filozofických a náboženských tradic lidstva. Vědci, umělci, filozofové a teologové stojí společně před složitostí světa, kterému nelze porozumět jen z jediného úhlu pohledu.
Bible a politická moc: desakralizace politiky ve Starém zákoně
Bible však podobně desakralizuje i svět politické moci. V knize Exodus nacházíme vyprávění, které je klíčové pro pochopení identity Izraele. Když "božský farao" opakovaně odmítá propustit Izraelity, aby na poušti obětovali svému Bohu, Izraelité mu odepřou poslušnost a opouštějí Egypt. Toto "vyjití" (exodus) se stává prototypem existence Izraele v dějinách. "Lépe je poslouchat Boha než mocné lidi" - toto slovo již neumlkne v dějinách lidu Starého i Nového Zákona.
Významnými nositeli této tradice jsou proroci. Postavy proroků jsou od počátku v napětí vůči instituci královské moci v Izraeli. Zatímco v mytologiích okolních národů se králům často připisuje božský původ, kniha Samuelova nám líčí, že Bůh ústy proroka varuje lid a dává mu krále jen nerad, přemožen naléháním lidu. I velký král David se dostává do konfliktu s prorokem; prorok Náthan tvrdě kritizuje Davidovu morální svévoli a zdůrazňuje mu: jsi jen člověk, nikoliv bůh. Prorocká tradice pokračuje i v Novém Zákoně. Vzpomeňme na konfrontaci Ježíše s Pilátem v Janově evangeliu: Ježíš je "král", nikoliv však ve smyslu pozemské moci, jeho posláním je "vydat svědectví pravdě".
Ježíš buduje společenství svých učedníků na jiných principech, než je okolní společnost "Králové národů panují nad nimi a kdo mají moc, dávají si říkat dobrodinci. V Novém Zákoně a v prvotním křesťanství nacházíme ještě další důvod k relativizaci pozemské moci - je to motiv eschatologický, očekávání brzkého příchodu božího království. V některých prvokřesťanských obcích, prodchnutých eschatologickým očekáváním, dochází k překročení obvyklých sociálních pořádků, včetně společenství majetku.
Toto období končí tehdy, když se křesťanství etabluje v římské říši; avšak eschatologický enthusiasmus se všemi svými projevy pokračuje v tradici poustevníků a pak řeholních řádů. V klášteřích trvá společenství majetku a řada řeholních řádů se snaží uchovat ducha bratrství ve své praxi řízení komunity, včetně demokratické volby všech představených.
Opakovaně byly činěny pokusy aplikovat řád života klášterů na celou společnost, i pre-socialistické utopie Thomase Mora a Thomase Campanely byly inspirovány monastickým ideálem. Zkušenost však ukazuje, že tento ideál - zejména se to týká odstranění soukromého vlastnictví - lze realizovat jen na základě svobodného rozhodnutí jednotlivců v klimatu křesťanských ctností. Má-li být modelem pro celou společnost, realizovaným politickou mocí státu, stává se něčím nelidským - ostatně i marxistický socialismus byl jednou z verzí či karikatur tohoto ideálu. Monastický způsob života si zvolila jen malá, byť velmi vlivná část křesťanů.
Když křesťanství převzalo moc a odpovědnost za osud římské civilizace, vznikl pozoruhodný útvar, který nazýváme "Christianitas", křesťanstvo (christendom). Po mnoho staletí existoval ve dvou podobách - západní (latinské) a východní (byzantské). Jejich vzájemná odlišnost má obrovský význam pro politické dějiny Evropy. Zatímco na Východě dochází k "cézaropapismu", jednotě politické a duchovní moci, pro Západ je charakteristické napětí mezi mocí duchovní a světskou, jak se ukazuje např. ve sporech o investituru. Někteří historici a sociologové vidí právě zde základ politické plurality západní společnosti.
Historie a jednotnost Písma jako obrana proti kritice
Autorita Písma je klíčovou otázkou pro křesťanskou církev v této i v každé době. Ti, kteří vyznávají víru v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, jsou povoláni prokazovat skutečnost svého učednictví pokornou a věrnou poslušností Božího psaného Slova. Odchýlit se od Písma ve víře nebo jednání je neloajálnost vůči našemu Mistru. Z výše uvedeného vyvozuji, že Písmo do jediného celku uspořádal Duch svatý a církev pouze rozeznala, co Písma jsou. Tato Písma jsou považována za plně inspirovaná Duchem svatým.
Bible je vlastně knihovnou o 66 knihách. 39 knih Starého zákona vzniklo mezi roky 1400 až 400 př. Kr., a 27 knih Nového zákona mezi r. Prorok Mojžíš začal psát svých prvních pět knih Bible někdy před r. 1400 př.Kr. a apoštol Jan dopsal poslední knihu Bible Zjevení kolem r. 95 po Kr. Tito různí pisatelé žili v různých dobách. Některé od sebe dělily stovky let. Mnozí se navzájem vůbec neznali. Někteří byli obchodníci, jiní pastevci, rybáři, vojáci, lékaři, kazatelé, králové - lidé nejrůznějších profesí, postavení a vzdělání.
Ale přes všechnu tuto rozdílnost, když se těchto 66 knih s 1 189 kapitolami a 31 173 verši složí dohromady, objeví se v poselství, které přináší, perfektní harmonie. Jak se vyjádřil velký učenec F. F. Bruce: „Bible není pouhou antologií. ... Bible jako celek přináší jedno shodné poselství, podobně jako ona mramorová socha. Za vším stojí jeden autor - Bůh. Obdivuhodná jednota Písma podává důkaz, že se nejedná o pouhou lidskou literaturu, ale o skutečné Boží Slovo."
1) Trvanlivost, nezničitelnost Bible je pozoruhodná. Všechny rané rukopisy Bible se opisovaly ručně. Knihtisk byl vynalezen mnohem později. Opisovači pořizovali kopie původních rukopisů a rozšiřovali je. Hebrejský rukopis Starého zákona datovaný do r. 150 až 200 př. Kr. byl nalezen v roce 1947 nedaleko Mrtvého moře. Co na celé věci překvapuje nejvíc, je zjištění, že obsah těchto přes dva tisíce let starých svitků je totožný s tím, který nacházíme v Biblích vydávaných dnes.
Apoštolé nejprve napsali většinu Nového zákona jako dopisy, které posílali křesťanským sborům založeným po Kristově smrti a vzkříšení (Koloským 4,16). Více než 4 500 rukopisů celého Nového zákona nebo jeho částí je vystaveno ve velkých evropských a amerických muzeích a knihovnách. Některé z nich jsou datovány až do druhého století. Porovnáním těchto raných rukopisů s textem dnešní Bible snadno zjistíme, že i Nový zákon zůstal v podobě, v jaké byl původně sepsán. Dnes je Bible nebo její části přeložena do více než 2 060 jazyků a dialektů.
Archeologie, proroctví a historická přesnost
2) Historická přesnost biblického textu je pozoruhodná. V době kdy se Spojené státy stávaly národem, mnozí pochybovali o historické přesnosti Písma, protože k prokázání pravosti biblických událostí chyběly podklady z dokumentů světských dějin. Písmo mluvilo o bitvách, městech a dokonce celých civilizacích, o kterých se světští historikové ani nezmínili. Bezchybnost biblických záznamů dnes dramaticky prokázaly mnohé archeologické objevy. Tak například podle 1. Mojžíšovy 11,31 „vyšel Abraham a jeho rodina z Ur Kaldejských, aby se bral do země Kanaán“. Protože o Ur mluvila pouze Bible, někteří historikové nevěřili, že takové město vůbec někdy existovalo. Pak archeologové vykopali chrámovou věž v jižním Iráku a v jejích základech objevili nápis obsahující jméno Ur. Pozdější nálezy ukázaly, že Ur bylo prosperující metropolí vysoce rozvinuté civilizace. Toto město bylo ztraceno a zapomenuto v toku dějin. Ur je však jen jedním z mnoha příkladů, jak archeologické objevy potvrzují historickou přesnost Bible.
3) Biblickou věrohodnost dokazuje rovněž přesné naplnění biblických předpovědí. Naše důvěra v Boží slovo může být posílena pohledem na biblická proroctví. Písmo obsahuje mnoho pozoruhodných předpovědí budoucích událostí, které se nyní naplňují přímo před našima očima.
Biblická kritika: formy a odpovědi
Kritika redakce a vyšší kritika představují pouze část z mnoha forem biblické kritiky. Jejich záměrem je zkoumat Písma a posuzovat je z hlediska autorství, historické přesnosti a datace jejich sepsání. Biblická kritika se dá rozdělit na dvě hlavní formy: takzvaná vyšší kritika a nižší kritika. Nižší kritika je snaha o nalezení původního znění textu, protože už nemáme původní spisy. Vyšší kritika potom zkoumá pravost textu. Kladou si přitom otázky jako: Kdy byl text skutečně sepsán?
Mnozí kritici v obou táborech nevěří, že Písma jsou inspirované texty, a používají proto tyto otázky k tomu, aby znevážili práci Ducha Svatého v životech autorů Písem. Věří tomu, že Starý zákon je jakousi sbírkou ústní tradice, a že nebyl sepsán dříve než v roce 586 př. n. V samotném Písmu pochopitelně vidíme, že Zákon a prvních pět knih Starého zákona (takzvaný pentateuch) napsal Mojžíš. Pokud by tyto knihy nebyly sepsány Mojžíšem, a pokud by k sepsání došlo opravdu až tolik let poté, co vznikl izraelský národ, mohli by kritici skutečně tvrdit, že to, co bylo sepsáno, je nepřesné, a tím pádem by mohli popírat autoritu Božího Slova. To ale není pravda.
Kritika redakce je názor, že autoři evangelií nebyly nic víc než jen sběratelé ústní tradice, kterou sepsali, a ne přímí autoři. To, co často vidíme za mnoha formami kritiky redakce, je snaha některých kritiků o vyčlenění Ducha Svatého z celého procesu, tedy ze zaznamenání přesných, spolehlivých písemných dokumentů Božího Slova.
Biblické výpovědi o inspiraci a přesnosti
„Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti“ (2. Timoteovi 3:16). Je to Bůh, kdo dal lidem ta slova, která chtěl uchovat a zaznamenat. Apoštol Petr napsal: „Především vězte, že žádné proroctví Písma nevzniklo z vlastního názoru proroka. Proroctví totiž nikdy nepřišlo z lidské vůle“ (2. Petr 1:20-21). Petr zde říká, že tyto spisy nevysnila žádná lidská mysl, ani nevznikly proto, že by lidé měli nepřekonatelnou potřebu něco napsat. Petr dále pokračuje: „ale Boží lidé mluvili, jak byli puzeni Duchem svatým“ (2. Petr 1:21). Byl to Duch Svatý, který jim řekl, co mají napsat.
Ještě jeden verš může být pro zkoumání přesnosti Písem přínosný. „Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a PŘIPOMENE VÁM VŠECHNO, CO JSEM VÁM ŘEKL“ (Jan 14:26). Ježíš zde říká svým učedníkům, že od nich brzy odejde, ale Duch Svatý jim pomůže vzpomenout si na vše, co Ježíš vyučoval, aby to mohli později zaznamenat.
Odpověď na tvrzení o "kontradikcích" v Bibli
Kritici Bible často argumentují, že Písmo obsahuje mnoho kontradikcí, a proto nemůže být pravdivé. Existuje řada skeptických webových stránek, jež se snaží dané kontradikce odhalovat. Příliš často to však dopadá tak, že dané pasáže, jež mají být údajně rozporuplné, nesplňují ani nutná filozofická kritéria (porušení zákonů logiky) k tomu, aby mohly být skutečně považovány za kontradikci.
Následující text se zabývá obecnou otázkou, zda Bible obsahuje kontradikce a současně předkládá argumenty, které jsou v emocionálních diskuzích často opomíjeny. Nejprve je třeba zkoumat světonázor kritika, zda má nutné předpoklady k platnému ustanovení daného obvinění. Abychom mohli totiž něco prohlásit za kontradikci, musí existovat pravda a zákony logiky.
Křesťanský světonázor nemá problém s existencí pravdy, neboť my věříme, že Bůh je Pravda (Jan 14:6), a Pravda se dokonce stala tělem, aby o sobě svědčila (Jan 1:14). Pravda má proto transcendentní a absolutní charakter. tak jako i Bůh, a je poznatelná, protože Bůh promluvil a nechal se poznat. A člověk, stvořen k obrazu Božímu (Genesis 1:27), je schopen tuto Pravdu poznat.
Když ale například ateista kritizuje Bibli za to, že obsahuje kontradikce - má vůbec právo činit takovou kritiku? Materialistický naturalismus nemůže počítat s existencí transcendentní absolutní pravdy, neboť tento světonázor proklamuje, že vše, co je, je jen hmota a fyzikální procesy. Pakliže redukujeme svět na úroveň tohoto modelu, pak je pravda jen chemický stav našeho mozku. Otázka zní: Proč by měl jeden chemický stav v mozku, následovaný dalším, vést k ustanovení jakési „pravdy“? Co je ale problematičtější - vynalézá takový mozek pravdu nebo jí objevuje?
Ateista, aby mohl říct, že Bible má kontradikce, musí nejprve předpokládat, že Bůh Bible existuje. A protože jsme všichni Boží stvoření (i nevěřící), jednáme a vedeme diskuze, které dávají opravdový smysl jen za předpokladu, že je Bible pravdivá a křesťanský Bůh existuje. Křesťanský světonázor totiž jako jediný dovede ospravedlnit existenci pravdy i zákonů logiky - obojí přirozeně a elegantně vyvěrá z biblické teologie (nauce o Bohu), jak bylo lehce nastíněno výše.
Kontradikce versus nedorozumění překladu a kontextu
Kontradikce je porušení zákonů logiky. Kritici Bible obvykle vytahují případy, které doopravdy kontradikci neobsahují. Vezmeme si příklad evangelií a následujících veršů - kolik andělů (mužů) tedy bylo u hrobky Ježíše?
Matouš 28:1-2: „Po sobotě, když už svítalo na první den týdne, přišla Marie Magdalská a ta druhá Marie, aby se podívaly na hrob. A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něm.“
Marek 16:5: „Když vstoupily do hrobky, spatřily mládence sedícího po pravé straně, oděného bílým rouchem, a vyděsily se.“
Lukáš 24:4: „A stalo se, když nad tím byly bezradné, hle, přistoupili k nim dva muži v zářícím rouchu.“
Jan 20:12: „a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou.“
Zde není žádná kontradikce! Pánův anděl sestoupil z nebe a odvalil kámen, na který se posadil (Matouš 28:2). Ti dva muži v zářícím rouchu (Lukáš 24:4) byli dva andělé (Jan 20:12). Pouze Marek 16:5 představuje potenciální problém, ale ne opravdový - protože pokud tam byli dva andělé, byl tam minimálně jeden. A ten seděl na pravé straně, takže ten druhý seděl na levé. Nejde o skutečnou kontradikci, neboť jdou dané události snadno synchronizovat - nejsou vůči sobě v opozici, ale zároveň se doplňují (jsou komplementární)!
Aby bylo něco možné prohlásit za kontradikci, musí to porušovat jeden ze tří zákonů klasické logiky (Zákon identity, Zákon sporu, Zákon o vyloučení třetího), jež objevil starořecký filozof Aristotelés. Výrok, který porušuje jeden z těchto zákonu, je opravdu kontradikční. Jak je však patrné, tak námi zvolený příklad není v rozporu s žádným zákonem klasické logiky.
Ještě by bylo možné uvést, že ani naše teologie není absolutně bezchybná, neboť jde o lidskou nauku o Bohu, která vychází z textů Bible. Jak říká mnoho teologů: „Písmo je natolik jednoduché, že jej pochopí i malé dítě, přesto jej plně nepochopí ani ti nejlepší teologové.“ Občas je proto správné přiznat, že nevíme všechno a nikdy ani nebudeme, neboť z principu nelze plně porozumět něčemu, co má věčnou a nekonečnou charakteristiku.
Překlady, kánon a otázka inspirace
Mnoho lidí (a bohužel i křesťanů) se mylně domnívá, že křesťané věří, že překlad Bible v konkrétním jazyce je inspirovaný Bohem. Toto ale není křesťanská doktrína o inspiraci Božího Slova, neboť ta ustanovuje, že pouze originální texty jsou inspirované. To, co ve skutečnosti máme, je artefakt Božího zjevení. Chyby v překladu proto neporušují tuto doktrínu obdobně jako, že překlep v kopii americké ústavy neznevažuje její originál.
Existuje Kánon1 a Kánon2. Kánon1 je naprosto dokonalý a existuje v Boží mysli. Kánon2 je potom naše znalost o Kánonu1. Přesněji to popsal Dr. James White: „Když autor napíše knihu, automaticky vznikne kánon jako důsledek jednoduché úvahy o tom, že on či ona napsal/a alespoň jednu knihu... A proto pouze originální autor knihy má neomylnou znalost kánonu svého díla, zatímco všichni ostatní mají zprostředkované znalosti, jež jsou závislé na integritě a poctivosti autora... A proto bychom měli nazývat kánon artefaktem zjevení: Není objektem zjevení, ale vzniká jako vedlejší produkt samotného aktu zjevení. Bůh inspiruje, a kánon jen vyjadřuje ohraničení tohoto aktu.”
Proto je nutné, kdykoliv je Bible napadána z toho, že obsahuje kontradikce, brát v úvahu i fakt, že v daném překladu určitého jazyka mohou existovat chyby. Občas je zapotřebí nahlédnout i do původních jazyků (aramejštiny, hebrejštiny, řečtiny) a provést pečlivou exegezi. Písmo však neobsahuje opravdové rozpory.
Praktické pokyny ke studiu Bible jako reakce na kritiku
1. Studuj Bibli s modlitbou. Jestliže přijdeš k Bibli se srdcem a myslí otevřenou modlitbou, stane se ti Slovo skutečným prostředkem osobní komunikace s Ježíšem. Nezapomeň pozvat Ducha svatého, aby byl tvým učitelem, když otevřeš Bibli. „Když přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy… a oznámí vám, co má přijít.
2. Čti Bibli denně.
3. Studuj Bibli pozorně. Pavel napsal Timoteovi, aby „studoval Bibli jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy.“ (2 Timoteovi 2,15). Nevytrhuj z kontextu nějaký verš, aby sis jím podepřel své ustálené názory. Čti co nejpozorněji a co nejobjektivněji, abys zjistil, co text chce skutečně sdělit.
4. Studuj Bibli verš po verši, kapitolu po kapitole a knihu po knize. Když ji budeš číst, nechej Bibli mluvit samu za sebe. Je-li Bible Ježíšovým poselstvím, pak je nejen pravdivá, ale i měřítkem veškeré pravdivosti (Izaiáš 8,20). Ujisti se, že rozumíš určitému biblickému výroku ve světle jeho kontextu: ke komu se zde mluví, jaký problém se řeší, jak to souvisí s ostatními výroky kolem, atd.
5. Studuj Bibli tématicky. Abychom biblické pravdě dobře porozuměli, musíme Bibli dovolit, aby byla svým vlastním vykladačem. Jak? Tím, že srovnáváme různé texty hovořící o stejném tématu. Tím, že shromáždíme vše, co Bible k určitému tématu říká, získáme o věci přehled a dokážeme mnohem přesněji pochopit Boží stanovisko.
6. Studuj Bibli tak, abys získal sílu žít pro Krista. Slovo Boží je v Židům 4,12 přirovnáno k ostrému oboustrannému meči. Je to něco víc, než jen potištěné stránky.
7. Studium Bible posílí tvůj intelekt jako žádná jiná kniha. Bible mluví k srdci. Pojednává o zkušenostech blízkých všem lidem, ať už jde o rození, lásku, manželství, rodičovství nebo smrt.
Nástrahy zneužití Písma a kritika teologických praktik
Biblici lze zneužívat rozličnými způsoby, ať už jako talisman nebo vytrháváním pasáží z kontextu. Biblický text tak v rukou manipulátorů může sloužit k zastrašování nebo dezinterpretaci ve prospěch určité agendy. Texty je proto potřeba vždy číst v dobovém, ale i literárním kontextu a zachovat si kritické myšlení, a to i vůči církevním představitelům.
1. Používání Bible jako talismanu. Bible není talisman pro štěstí a výměna Bible při obřadu nezaručuje úspěch.
2. Vytrhávání pasáží z kontextu za účelem prosazování určité agendy. Jedná se o velmi častou praxi, která je však zvlášť výrazná v kruzích, kde se prosazuje evangelium prosperity. Přestože křesťanství (stejně jako jiná náboženství) štědré darování podporuje, není zaručeno, že to povede k bohatství. Vezmeme-li tento verš ve správném kontextu, nemá rozhovor nic společného s finanční prosperitou.
3. Používání biblických příběhů k podpoře strachu namísto víry. Vytrhávání příběhů Starého zákona z jejich pravého kontextu za účelem vyvolání strachu je klasickou taktikou, kterou duchovní autority často používají k ovládání svých následovníků. Představitelé církve by rozhodně měli být zodpovědní, zejména pokud jde o finance.
Bůh miluje radostného dárce. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. 2. Korinťanům 9:7 (B21). Dávání by mělo být radostné a mělo by vycházet z ochoty srdce, nikoliv ze strachu. Členové církve by měli od svých představitelů očekávat odpovědnost. Nedostatek odpovědnosti ve financích a dalších oblastech vytváří prostředí, kde se aktivně daří různým formám zneužívání.
Duchovní překážky kritiky a role nepřítele v narušování porozumění
Velký spor mezi Kristem a satanem, který už trvá bezmála šest tisíc let, brzy skončí. Kristův nepřítel se stále urputněji snaží zmařit Kristovo dílo záchrany člověka, snaží se polapit lidi do svých léček. Pokud se lidé nijak zvlášť nesnaží odolat jeho moci, pokud panuje lhostejnost - ať už v církvi, nebo i mimo církev -, je satan spokojen. Nehrozí totiž nebezpečí, že by ztratil ty, které drží v zajetí.
Bible popisuje, jak jednoho dne přišli „Boží synové“, aby se postavili před Hospodinem, a jak s nimi přišel i satan (Jb 1,6); a to ne proto, aby se poklonil před Věčným panovníkem, ale aby své zlomyslné záměry prosadil proti spravedlivým lidem. Stejný úmysl ho vede i k účasti na shromážděních, kde lidé chtějí uctívat Boha. I když jej účastníci bohoslužby nevidí, satan se přesto usilovně snaží ovládnout jejich myšlení. Jako obratný vojevůdce pracuje podle předem promyšleného plánu. Sleduje, jak kazatelé studují Písmo, všímá si, o čem budou kázat. Pak využívá všechny své možnosti i svou chytrost a prohnanost, aby se poselství nedostalo k lidem, které v dané věci obelhává.
Satan také sleduje, když Boží služebníky trápí „duchovní temnota“. Slyší, jak se opravdově modlí, aby Boží milost a síla překonala panující lhostejnost, bezstarostnost a nevšímavost, aby pak zaútočil s ještě větší silou. Navádí lidi, aby uspokojovali své choutky a zabývali se sami sebou a svými požitky. Satan dobře ví, že všichni, které dokáže svést, aby se přestali modlit a studovat Bibli, podlehnou jeho útokům. Proto se všemi způsoby snaží zaujmout lidskou mysl.
Vždycky tu byli lidé, kteří se sice vydávali za zbožné, ve skutečnosti však - místo aby toužili po poznání pravdy - hledají povahové vady nebo nedostatky ve víře těch, s nimiž nesouhlasí. To je jejich náboženství. Jsou to praví satanovi pomocníci. Takových „žalobců bratří“ není málo. Jsou horliví vždy, když působí Bůh a Boží služebníci věrně slouží svému Pánu. V nesprávném světle představují slova a činy lidí, kteří milují pravdu a žijí podle ní. Nejopravdovější a nejobětavější Kristovy následovníky představují jako podvedené nebo podvodníky. Zkreslují pohnutky každého dobrého a ušlechtilého činu, šíří výmysly a vzbuzují v lidech nedůvěru.
Praxe obrany: víra, studium, kritické myšlení
Bible jasně představuje své poselství, jež se týká našeho spasení. S pomocí Ducha svatého, kterého Bůh slíbil všem, kdo o něj upřímně prosí, může každý člověk tomuto poselství porozumět. Omezený lidský rozum nestačí na to, aby plně pochopil plány a záměry nekonečného Boha. Vlastním úsilím nemůžeme Boha nikdy nalézt; není přípustné „nadzvedávat“ oponu, jíž Bůh zastřel svou vznešenost.
Apoštol volá: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění!“ (Ř 11,33) Máme však možnost pochopit Boží jednání s námi a pohnutky, kterými se řídí, abychom mohli poznat neomezenou lásku a milosrdenství spjaté s nekonečnou mocí. Náš nebeský Otec řídí všechno moudře a spravedlivě a my - místo nespokojenosti a nedůvěry - bychom se před ním měli sklonit v úctě a pokoře.
I když Bůh poskytuje dostatek důvodů pro víru, neodstraňuje nikdy všechny argumenty pro nevěru. Kdo hledá oporu pro své pochybnosti, určitě ji najde. Nedůvěra vůči Bohu je přirozeným projevem neobráceného srdce, které se staví k Bohu nepřátelsky. Víru vštěpuje Duch svatý a daří se jí jen tam, kde se o ni pečuje; nikdo se nemůže stát silným ve víře bez vytrvalého úsilí. Také nevěra povzbuzováním sílí.
Ježíš Kristus je pravda a „světlo, které osvěcuje každého člověka“ (J 1,9). Poslal Ducha pravdy, aby uvedl lidi do celé pravdy. Následovníci Ježíše Krista vědí málo o úkladech, které proti nim osnuje satan a jeho pomocníci. Nicméně Pán, který trůní na nebesích, přemůže všechny úklady a uskuteční své záměry. Jestliže dopouští, aby jeho lid prožíval zkoušky a pokušení, pak nikoli proto, že by mu jejich zápasy a utrpení působily potěšení, ale proto, že je to nezbytné pro jejich konečné vítězství.
Praktické závěry pro obhajobu Bible
- Studium Písma s modlitbou jako základ osobní obrany proti kritice.
- Pečlivá exegeze, porovnávání překladů a využití původních jazyků tam, kde je to nutné.
- Uvědomění historického kontextu a archeologických zjištění jako podpory historické přesnosti.
- Odhalování chybného vytrhávání veršů z kontextu a upozorňování na zneužití textu.
- Rozlišení mezi akademickou kritickou prací (vyšší a nižší kritika) a ideologickými útoky, které často podcení předpoklady nutné pro platnou kritiku.
- Poučení z dějin dialogu mezi vědou a vírou: uznání rozdílných kompetencí a hledání vzájemného dialogu.
Takto uspořádaná obhajoba se nezakládá na jednostranných argumentačních schématech, ale kombinuje historická data, textovou analýzu, teologickou reflexi a duchovní praxi. Bible zůstává nejen historickým dokumentem, ale i živým pramenem, který mění životy těch, kdo ji studují pokorně a s modlitbou.