Jsou to většinou sochy vynikající úrovně, které patří k nejlepším svého druhu ve střední Evropě. I tato charakteristika patří k dílu neznámého muže první poloviny 14. století. Prof. Ivo Hlobil ve své práci publikované v katalogu k výstavě Král, který létal mimo jiné uvádí: „Tento anonymní sochař znamenal první vrchol evropsky významné české plastiky 14. století; od konce 60. let následovala éra Petra Parléře a jemu blízkých sochařů v huti katedrály sv. Víta v Praze, v průběhu 80. let se začal rozvíjet český krásný sloh.“
Samotná existence Mistra Michelské madony a jeho dílny je spojována s Moravou a Moravskou školou sochařství. Mistr Michelské madony je anonymním sochařem, pojmenován je podle své nejznámější práce, madony druhotně umístěné v kostele Narození Panny Marie v Praze-Michli. Je první významnou postavou v dějinách české plastiky a pocházel nejspíše ze západní Evropy, z Porýní nebo Francie, čemuž nasvědčují projevy poklasické gotiky - německé abstrahující stylizace a francouzského konvenčního lineárního schématu.
Na Moravu mohl přijít již jako zkušený umělec a vést zde velkou sochařskou dílnu. Působil nejpravděpodobněji v Brně, kam mohl dorazit na pozvání ovdovělé královny Elišky Rejčky, nebo dokonce moravského markraběte Karla, pozdějšího krále a císaře Karla IV. Existují také domněnky, že se mistrova dílna mohla nacházet v Olomouci, kam ho mohl povolat biskup Jan Volek, známý jako objednavatel uměleckých děl. Ve prospěch teorie o umístění mistrovy dílny na Moravě svědčí četná díla, která byla nalezena převážně na Moravě a v blízké oblasti Rakouské.
Existuje též hypotéza, že se sochař později přestěhoval do Prahy. Důkazem jsou pozdější práce identifikované v Praze, např. krucifix z kláštera barnabitek na Hradčanech, relikviářová busta sv. Ludmily z kláštera benediktinek u sv. Mistra Michelské madony. Svým kvalitním a vysoce kultivovaným dílem výrazně ovlivnil české sochařství konce 14. století a také dobovou deskovou malbu. Mistrovi a jeho dílně přičítají odborníci řadu soch, které spojuje jednotný styl a slohová vyhraněnost (např. Znojemská madona, Madona z Velkého Meziříčí, Apoštol z Veverské Bitýšky).
V rozsáhlé tvorbě sochaře spatřujeme dobový vliv poklasické gotiky, spočívající ve výrazné štíhlosti postav zachycovaných spíše staticky. Obličeje otočené k divákovi mají symbolickou povahu a ještě postrádají zachycení emocí. Vliv západního sochařství je pociťován i v jednoduchosti a linearitě zobrazené drapérie, která se zakládá na vertikálním řasení šatu, provedeném nikoli plasticky, ale spíše kresebně. Charakteristickým rysem děl je jejich virtuózní provedení.
V tvorbě sochaře spatřujeme také další vývojové vlivy, například madonu držící dítě na pravém boku, nikoli na levém, což může být důsledkem severoitalské inspirace. Zvláštní postavení v umění zaujímá madona stojící na lvu. Tento námět byl rozšířen hlavně ve Slezsku, Prusku a v okolí Salcburku. Existuje domněnka, že podobný typ madon mohl vzniknout na Moravě a jeho autorem mohl být mistr Michelské madony.
Mezi klíčová díla patří Madona roudnická, datovaná po roce 1380, jejíž originál je uložen v Národní galerii Praha a evidenční rozměr činí 68 x 90 cm. Převládající barvy tohoto obrazu jsou do modra a formát je na výšku. V textu je uvedeno, že Mistr Třeboňského oltáře namaloval Madonu roudnickou, a to v roce po 1380. Dílna je spojována s Brnem, Znojemskem a dalšími moravskými lokacemi, a kabinety sbírek také ukazují širší rozptyl jeho ateliérové produkce.
Další z významných děl zahrnují Madonu znojemskou ze sbírky Jihomoravského muzea ve Znojmě, Madonu z Hrušek z Arkidiecézního muzea Olomouc, Apoštola z Veverské Bitýšky se nacházejícího v Moravské galerii Brno a Madonu na lvu z Klosterneuburgu, kterou do svých sbírek získala Národní galerie v Praze v roce 2004. Poslední vystavené dílo Král, který létal ukazuje Madonu z Dýšiny, přiřazenou dílenskému následovníkovi Mistra Michelské madony a patřící do sbírek Západočeského muzea v Plzni. Ze všech vystavených soch by měla být nejmladší, protože je připisována do období kolem roku 1350.
V souvislosti s výstavou Král, který létal je důležité poznamenat, že uvedené sochy byly prezentovány s důrazem na jejich historický kontext a stylové charakteristiky, které propojují moravskou a českou gotiku konce 14. století.
Klíčové prvky a jejich význam
Poklasická gotika s výraznou štíhlostí postav a statickým zobrazením je charakteristická pro díla Mistra Michelské madony. Obličeje otočené k divákovi mají symbolickou povahu a zobrazování emocí bylo tehdy limitované. Zobrazení drapérie se zakládá na vertikálním řasení, provedeném spíše kresebně než plasticky. Tento styl v sobě spojuje nejrůznější evropské vlivy, zejména západní dílny, a má výrazný dopad na českou sochařskou tradici konce 14. století.
Madony s dítětem na pravém boku a madona stojící na lvovi představují specifické ikonografické motivy, rozšiřované regionálně východem do Polska a na sever. Domněnka, že podobný typ madon mohl vzniknout na Moravě, spojuje Mistra Michelskou s regionální šlechtou a s Moravskou školou sochařství. Dílna na Moravě mohla být vedena Brnem, případně Olomoucí, a důkazy spojují i pozdější pražské práce, které potvrzují pokračování vlivu mistra na české plastice konce 14. století.
Seznam vybraných děl a jejich umístění
- Madona znojemská - sbírky Jihomoravského muzea ve Znojmě; originál kolem roku 1325; sádrová kopie dnes v Ostravském muzeu
- Bolestný Kristus - Moravská galerie Brno; dílo dílny
- Madona z Hrušek - Arcidiecézní muzeum Olomouc; 1340-1350
- Apoštol z Veverské Bitýšky - Moravská galerie Brno; kolem roku 1340
- Madona na lvu - Klosterneuburg; Národní galerie Praha (2004)
- Madona z Dýšiny - Západočeské muzeum Plzeň; dílenský následník Mistra Michelské madony; kolem 1350
- Madona roudnická - Národní galerie Praha; autorství připisováno Třeboňskému oltáři; 68 x 90 cm; po 1380
Kdo je Černá Madona
Výstava Král, který létal láká na sedm soch Mistra Michelské madony a jeho dílny. Přesněji řečeno si v první trezorové místnosti můžete do 31. vybrat posloupnost exponátů, které nejlépe ilustrují spojení moravského a českého prostředí v závěru 14. století.