Ježíš řekl (Lukášovo evang.) než přistoupíte k motlitbě, odpusťte svým viníkům. Ptám se, jak jim mám odpustit, když si myslím, že nemám žádného viníka? Ano, v mém okolí je několik lidí, o kterých vím, že mne nemají rádi. Nedokážu určit proč, čím jsem jim ublížil. A protože vím, že mne nemají v lásce, nevyhledávám s nimi setkávání.
Maximálně se interakce omezí na pozdrav a tím to končí. Jak mám rozumět pojmu: můj viník? myslím, že Vaše chápání termínu „můj viník“, je správné. Určitě je dobré přijímat slova Ježíše a řídit se jimi i v této oblasti. Jsme obrazem milujícího Boha, a proto i my máme milovat a mít rádi druhé lidi.
Jestliže mě Bůh miluje a já jsem mu uvěřil, je mou povinností usilovat o odpuštění. Ne vždy se to ale plně daří. Můžeme chtít po člověku, kterému bylo velmi ublíženo, aby beze zbytku odpustil? A zvláště v případě, kdy druhá strana odpuštění nevnímá jako důležité? Jistě můžeme, ale je to krajně obtížné a někdy i nemožné. Člověk může odpustit, ale nezapomíná.
Bůh, kterého prosíme o odpuštění, zcela odpouští a na naše hříchy již nikdy nevzpomene. Tím si můžeme být naprosto jisti. A právě upřímnost naší touhy odpustit je velmi důležitá. Můžeme stokrát denně bezmyšlenkovitě odpustit, ale mnohdy stačí pouze jednou a zcela upřímně.
Připomínám tedy (a věřím, že se o to snažíte), abyste před každou modlitbou vzpomněl na Ježíšova slova o odpuštění Vašim viníkům. Mnoho lidí potkáte jen jednou v životě, s jinými se setkáváte skoro denně, další (např. politici) jsou součástí Vašeho života díky svému veřejnému působení. Svými postoji, slovy i konkrétním jednáním nebo naopak nejednáním v nás mohou vzbuzovat určitou nespokojenost, zlost, hořkost, křivdu, mrzutost. Odpuštění je naše každodenní povolání a často i náš každodenní zápas při následování Ježíše.
Někdy to může být bolestivé, ale odhalení skrytého neodpuštění, zatrpklosti a mrzutosti v našem srdci je důležité. Jsou to dveře k naší vnitřní svobodě a uzdravení. Někdy se stává, že si člověk komunikaci tam, kde je pro něho těžká, nahradí nějakou zbožnou akcí. To ale není řešení. To může být zdánlivě „svatý“ podvod. Jistěže jsou situace, kdy je lépe se za druhého, který se mě dotkl, pomodlit než si např. vynucovat rozhovor, protože v danou chvíli o tom mluvit nelze.
Povzbuzuji Vás tedy, abyste všechna svá setkání (reálná či virtuální) zahrnoval zejména do Vaší večerní modlitby, která má být i určitým zpytováním svědomí. Třeba těmito slovy: “Kolik tváří jsem dnes potkal/viděl? Kolika jsem pomohl a kolik lidí jsem opomněl? Kolik z nich se na mě třeba právem zlobí, i když já to vnímám úplně jinak a nerozumím, čím jsem jim mohl ublížit.” Po prosbě k Bohu o vezdejší chléb vstupuje modlitba Otčenáš na pole našich vzájemných vztahů. Ježíš nás učí prosit Otce: »Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům« (Mt 6,12).
Stejně jako potřebujeme chléb, je nám zapotřebí odpuštění. Křesťan, který se modlí, prosí Boha především o odpuštění svých vin, tedy svých hříchů a toho špatného, co učinil. To je primární pravda každé modlitby. I kdybychom byli dokonalými lidmi, i kdybychom byli ryzími světci, kteří se nikdy neodchýlí od prokazování dobra, zůstáváme vždycky dětmi, kteří vděčí Otci za všechno.
Nejnebezpečnější postoj v každém křesťanském životě je domýšlivost. Je to postoj toho, kdo se staví před Boha s myšlenkou, že s Ním má vždycky účty v pořádku. Domýšlivost věří, že má všechno v pořádku. Jako onen farizej z podobenství, který má za to, že se modlí, ale ve skutečnosti se před Bohem vychloubá: »Děkuji ti, že nejsem jako ostatní.« To jsou lidé, kteří se považují za dokonalé a druhé kritizují; domýšlivci.
Naopak celník, který stál vzadu v chrámu - všemi pohrdaný hříšník, který se zastaví na prahu chrámu a necítí se hoden vstoupit - svěřuje se Božímu milosrdenství. A jak to komentuje Ježíš? Říká: »Celník se vrátil domů ospravedlněn« (Lk 18,14), to znamená, že mu bylo odpuštěno, dostalo se mu záchrany.
Proč? Jsou hříchy, které je vidět, a jsou takové, které vidět nejsou; skryté hříchy. Jsou hříchy nápadné, které působí rozruch, ale jsou také záludné, které se zahnízdí v srdci, aniž bychom si toho povšimli. Nejhorší z nich je pýcha. Mluvili jsme o domýšlivosti, pýcha je více méně totéž. Tím nejhorším je tedy pýcha, která může nakazit i lidi, kteří žijí intenzivním náboženským životem.
V 17. století, v dobách jansenismu, existoval jeden proslulý konvent sester, které byly dokonalé a říkalo se o nich, že byly andělsky čisté, avšak pyšné jako démoni. To je ohavnost. Avšak před Bohem jsme všichni hříšníci, a máme důvod bít se v hruď - všichni - jako onen celník v chrámu.
Svatý Jan ve svém prvním listu, jak jsme slyšeli, píše: »Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda« (1 Jan 1,8). Jsme dlužníky především proto, že jsme ve svém životě mnoho dostali: život, otce a matku, přátelství, divy stvoření... Za druhé jsme dlužníky proto, že nikdo z nás, ačkoli umíme milovat, toho není schopen svými vlastními silami. Milovat pravou láskou můžeme jenom s Boží milostí.
Nikdo z nás nevyzařuje svoje vlastní světlo. To co starověcí teologové nazývali mysterium lunae, se netýká jenom církve, ale také života každého z nás. Co znamená mysterium lunae? Být jako měsíc, tedy nemít své vlastní světlo, nýbrž odrážet to sluneční. Ani my nemáme svoje vlastní světlo, a to, které máme, je odrazem Boží milosti, Božího světla.
Pokud miluješ, pak proto, že se na tebe někdo z tvého okolí usmál, když jsi byl ještě dítětem, a naučil tě odpovědět úsměvem. Zkusme naslouchat příběhu člověka, který pochybil, třeba nějakému vězni, odsouzenci, narkomanovi… známe spoustu lidí, kteří v životě pochybili. A to je tajemství luny: milujeme především proto, že jsme byli milováni; odpouštíme, protože nám bylo odpuštěno.
Jak nerozpoznat v řetězci lásky, který nás předchází, také prozřetelnou přítomnost Boží lásky? Nikdo z nás nemiluje Boha tak, jako On miloval nás. Stačí stoupnout si před krucifix, abychom si všimli té disproporce!
Pane, ani ten nejsvětější mezi námi nepřestává být Tvým dlužníkem. Úvod k Otčenáši obsahuje: 1. Úvod k Otčenáši 2. Úvod k Otčenáši 3. Úvod k Otčenáši 4. Na velkou eucharistickou modlitbu navazuje modlitba, kterou své učedníky naučil sám Ježíš.
Tato modlitba je již prvním momentem přípravy na svaté přijímání, neboť v ní prosíme o každodenní chléb i o očištění od vin. Všichni se ji modlí společně a nahlas, říkají ji, nebo zpívají. Poslední prosba Otčenáše je rozvedena v následující modlitbě, kterou římská církev používala již v ranném středověku.
V modlitbě Páně se žádá o každodenní chléb, který křesťanům připomíná především chléb eucharistický; v ní se prosí za očištění od vin, aby tak svaté věci mohly být dány skutečně svatým. Kněz pronáší výzvu k modlitbě, potom se tuto modlitbu všichni věřící společně s knězem modlí, kněz sám přidává embolismus a lid připojí doxologii.
Embolismus, rozvíjející poslední prosbu modlitby Páně, vyprošuje, aby celé společenství věřících bylo zbaveno moci zla. Rozepne ruce a pokračuje: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Extendit manus et, una cum populo, pergit: Pater noster, qui es in cælis: sanctificétur nomen tuum; advéniat regnum tuum; fiat volúntas tua, sicut in cælo, et in terra.
Dále pokračuje kněz sám a s rozpjatýma rukama říká: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Sepne ruce. Iungit manus. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Naše odpuštění bližním slouží Bohu jako vzor odpuštění, které on chce udělit nám. Je to zvláštní, že Bůh „napodobuje“ člověka. Odpouští podle toho, nakolik odpouští člověk. Možnost odpustit bez doteku ran není skutečná- odpuštění bez vzpomínek na zranění není plné. Hloubka odpuštění pramení z hloubky zranění.
Nepocítíme-li sílu úderu, který nám bližní zasazuje, nepocítíme ani údery, které rozdáváme kolem sebe my. U lidí hluboce zraněných snadno vzniká tvrdost a necitelnost srdce. V životě dostali už tolik ran, že jedna navíc už pro ně nic neznamená. Berou na lehkou váhu rány, které dostávají.
Tito lidé se často „schovávají za maskou“ siláka a povýšeně se dívají na ostatní. Odpuštění je pro ně velice obtížné, protože od nich vyžaduje, aby se vrátili ke všem svým zraněním, nejen k těm současným, ale také k těm „starým“, na kterých vybudovali celý systém zdánlivé necitelnosti, sebeobrany a snad dokonce cynismu. Přesto všechno však je odpuštění jedinou cestou k vyléčení z tohoto stavu.
Všichni lidé potřebují naše odpuštění, i ti, kteří nás nejvíce milují.
tags: #modlitba #jakoz #i #my #odpoustime