Pokud rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo pokřtěno, je nutné, aby oni osobně kontaktovali kněze.
V našich farnostech jsou obvyklé čtyři přípravy ke křtu, ale vše záleží na individuální dispozici rodičů a na osobní domluvě s knězem.
Těchto příprav může být méně nebo i více, opět podle individuální dispozice rodičů, jejich zájmu a vzájemné domluvě.
Předpokladem křtu dítěte je totiž víra rodičů.
Malé děti je možné křtít jen tehdy, „když se za ně církev zaručí svou vírou“, jak se praví v Křestních obřadech.
A tuto víru církve zde před Bohem a společenstvím církve zaručují právě rodiče.
Rodiče sami tedy mají mít předpoklady pro to, aby ve víře své dítě vychovali.
Ne vždy však rodiče svou víru žijí do všech důsledků, zejména co se týče přijímání svátostí, proto křest dítěte představuje dobrou příležitost pro prohloubení jejich víry.
V případě, že rodiče dítěte nejsou dosud sezdáni, je narození dítěte a jeho křest velmi naléhavou výzvou k tomu, aby rodiče tento dluh dali do pořádku.
Dítě má právo, aby se narodilo a bylo vychováváno v úplné rodině.
To znamená, že pokud toto rodiče svému dítěti nedopřejí, dopouštějí se na něm nespravedlnosti.
Příprava na křest dítěte probíhá formou osobních setkání kněze a rodičů.
Místo setkávání je možné buď v rodině dítěte nebo na faře v Kovářově, či v klášteře v Milevsku.
Příprava si neklade za cíl doplnit případné chybějící náboženské vzdělání rodičů, na to je počet setkání příliš malý.
Tradičním dnem křtu je zejména neděle, protože je to den Zmrtvýchvstání Pána Ježíše.
Proto je nejvhodnější udílet křest zejména v tento den.
Protože křest začleňuje do společenství církve, je vhodné ho v našich podmínkách, kde je křtů velmi málo, udílet v průběhu mše svaté, aby společenství věřících bylo u toho, kdy se jejich počet rozrůstá o dalšího křesťana.
Pokud se jeví jako vhodnější udílet křest mimo mši svatou, je namístě tak učinit tímto způsobem.
Co se týče kmotra nebo kmotrů, může jím být křesťan, který přijal křest a biřmování a řádně žije z víry, aby byl schopen pomáhat rodičům ve výchově dítěte.
Může to být muž nebo žena, nebo dva kmotři a to muž a žena.
Pokud by toužil vykonávat kmotrovství nebiřmovaný křesťan, který však žije z víry a chce pro to něco udělat, doplní si biřmování.
Řehoř J. Svátost křtu patří mezi tři tzv. iniciační svátosti, tedy svátosti, které uvádějí do křesťanského života.
Osvobozují z moci temnot a to tím, že křest odpouští jednak dědičný hřích, tzn. stav viny, se kterým se každý člověk rodí a dále odpouští všechny osobní viny do křtu spáchané.
Privtělují ke Kristově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání a to tím, že křest vtiskuje do duše člověka znamení křesťana.
Toto připodobnění Kristu je nesmazatelné.
Křest tedy není možné zrušit.
Pokud se někdo nechá tzv. Udělují Ducha adoptivních dětí Božích.
Každé přijetí svátostí má za následek vzrůst Boží milosti posvěcující v člověku.
Křest je branou ke všem ostatním svátostem, a tedy jako první vlévá do duše pokřtěného Ducha Svatého.
Dávají účast na slavení památky smrti a zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým lidem Božím.
Teprve po křtu je člověk schopen slavit křesťanskou bohoslužbu, neboli liturgii.
Do té doby je pro něj liturgie určitou formou osobní modlitby ve společenství věřících, ale od chvíle křtu se jeho účast na bohoslužbě stává „slavením křesťanského mystéria“.
Křest tedy přivtěluje člověka ke Kristu a začleňuje do společenství Božího lidu, tedy církve.
Samotný křest je vnitřně zaměřen k Eucharistii, tedy k památce Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání slavenými v bohoslužbě mše svaté.
Křest je branou k životu a k Božímu království.
Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život a svěřil jej spolu s hlásáním evangelia své církvi, když přikázal apoštolům: Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého! (Mt 28,19).
Křest je především svátostí víry, kterou člověk odpovídá na přijetí Kristova evangelia.
Proto patří k prvořadým úkolům církve předávání a výchova ve víře a udílení křtu.
Křest je natolik závažná svátost, že může být krom obvyklého obřadu, udílen také v nouzi kterýmkoliv člověkem, byť nepokřtěným či nevěřícím, jen když má úmysl vykonat to, co konají křesťané.
Je v katolické církvi odůvodněn dvěma výroky Pána Ježíše: Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha Svatého, nemůže vstoupit do Božího království a Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.
Z pochopení těchto dvou výroků Páně katolická církev vždy vyvozovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možnosti přijmout křest, když jej přijmou ve víře církve, kterou za ně dosvědčí rodiče a kmotrové i ostatní.
K pravdivému dovršení svátosti je však třeba, aby dítě bylo ve víře vychováno.
Rodiče pak jsou vázáni z vděčnosti Bohu i z věrnosti k úkolu, který přijali, přivádět dítě k poznání Boha, jehož adoptivním dítětem se stalo.
1. Boží plán pro každého člověka je dát mu podíl na své věčné blaženosti.
V člověku je „místo pro Boha“. Do srdce každého člověka je vložena touha po Bohu.
Ale nikdo od narození sám od sebe neví, že v Bohu najde své pravé štěstí.
Proto je člověk vyzván Boha hledat.
První a nejbližší cesta pro každého je lidský rozum.
Každý člověk je schopen Boha poznat pouhým rozumem z toho, co stvořil, podobně jako poznáváme malíře z díla, které vytvořil.
O Bohu jsme však schopni mluvit pouze analogicky, protože tajemství Boha žádná lidská slova nevyčerpají.
A protože poznat Boha cestou rozumu nelze snadno a bez přimísení omylu, sám Bůh dělá krok směrem k člověku a odhaluje se mu.
Činí tak skrze rozličné události a sděluje lidem svá slova v průběhu lidských dějin.
Tomuto Božímu sebeodhalování říkáme Boží zjevení.
Boží zjevení se odehrává v dějinách a tedy i postupně rostlo.
V těchto dějinách Božího zjevení lze rozlišit různé etapy: první prarodiče v ráji, smlouva s Abrahámem, volba „vyvoleného národa“ Izraele, v jeho dějinách doba proroků až nakonec se veškeré zjevení završilo ve vtělení Ježíše Krista.
To všechno, co Bůh o sobě lidem řekl - poklad zjevení - svěřil svému vyvolenému národu a po něm církvi.
Tento poklad se také nazývá apoštolská tradice.
Tato tradice se „traduje“ jednak psaným způsobem - Písmo svaté - a také živou tradicí církve.
Je to jakoby jedna řeka s dvěma různými proudy.
Živá tradice církve nám umožňuje správným způsobem číst Písmo svaté.
Úkol správně (autenticky) vykládat Boží zjevení je svěřen učitelskému úřadu církve.
To je sbor biskupů v jednotě s papežem, kterým Ježíš sám přislíbil zvláštní pomoc Ducha Svatého, aby učili Boží pravdy věrně a bez přimísení omylu.
Sám Bůh je autorem Písma, a to tak, že pohnul a zvláštní pomocí doprovázel svatopisce při tom, když sepisovali posvátné spisy.
A tak Písmo obsahuje všechno to, ale pouze to, co Bůh chtěl lidem říct.
Z toho plyne také jedna z důležitých vlastností Písma: jeho pravdivost.
Co patří do sbírky posvátných spisů (kánonu Písma svatého) a co tam nepatří rozlišuje učitelský úřad církve pod vedením Ducha Svatého.
Písmo obsahuje 73 knih, z čehož 46 knih je Starého zákona a 27 zákona Nového.
Starý zákon připravuje definitivní zjevení Ježíše Krista a je stále platným Božím slovem.
Nový zákon, jehož jádrem je samotný Ježíš Kristus, předává definitivní pravdu zjevení.
Jeho jádrem jsou čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.
Oba zákony jsou spolu v jednotě, přičemž Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový je naplněním Starého.
Odpovědí člověka Bohu, který se mu zjevuje je víra.
Víra je nadpřirozený dar!
Lze o ni prosit pro sebe i pro jiné.
Zároveň je víra také ryze lidský skutkem, protože je to úkon svobody: věřím, protože chci věřit.
Proto je k víře potřeba „dobrá vůle“.
Kdo nechce věřit, věřit nebude, protože víra vždycky vychází ze svobody.
I když víra rozum přesahuje, nikdy nemůže být skutečný rozpor mezi tím, co víme rozumovým poznáním a tím, co víme z víry.
Víra je ryze osobní, ale také církevní.
Víru si nikdo nevymyslel, na způsob nějaké lidské ideologie.
Pravá křesťanská víra je vždycky člověku někým jiným zvěstována a člověk se na základě této zvěstí rozhoduje buď uvěřit nebo víru odmítnout.
Kdo uvěřil, ten se touto svou vírou připojil ke společenství stejně věřících - církvi.
Proto víra bez církve není křesťanská!
Zároveň je víra ryze osobní odpovědí člověka, kterou dává každý svobodně.
A proto nikdo k víře nesmí být nucen!
Apoštolské vyznání víry (kratší, např. 2.
Člověk je stvořený k Božímu obrazu.
Je to dar, ale zároveň i úkol.
Boží obraz byl v člověku pokřiven hříchem a proto je naším úkolem tento obraz v nás co nejvíce odkrýt.
Jiným způsobem můžeme říci, že cílem našeho života je najít své štěstí v Bohu.
Lidský život si můžeme představit jako cestu, na které se mnohokrát rozhodujeme.
Okamžiky rozhodnutí jsou jako křižovatky na této cestě.
Je jasné, že některá rozhodnutí k cíli směřují, jiná ne.
Ukazatelem správného směru je pro každého člověka jeho svědomí.
Svědomí je úsudek rozumu, který mi říká, zdali jednání je správné, či ne.
Svědomí je třeba formovat a to celoživotně!
Jde o to, aby naše svědomí bylo pravdivým a dostatečně silným hlasem.
Již od dětství je svědomí formováno především rodiči, kteří dítěti vštěpují pravidla správného jednání, společenské konvence, zásady slušnosti atd.
Dále v dospělosti již musí člověk na své formaci pracovat sám, tím, že se vzdělává.
Velmi důležitou pomocí k duchovní orientaci člověka jsou pravidla správného jednání, tak jak nám je předává církev.
Důležitými pravidly správného jednání je Desatero.
Desatero je zachycené v Písmu Starého zákona, v 2. knize Mojžíšově (Exodus), ale i to lze odvodit pouhým rozumem.
Ve Starém zákoně měl Boží zákon funkci léku neboli mezí, které Bůh položil lidskému jednání, aby se nerozmáhal mezi lidmi hřích.
V Novém zákoně je lidský hřích zničen Kristovou smrtí a vzkříšením.
Pokud člověk v Krista uvěří a zamiluje si ho, může s jeho pomocí nad hříchem zvítězit skrze dar Ducha Svatého.
Toho člověk obdrží skrze křest, ve kterém jsou mu odpuštěny hříchy a do jeho srdce je „vylit“ Duch Svatý.
Ten obdarovává člověka láskou, která ho vede k tomu, že plní Boží zákon z vnitřní potřeby.
Samozřejmě, Desatero a ostatní předpisy Božího zákona jsou pro člověka vedeného Duchem Svatým cennou pomocí v jeho duchovní orientaci, po které s vděčností sáhne.
S většinou lidí se shodneme na tom, že správné chování se především týká správných vztahů mezi lidmi navzájem.
Není správné si lhát, krást, je správné být k sobě vstřícní a ochotní.
Na tom se shodneme.
K tomu, abych vysvětlil, že to není všechno si vypůjčím podobenství, které uvádí C. S. Lewis ve své knize K jádru křesťanství.
Představte si lidstvo jako flotilu lodí, které vedle sebe plují v konvoji.
Plavba takové flotily bude úspěšná pouze tehdy, pokud se lodě nesrazí a nebudou si navzájem křížit cestu a pokud bude každá z nich dobře ovladatelná.
Obou těchto podmínek však nelze dosažitelnout nezávisle na sobě.
Ano, mnoho lodí.
Ana to jsme si ještě nepoložili otázku, kam že to ta naše flotila pluje.
To znamená, že se mravnost týká tří oblastí: jednak čisté hry mezi jednotlivci, dále něčeho, co můžeme nazvat poklizením vlastního nitra a konečně vztahu k transcendentnu (Bohu).
Říká-li tedy někdo, že to, co se chystá udělat nemůže být špatné, protože to nikomu neškodí, tak bere v potaz jen onu první oblast, zatímco zbylé dvě nebere v úvahu.
Tady se se všemi lidmi shodneme, jak by to asi mělo v ideálním případě vypadat.
Jenže jakkoliv je přirozené touto oblastí začít, pokud se zastavíme tady, tak zůstaneme jen na rovině snů.
Je třeba totiž pokročit k druhému bodu: k poklizení nitra každého jednotlivce.
K čemu je totiž dobré vykládat lodím, jak mají kormidlovat, aby se vyhnuly srážkám, když jsou to ve skutečnosti vraky tak staré a šílené, že je kormidlovat nelze skoro vůbec?
Obojí tedy: mravnost zahrnující vztahy, vnitřní očistu a vztah k Bohu, tvoří tři propojené oblasti.
3. Modlitba je povznesení ducha k Bohu.
Jinak můžeme říct, že modlitba je vědomé prožívání Boží přítomnosti ve svém životě, vědomé prožívání vztahu s Ním.
Každý člověk nosí ve svém nitru touhu po Bohu.
Chceme-li se modlit, jsou nám velmi užitečné příklady modlících se postav, tak jak je máme zachycené v Bibli.
Ve Starém zákoně je to zejména Abrahám, který se vždy snaží žít v Boží přítomnosti.
Dále Mojžíš, který je vzorem modlitby rozjímavé, ale také se modlí i za svůj lid, je to veliký vzor přímluvné modlitby.
Četné prorocké postavy Starého zákona čerpaly v modlitbě horlivost pro Hospodina, ke které pak vybízeli i ostatní.
Velikou pokladnicí modliteb, které mají nadčasový ráz jsou modlitby Žalmů.
V Novém zákoně je to zejména Ježíš Kristus, který ukazuje jak se modlit.
