Řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv hlavy, ducha Otci poručil. (Jan 19:30.) V tom okamžiku duch Ježíše Krista opustil Jeho tělo - tělo, které snášelo utrpení, aby mohl Ježíš usmířit hříchy všech lidí a pomáhat jim v jejich slabostech. (Viz Alma 7:12-13.) Toto tělo, nyní prázdná schránka, bylo sňato z kříže, zavinuto do plátna a nakonec položeno do hrobu. Nalezení prázdné hrobky bylo pouhým začátkem. Spasitel se chtěl ubezpečit, že ti, kteří byli Jeho svědky po Jeho Vzkříšení, plně pochopili, jaký druh těla má. Například vyzval apoštoly, aby se dotkli Jeho těla, aby se sami přesvědčili, že je tělesná bytost, a nikoli jakýsi přízrak. (Viz Lukáš 24:36-40.)1 Dokonce s nimi pojedl.
Když poté apoštolové naplňovali své pověření hlásat evangelium Ježíše Krista, čelili protivenství a pronásledování - přičemž některé přicházelo kvůli tomu, že učili, že Ježíš Kristus byl vzkříšen a že v důsledku toho bude vzkříšeno celé lidstvo. V dnešní době je Vzkříšení Ježíše Krista právě tak ústředním bodem poselství, které Jeho Církev hlásá světu, jako tomu bylo tehdy. Vzkříšení pomáhá zodpovědět základní otázky týkající se podstaty Boha, naší podstaty a našeho vztahu k Bohu, účelu tohoto života a naděje, kterou máme v Ježíši Kristu.
Spasitel během svého působení řekl: „Kdož vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14:9.) Toto ještě více platilo po Jeho Vzkříšení se zdokonaleným a nesmrtelným tělem, které ukázalo, že „Otec má tělo z masa a kostí tak hmatatelné jako lidské; Syn také“. Tím byla tedy zjevena fyzická podstata Nebeského Otce. Joseph Smith později vysvětlil: „To, co je bez těla neboli orgánů a končetin, není ničím. Starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů to popsal takto: „Pokud Božství tělo nejen nepotřebuje, ale ani po něm netouží, proč Vykupitel lidstva vykoupil své tělo a vysvobodil ho ze spárů smrti a hrobu, se zárukou, že se Jeho tělo již nikdy neoddělí od Jeho ducha, v čase i na věčnosti? Jedinečné charakterové rysy Nebeského Otce jsou rovněž zjeveny v samotném Vzkříšení Ježíše Krista.
Bible nás učí, že jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“, jako muži a ženy. (Genesis 1:27.) Vzkříšení Ježíše Krista tuto pravdu podporuje. Spasitel zjevil, že Bůh a lidstvo nejsou ve své základní podstatě naprosto odlišnými bytostmi. Spasitel nám skrze své Vzkříšení ukázal, že fyzická, tělesná existence je nedílnou součástí věčného bytí Boha a Jeho dětí. Naproti tomu mrtví, poté co měli fyzické tělo a pak od něj byli odřejměni, aby mohli vstoupit do duchovního světa, pohlížejí „na … odloučení svého ducha od těla jako na porobu“.
Dokonce i naše smrtelné tělo je nezbytnou součástí plánu Nebeského Otce a je to božský dar. Když náš předsmrtelný duch přichází na tuto zemi, je mu přidáno tělo. (Viz Abraham 3:26.) Prorok Joseph Smith učil: „Přišli jsme na tuto zemi, abychom mohli mít tělo a abychom ho mohli Bohu v celestiálním království představit čisté. V tom, že máme tělo, spočívá veliká zásada štěstí.“ Starší David A. Bednar z Kvora Dvanácti apoštolů učil: „Naše fyzické tělo umožňuje v plné šíři, hloubce a intenzitě prožít zkušenost, které jsme v předsmrtelné existenci prostě nemohli dosáhnout. Díky našemu fyzickému tělu jsou tak umocňovány naše vztahy s druhými lidmi, naše schopnost rozeznávat a jednat v souladu s pravdou a naše schopnost být poslušni zásad a obřadů evangelia Ježíše Krista.
Ve třídě smrtelnosti zažíváme něhu, lásku, laskavost, štěstí, žal, zklamání, bolest, a dokonce i překážky v podobě fyzických omezení - to vše způsoby, jež nás připravují na věčnost. Jednoduše řečeno, existují ponaučení a zkušenosti, které musíme získat způsobem, který popisují písma - ‚podle těla‘. Joseph Smith navíc učil: „Všechny bytosti, které mají tělo, mají moc nad těmi, které ho nemají.“ Satan nás může pokoušet, ale nemůže nás k ničemu přinutit. V konečném důsledku nám dar zdokonaleného a vzkříšeného těla pomáhá dostat se na věky za hranice Satanovy moci.
Kdyby nebylo Vzkříšení, „duchové naši by se museli státi poddanými [ďáblu] …, aby již nepovstal[i]. Ačkoli se od sebe duch a tělo liší, nejsou to dvě naprosto jiné a neslučitelné skutečnosti. Joseph Smith se dozvěděl, že „není žádná taková věc jako nehmotná hmota. Ježíš Kristus ve svém oslaveném a vzkříšeném stavu představuje dokonalé spojení ducha a těla a názorně nám ukazuje, že „duch a tělo jsou duší člověka“. (NaS 88:15.)
V tomto životě se snažíme spíše „duchovně smýšleti“ než „tělesně smýšleti“ (2. Nefi 9:39), snažíme se odkládat „přirozeného člověka“ (Mosiáš 3:19) a držet „na uzdě všechny vášně své“ (Alma 38:12). To ale neznamená, že duch a tělo jsou nepřátelé. Názor, že tento život je zkouškou, dává větší smysl tehdy, když se zamyslíme nad tím, co víme o svém životě před ním a po něm. Než jsme přišli na zemi, žili jsme jako duchové a záměrem Nebeského Otce je to, abychom se stali takovými, jako je On, a žili na věky v nesmrtelném fyzickém těle.
Starší Christofferson vysvětlil: „Svými rozhodnutími [máme prokázat] Bohu (a sobě) závazek a schopnost žít podle Jeho celestiálního zákona, i když nejsme v Jeho přítomnosti a jsme ve fyzickém těle se všemi jeho schopnostmi, choutkami a vášněmi. Dokážeme udržet tělo na uzdě, aby se stalo nástrojem ducha, nikoli jeho pánem? Budou nám moci být v čase i ve věčnosti svěřeny božské schopnosti, včetně moci tvořit život? Překonáme osobně zlo? Naše prožitky ve stávajícím těle, včetně našich mezilidských vztahů, mají svůj význam, protože jsou předobrazem toho, co přijde.
Joseph Smith se dozvěděl, že „totéž společenství, které existuje mezi námi zde, bude existovati mezi námi tam, pouze bude spojeno s věčnou slávou, z kteréžto slávy se nyní netěšíme“. Spasitelovi první apoštolové byli schopni vydávat neohrožené svědectví o Jeho Vzkříšení, protože viděli Ho a dotkli se Ho. Skrývá se v tom ale něco mnohem důležitějšího. Právě tak, jako Ježíš Kristus uzdravoval tělesné neduhy, aby ukázal, že má moc odpouštět hříchy (viz Lukáš 5:23-25), Jeho Vzkříšení - hmatatelný důkaz Jeho moci překonat fyzickou smrt - se stalo pro Jeho následovníky ujištěním o Jeho moci překonat smrt duchovní. „Nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra [naše].“ (1. Korintským 15:17.)
Protože však On z mrtvých skutečně vstal, můžeme „míti naději skrze usmíření Krista a skrze moc jeho vzkříšení, [abychom] byli pozvednuti k životu věčnému, a to pro svou víru v něho, podle příslibu“. Ježíš Kristus během svého života ve smrtelnosti vyzýval druhé, aby Ho následovali. Po Jeho smrti a Vzkříšení se tento cíl stal ještě jasnější. Pokud v sobě poslušností zákonů a obřadů evangelia pěstujeme „celestiálního ducha“, můžeme obdržet „totéž tělo, jež bylo přirozeným tělem“, a můžeme být obživeni „částí celestiální slávy [a obdržeti] potom z ní, dokonce plnost“. (NaS 88:28-29.) On nám ukázal cestu. On je tou cestou.
Vzkříšení a lidský rozměr hříchu
Nahlédl jsem do knihy "Případ Máří Magdalény" od Gerald Messadie, o které jsem pak slíbil diskutovat s "nevěřícími" přáteli. Jde o příběh psaný jako historický román vysvětlující smrt Krista na kříži jako podfuk a konspiraci jeho příznivců, při které byl pouze omámen, neusmrcen a následně odveden z hrobu. Poukazuje se na různé nesrovnalosti v evangeliích, historické, politické a psychosociální souvislosti atd. Nejspíše to bude asi něco podobného jako "Šifra Mistra Leonarda".
I když lze s knihou v řadě věcí polemizovat, narušila můj klid v duši. Trápí mě pocit, že se vědomě nemůžu argumentům v knize bránit, protože neznám protiargumenty. Při víře mě drží mé dosavadní poznání Krista, které je odlišné od jeho charakteristik v knize, ale byl bych vděčný, za jakési "nezávislé" povzbuzení. Ohledně zmiňované knihy - a ostatně každé podobné teorie - je potřeba mít na mysli, že historických pramenů, které máme k dispozici, je poměrně málo. Ty, které máme, hovoří o tom, že Ježíš na kříži skutečně zemřel - mám na mysli čtyři kanonická evangelia. Žádný z pramenů přitom nehovoří o podvodu. Dalším důvodem historicity Ježíšovy osoby je líčení potupného způsobu smrti v evangeliích, díky němuž považují i historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Fakt, že mezi jednotlivými prameny existují drobné rozdíly a rozpory, potvrzuje naopak společné historické jádro.
Úvod: Dnes jsem pro vás připravil trochu šokující vánoční téma. Povíme si o pravém důvodu Vánoc. Proč vlastně Ježíš Kristus přišel v těle na tento svět. Abychom pochopili krásu narození Spasitele, Ježíše Krista, musíme nejprve dokonale pochopit ošklivost Vánoc. Za Vánoce však vězí nesrovnatelně více než jsme si právě řekli. Za vánoční krásou stojí ošklivost Vánoc. Porozumět kráse, znamená uvědomit si protiklad. Za existencí Vánoc vězí to nejošklivější, to co zruinovalo celý vesmír a stvoření, tj. HŘÍCH.
Bez hříchu Vánoce postrádají smysl. Jádro Vánoc je, že Ježíš Kristus se narodil, aby zachránil hříšníky. Ježíš Kristus se zjevil v těle, aby zbavil svůj lid hříchu. Vánoce, Ježíšovo narození je pravda: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Jádro Vánoc je tedy odhalení skutečné moci Boží lásky nad hříchem a smrtí.
Hřích způsobuje války, smrt, nemoci, strach, slzy, nehody a další utrpení. Hřích deformuje vztahy, a to ve všech rovinách - mezi lidmi, mezi lidmi a stvořením a nejvýznamněji mezi člověkem a Bohem. Hřích zrcadlí i prázdnotu, kterou hledáme řešenou Vánočním optimistickým rájem. Hřích musí být postaven na viditelné místo - a stejně jako Mistr Bandinelli ukazuje, že hřích může znetvořit i krásu lidského těla, i hřích deformuje duchovní realitu. Proto je nutné pochopit jádro Vánoc a jeho spojení s božským plánem spasení skrze Krista.
Čtyři základní otázky týkající hříchu: I. Co je to hřích? II. Jaké má hřích vlastnosti? III. Koho hřích ovlivňuje? IV. Jaké jsou důsledky hříchu?
I. Co je to hřích? Hřích je vzdor Boží spravedlnosti, znásilnění Boží milosti, přestupek Božího zákona: „Každý, kdo se dopouští hříchu jedná proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona.“ (1 Jan 3:4) Hřích je opovržení Boží spásnou láskou, a lidé žijí jako by Bůh nedal pravidla. Celý Boží zákon je pro ochranu; žehná, přináší štěstí a znalost spasení. Ale člověk je hlupák! Kupí hřích a bahní se v močálu zavržení. Hřích je tedy nejen poruchou, ale i mravní kontaminací, která vyžaduje Boží odpověď v podobě smíření v Kristu.
II. Jaké má hřích vlastnosti? Hřích je špinavost, skvrna, zánět; zčervená duši vinou a zčerná zlem. Hřích není jen porucha Božího zákona. První vlastnost hříchu je jeho špinavost: špiní, poskvrňuje a zneucťuje. Texty proroků popisují hřích jako ohavnou skutečnost, která čím dál více rezaví člověka. Třetí vlastnost hříchu je jeho nevyléčitelnost: nikdo sám sebe nemůže očistit; pouze Ježíš Kristus má očišťující moc. Čtvrtá vlastnost je, že hřích Bůh nenávidí. Pátá vlastnost: hřích je tvrdá práce; přináší zmatek a utrpení, a vyčerpání skrze nepoctivost a klam.
III. Koho hřích ovlivňuje? Skrze jednoho člověka vešel hřích do světa a skrze hřích i smrt, a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili (Římanům 5:12). Není nikoho, kdo by dokonale nezhřešil. Všichni máme svůj hříšný germen a dědičnost. Ježíš Kristu se narodil bez hříchu, protože nebyl zplozen hříšným mužem, ale Bohem, Duchem Svatým. Hřích je zakořeněn v našem těle, a proto i víra a spása jsou zrozena a formována skrze víru v Krista, která nás proměňuje a vede k nové existence.
IV. Jaké jsou důsledky hříchu? První důsledek: Hřích způsobuje zlo, otupělou mysl a odcizení Božímu životu. Druhý důsledek: Hřích nás udržuje v Satanově otroctví, i když si lidé myslí opak. Třetí důsledek: Hřích udělala z člověka terč Božího hněvu a svodu, což vede k Božímu soudu. Čtvrtý důsledek: Hřích přináší trápení a bolest, které v sobě obsahují odpověď na otázky o lidské existenci a smyslu života. Pokračující pasáže z Písma rozvíjejí tyto myšlenky a ukazují cestu skrze Krista, který může očistit a osvobodit člověka.
tags: #mrtvy #kristus #s #nikodemem #bandinelli