Mučení kněze Jana Sarkandera

Náboženský neklid, který zavládl v českých končinách na počátku 17. století, nepřivedl zemi pouze na práh třicetileté války. Vzájemné boje mezi katolíky a protestanty zasáhly také osoby, které byly ve špatný čas na špatném místě. Takový byl i osud holešovského kněze Jana Sarkandera, který 17. března 1620 zemřel na následky mučení.

Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově, v Těšínském Slezsku. Po smrti Janova otce se rodina přestěhovala do Příbora na Moravě, kde Jan navštěvoval farní školu. Vystudoval teologii mj. ve Štýrském Hradci, knězem se však nejprve nestal. Mladý Jan Sarkander dostuduje v roce 1603 v Praze filozofii. O rok později se vrhne na studium teologie ve Štýrském Hradci. V roce 1606 se totiž Jan Sarkander oženil s Annou Plachetskou, dcerou váženého luteránského měšťana ve Velkém Meziříčí Jana Plachetského. Zda se skutečně oženil nebo zda Anna zemřela ještě před svatbou či krátce po ní, nevíme. Její smrt je však jediným možným vysvětlením, proč svatební smlouva nebyla zrušena a Sarkander přijal 22. prosince 1607 v Kroměříži z rukou kardinála Dietrichsteina všechna čtyři nižší kněžská svěcení. Na kněze byl Jan Sarkander vysvěcen nejspíše již jako vdovec v březnu 1609 v Brně. Působil pak v duchovní správě na řadě míst olomoucké diecéze, která tehdy pokrývala celou Moravu - v Opavě, Uničově, Charvátech, Zdounkách, Boskovicích. Jeho posledním působištěm byl Holešov v podhůří Hostýnských vrchů na panství zemského hejtmana Ladislava Lobkovice, jehož zpovědníkem se stal.

Když se Morava počátkem května 1619 připojila ke stavovskému povstání proti císaři Ferdinandovi II., napětí mezi nekatolickými a katolickými obyvateli značně gradovalo. V této atmosféře se Sarkander vypravil na pouť do Čenstochové, kde konal duchovní cvičení. S návratem na neklidnou moravskou půdu nespěchal a na panství svého patrona Ladislava Popela z Lobkovic v Rybniku na Ratibořsku žádal o volné místo v duchovní správě. V Rybniku jej však zastihl Lobkovicův list, v němž byl vyzván, aby se ujal své farnosti v Holešově. Napjatá politická situace v zemi po stavovském povstání však Janovi nepřála a po svém návratu byl nekatolickým obyvatelstvem podezříván z aktivit ve prospěch císaře Ferdinanda.

Jakmile se rozšířily zprávy, že se polská jízda blíží k Holešovu, měl Jan shromáždit své farníky, kteří v eucharistickém průvodu přesvědčili lisovčíky, aby se Holešovu vyhnuli. 6. února, kdy se lisovčíci blížili k městu, vyslal Sarkander vojákům vstříc průvod katolíků v čele s monstrancí v rukou zámeckého kaplana Samuela Tučka. Kozáci sesedli z koní, poklonili se před Nejsvětější Svátosti a pokračovali dál směrem k Napajedlům. Aby ochránil Holešov před drancováním polských vojsk, která měla za úkol moravské nekatolické stavy a jejich počínání „srovnat“, ve chvíli, kdy se blížila k městu, vyšel jim za zpěvu náboženských písní v ústrety. Moravští protestantští direktoři ale vnímali tento krok jako zradu, za kterou měl Sarkander tvrdě zaplatit.

Nový moravský zemský sudí, protestant Václav Bítovský z Bítova, dal příkaz, aby se do tří dnů dostavili všichni katoličtí faráři z okolí Holešova do Brna. Jan se nejprve uchýlil na tovačovský zámek, následně se ukrýval v tovačovských lesích. „Musíš zmizet,“ radí mu přátelé. Jan rychle balí truhlu a bere do zaječích. Stavové ho ale najdou a z Troubek (dnes okres Přerov) ho vezou do olomouckého vězení. Byl proto zatčen a uvězněn v Olomouci.

Zde byl od 13. do 18. února 1620 podroben čtyřem útrpným výslechům, během nichž odmítal, že by měl jako Lobkovicův kněz a zpovědník podíl na vpádu polských vojáků. V olomouckém vězení byl Jan Sarkander ve dnech 13. až 18. února 1620 podroben čtyřem výslechům s použitím útrpného práva. O mučednické smrti Jana Sarkandra jsme podrobně informováni z relace, kterou v roce 1621 podal kardinálu Dietrichsteinovi olomoucký městský syndik Jan Scintilla, jediný katolík, který byl při výsleších přítomen. Spolu s ním tvořilo soudní tribunál šest šlechticů a tři olomoučtí radní.

Poslední výslech, který proběhl 18. února 1620, trval celé tři hodiny a ukončily jej teprve opakované protesty jednoho ze soudců. Protože ani poslední útrpný výslech trvající tři hodiny nepřinesl žádné pokroky, byl Jan ponechán svému osudu v olomouckém vězení. Smyslem mučení bylo donutit ho prozradit, co mu Ladislav Lobkovic sdělil ze svých politických plánů ve zpovědi. Stavové krom doznání chtějí, aby jim řekl zpovědní tajemství Popela z Lobkovic. I to odmítne.

Sarkander se stal obětí a jako člověk byl zničen fyzicky i morálně. Těžce ztýraný Jan Sarkander dožil v žaláři po několikerém bezúspěšném vytěžení; současníci uváděli, že při modlitbě obracel stránky v breviáři jazykem, nemoha se pohnout jinak. Čtyři týdny po posledním mučení zemřel na jeho následky 17. března 1620, jen několik dní před výročím svého kněžského svěcení. Následkům tortury podlehl o měsíc později 17. března 1620. Na následky vážných zranění 17. března 1620 zemřel.

Byl pohřben v olomouckém kostele Panny Marie na Předhradí, zrušeném v roce 1784 a demolovaném roku 1839; odtud byly Sarkandrovy ostatky přeneseny do kostela sv. Michala, posléze pak zčásti do katedrály sv. Interiér podzemní barokní kaple Všech sv. S úctou k Janu Sarkanderovi je v Olomouci dodnes spojeno také místo jeho mučednického skonu. Jan Sarkander byl poslední obětí olomoucké mučírny; ta byla zrušena krátce poté po porážce stavovského povstání. Na jejím místě dnes stojí kaple zasvěcená právě tomuto mučedníkovi.

Světeckou úctu k Janu Sarkanderovi lze datovat od okamžiku jeho pohřbu, který se konal 24. března 1620. Tělo položené do rakve bylo zahaleno do červeného ornátu symbolizujícího barvu krve prolité pro Krista. Je zřejmé, že již svými současníky byl pokládán za mučedníka pro víru. Kardinál František Dietrichstein jej v několika svých listech nazval mučedníkem a do dómského pokladu nechal přemístit kousky plátna s jeho krví.

Beatifikační proces byl zahájen v roce 1750 na žádost olomouckého biskupa Troyera. Beatifikační breve papeže Pia IX. je datováno 11. září 1859 a vedle vylíčení Janova života a umučení jej dovoluje nazývat blahoslaveným a schvaluje jeho veřejnou úctu. Beatifikační slavnost se konala 6. května 1860 v bazilice sv. Petra v Římě. V roce 1859 jej papež Pius IX. prohlásil za blahoslaveného. Svátek byl stanoven na den Sarkanderovy smrti, 17. březen. Pro Moravu a Slezsko byla Sarkanderova beatifikace velkým úspěchem.

Krize Rakouské monarchie a následně dvě světové války však oddálily vznesení oficiálního požadavku na zahájení kanonizačního procesu, který byl nakonec podán teprve 31. ledna 1980, především zásluhou biskupů Herberta Bednorze z Katovic a Josefa Vrany z Olomouce. Již 31. července následujícího roku potvrdil papež Jan Pavel II. výnos posvátné kongregace pro svatořečení o jeho kanonizačním procesu. Při papežské konzistoři, kterou papež Jan Pavel II. svolal na 5. dubna 1993, za přítomnosti papežské kurie, byla tato poslední podmínka splněna a blahoslavený Jan Sarkander mohl být zapsán do alba svatých. Prvním slovanským papežem Janem Pavlem II. byl pak Jan Sarkander spolu se Zdislavou z Lemberka svatořečen 21. května 1995.

Intenzitu kultu sv. Jana Sarkandera v Olomouci dokládá mj. z kaplí nesoucích jeho patrocinium je nejznámější novobarokní Sarkanderova kaple v Olomouci, která stojí na místě vězení, kde byl sv. Jan mučen. V letech 1908-1912 nechal na stejném místě kardinál František Bauer vystavět kapli novou, zasvěcenou v té době již blahoslavenému Janu Sarkanderovi. Stejně jako v době baroka jsou dodnes v jejím podzemí zachovány mučící nástroje - skřipec a kolo. Sarkanderův hrob v kapli sv. Vavřince byl až do zrušení kostela Panny Marie na Předhradí v roce 1784 přirozeně tím hlavním místem spojeným s kultem mučedníka.

Světec je člověk, o kterém církev na základě stanoveného šetření prohlásila, že je v nebi, u Boha, a je možno jej prosit o přímluvu. Tím, že byl tento český kněz s polskými kořeny prohlášen za svatého, byl vyzdvižen jako příklad i přímluvce před oči celého světa. On svým hrdinstvím, podpíraným Boží pomocí, ukazuje právě naší době, která jako by Boha ztratila ze svého zorného pole, že Bůh je, a že právě Bůh je nejvyšším a konečným cílem člověka. Svou kněžskou věrností zpovědnímu tajemství vydává nesmírně silné svědectví o hodnotě svátosti smíření, o hodnotě odpuštění hříchů, kterou nám získal Ježíš Kristus svým utrpením a smrtí na kříži.

„Ze všech českých mučedníků trpěl zřejmě nejvíce, uvážíme-li tři dny mučení, po kterém měsíc umíral s vykloubenými údy a spálenou kůží na těle, v době, kdy nebylo účinných utišujících léků a bolest byla nesnesitelně palčivá,“ uvedl k Janovu skonu Josef Hrdlička, emeritní olomoucký biskup. „Sarkander se stal obětí a jako člověk byl zničen fyzicky i morálně. Přesto na něj po staletích hledíme s obdivem. Své utrpení a lidskou prohru totiž prožil ve spojení s Kristem - Vykupitelem,“ (Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský)

Jan Sarkander se stal pro mnoho věřících symbolem věrnosti zpovědnímu tajemství a mučednického svědectví víry. Své utrpení a věrnost vyznal až do konce, když odmítal prozradit zpovědná vyznání i za cenu života. Svou věrností v modlitbě, kdy kvůli vykloubeným pažím si listy v modlitební knize obrací jazykem, neméně silně vypovídá o hodnotě modlitby, která nás s Bohem spojuje a tím plní světlem a silou.

tags: #muceni #kneze #jana #sarkandera