Socha sv. Trojboký volutový sokl o patce a rovné profilované římse. Rohy soklu s listovými festony. Ve stěnách reliéfy anděla v oblacích s páskou a chronogramem 1717. Nápis: AD TE O PIA / LEVAVI OCULOS MEOS / PIZZ. Pod ním reliéf sv. Kateřiny v oblacích nesenou anděly. Pod ní modlící se rodina donátorů. V dalších stranách reliéfy stětí a mučení světice. Blesk rozbíjí kolo. Na soklu postava světice v životní velikosti, oděna v bohatě řasené knížecí roucho, esovitě prohnutá, v mírném kontrapostu, u nohou atributy mučení - kolo, pravice drží meč.
Modelace citlivá, kompozice vyvážená. Spodní část od kolen dolů hruběji tesaná, nová. Skutečně se nedá říct, že by všichni křesťanští svatí smrt nějak vášnivě vyhledávali. Tento jev způsobovaly spíše vnější okolnosti. Věřící prostě čelili pronásledování spíš, než že by mučednická smrt patřila k preferovaným způsobům, jak projevit svou víru. Vidíme to na osudech světců v příštích staletích. Často měli smrt velmi pokojnou, jako například Hartmann z Brixenu, který zemřel ve vaně.
Tak například Říman Alexij si mohl užívat rodinného majetku, kdyby chtěl. Místo toho ale přímo o svatební noci (nebo snad den před svatbou) opustil partnerku a zmizel. Žil asketickým způsobem a pomáhal, jak mohl. Nakonec se vrátil do rodného domu, ale nedal se poznat a přespával jako žebrák pod schody. Teprve po jeho smrti se zjistilo, kdo že ten bezdomovec vlastně byl. Jeho příběh by byl skoro hodný pera Alexandra Dumase nebo Victora Huga. Dojímá tak, že inspiroval řadu malířů, a vznikla o něm dokonce opera. Má to ale malý háček. Alexij nejspíš vůbec nežil. To ale nebránilo tomu, aby měl Alexij následovníky. Začali si říkat alexijáni a náplň jejich činnosti spočívala v péči o nemocné. Specifickým atributem, s nímž je někdy Alexij zobrazován, jsou schody.
K Felicitě se nastávající maminky podle tradice modlily, aby se jim narodil chlapec, a ne děvče. Proč? Sama totiž povila hned sedm synů. Měla ovšem smůlu, že žila v polovině 2. století, tedy v době, kdy římští císaři dosud křesťany tvrdě pronásledovali. Když Felicita se svými dětmi odmítala sloužit pohanským bohům, zabíjeli před jejími zraky jedno dítě po druhém. Ani to ji nepřinutilo zradit svou víru, a tak nakonec došla řada i na ni. Podle jedné z verzí ji uvařili v horkém oleji.
Vraždění dětí před vlastní matkou nebylo bohužel ojedinělé. U ryze dámských témat zůstaneme. Ženy si většinou přejí být krásné. O některých světicích ale platil pravý opak. Růžena z Limy, žijící na přelomu 16. a 17. století, nosila na hlavě trnovou korunu, aby si zohyzdila krásnou tvářičku. Gala z Říma proslula tím, že si tak vroucně přála mít pokoj od sexuchtivých mužů, že si raději nechávala růst plnovous. Nejvíc se ovšem podobnou ošklivostí proslavila Starosta. Tato legendární postava měla být údajně královskou dcerou. Její otec ji přislíbil jinému králi. Budoucí nevěsta však nechtěla žít v manželství s mužem, a tak se celá bezradná modlila o pomoc. Nebesa ji údajně vyslyšela. Zošklivila ji hustým plnovousem. Když to ženich uviděl, vyhnal ji. Tyto bizarní historky nám mohou připadat úsměvné. Logiku jim ovšem dodává jiný příběh, který ukazuje, jak mohla dopadnout krásná dívka. Kolumba ze Sens se kvůli víře odmítla vdát. Za trest ji poslali do nevěstince, což byl ostatně oblíbený trest pro jí podobné ženy.
Hedviku Slezskou zase provdali jako malinké děvčátko a rodila už ve třinácti letech. I Marie Egyptská, jejíž život datujeme do 4. až 5. století, se dlouhé roky živila jako prostitutka v Egyptě. Když se vydala na cestu do Jeruzaléma, zaplatila námořníkům za dopravu svým vlastním tělem. V Jeruzalémě však vstoupila do chrámu a zažila obrácení. Začala žít asketicky a a údajně strávila celá dlouhá desetiletí v poušti. Proto ji malíři obvykle zachycovali jako ženu spíše starou a vyhladovělou a jejím atributem jsou chleby, které si s sebou vzala na poušť. Její hrob údajně pomohl vyhloubit lev!
Podobný motiv se ovšem pojí s Egyptem hned několikrát. Mezi světci ale najdeme takové, kteří si obrazně a někdy i doslova sami vykopali hrob. Bernward z Hildesheimu, žijící na přelomu 10. a 11. století na území dnešního Německa, se vytrvale připravoval na vlastní smrt, když sám sobě budoval kryptu. To Fokas řečený Zahradník byl pravděpodobně společenštější povahy. Zeleninu, kterou pěstoval, nabízel ve svém hostinci kolemjdoucím. Jednou za ním ovšem přišli vojáci a ptali se na křesťana Fokase, kterého mají rozkaz zabít. Fokas je v klidu uložil na noc, vykopal si hrob, a potom jim přišel sdělit, že hledaný stojí před nimi. Vojákům tak jejich úkol zrovna dvakrát neulehčil, protože teď museli zamordovat svého nového přítele.
Ida z Herzfeldu, žijící na přelomu 8. a 9. století, a další světci se objevují v příbězích o utrpení a odvaze víry. Dnes se jména některých z nich spojují s patronáty učitelů, mládeže a studentů, a jejich vyobrazení často odhalují askezi, odříkání i milosrdenství vůči druhým. Spousta světci inklinovala k askezi a dávali si záležet na tom, aby jim život takříkajíc zkysl a zhořkl. Dobrým příkladem podobného přístupu může být Gerlach z Houthemu, který žil ve 12. století v Holandsku a svou touhu trpět dost přeháněl. Bydlel tak, že se nechal připoutat v dutém stromě. Živil se chlebem, ale aby toho nebylo málo, tento už tak skromný pokrm si posypával popelem, aby mu to náhodou nechutnalo.
Úplně jinak na to šel Goar, který žil kdesi na břehu Rýna a dnes je mimo jiné patronem hostinských. Proč? Svou poustevnu proměnil v hospodu. Samozřejmě se našli udavači, kterým se jeho jednání nelíbilo. Goar se však dovedl učeně obhájit. Půst je prý sice pěkná věc, ale pohostinnost a prokazování milosrdenství umdlévajícím poutníkům se mu zdá jako bohulibější činnost. Čekali byste, že měl kvůli tomu s církví problémy? Tak trochu. To, že poustevníci vyhledávali samotu na odlehlých místech nebo v poušti, bylo celkem obvyklé. Šimon Stylita Starší ovšem trávil život na vrcholu sloupu. Měl tu prý sice zábradlíčko, ale jinak místo sotva na to, aby nespadl. Ať pršelo, nebo foukal vítr, Šimon neslézal. Vydržel to prý přes třicet let. Jeho plán zůstat v samotě tak úplně nevyšel, protože se stal raritou a přitahoval pozornost. Putovaly za ním doslova davy jako za celebritou.
Walled for Eternity: The Fascinating World of Anchorites in Medieval Christianity
Jan Berchmán byl považován za patrona mládeže. Nevíme, jaký by měl názor na tělesné tresty, ale sám se bičoval pravidelně několikrát týdně. Z Kasiána, patrona učitelů a vychovatelů, musel rány snášet od jiných. Šlo o Římana, který čelil obvinění, že své žáky vede ke křesťanství. Zato jim byl vydán. Mohli si s ním dělat, co chtěli.
Jméno Filip Neri dnes mnoho laiků nezná. Zcela neprávem. V 16. století patřil k nejvýznamnějším osobnostem a stýkal se s předními muži své doby. Výrazně tak ovlivňoval veřejné dění a názory. Už za života ho nazývali světcem a brzy po smrti se jím skutečně stal. Měl údajně konat různé zázraky včetně oživení mrtvého. Výjimečný byl ale také tím, že na rozdíl od mnoha kleriků nevyznával vážnost a přísnost, ale naopak platil za vyhlášeného vtipálka. Proto je dnes také patronem humoristů. Vyprávěl prý rád a hojně anekdoty a uměl i zábavně a poutavě kázat dětem.
Řada světců inspirovaných jeho životem vyobrazuje opuštěné a zanedbané děti, o které se s láskou staral. Svou bohulibou cestu završil coby osmdesátiletý stařec. Při mučení křičených věřících se uvádějí i extrémní příklady: Agáta byla mučena a u soudu nakonec prohlásila, že nikdy nezradí Krista. Uvedeme jen několik popisů: Agáta, Florián, Lucie, Klaudia Římská a další, kteří čelili mučení různými prostředky. Tyto příběhy byly inspirací pro umění a literaturu napříč staletími.
Na pozadí historických poprav a mučení stojí i architektonické a sakrální památky. Kostel svatého Jiří a Martina v Martínkovicích je jednou z nejvýraznějších sakrálních staveb Broumovska. Tyčí se na návrší nad řekou Stěnavou a dominuje krajině. Barokní kostel vznikl podle plánů Martina Allia v letech 1692-1698 a vyznačuje se řeckým křížem a kopulí. Fresky vevnitř kostela vytvořil Felix Antonín Scheffler v roce 1748. Na stropě presbytáře je svatý Jiří v zbroji nad drakem, vítá Nejsvětější Trojici a Pannu Marii, obklopen anděly s nástroji mučení světce - meč, kopí, kolo, okovy a důtky.
Další motiv představuje svatého Martina doprovázeného anděly. Hlavní oltář zdobí sochy svatých Vavřince a Štěpána, gotická Madona z počátku 15. století byla uložena v depozitáři kvůli ochraně. Varhany, jedinečné Broumovska, jsou dílem Franze Süssmutha (1769-1771) s 744 píšťalami, obnovené v roce 2010. Kostel je obklopen hřbitovem a barokní branou s kaplí a márnicí; přístup je náročný kvůli kopci, ale stojí za to jako památka Martínkovic a Broumovska. V roce 1990 byl kostel vykraden, odnesl se i dřevěný betlém.
Přes desítky příběhů světců a mučedníků z různých období nám zůstává obraz, že věřící často čelili pronásledování spíše než že by vyhledávali smrt. V kontextu době, kdy mučednictví nebylo prioritou, ale důsledkem okolností, se ukazují odlišné cesty víry. Ať už šlo o Alexije/opustění světa, setkání s utrpením, či o zobrazení cti a statečnosti v umění, klíčovou roli hraje světecká ikonografie jako prostředek k vyjádření víry, odvahy a oběti.
Je třeba mít na paměti šíři popisovaných mučicích praktik: od středověkého stínění kolem a lámání končetin, přes upálení až po ukřižování a další formy poprav, včetně moderních metod jako injekční exekuce a masové represalie v 20. století. Z těchto příběhů vyplývá, že historická realita poprav je neuspořádaná a často překračuje rámec romantizovaných reprezentací na obrazech a v textech.
| Názvy a motivy | Popis |
|---|---|
| Kateřina brusová či Kateřina svatá | Kolečko, mučení, zobrazení na obrazech a reliéfech; symbolika utrpení a víry |
| Agáta Sicilská | Mučena, stála na víře, známá atributy jako dvojité ňadro, kleště, ohnivý oheň |
| Fokas Zahradník | Hostinská postava, ukazuje maskulinní i komunitní rozměr víry |