V prvních staletích se velikonoce slavily jedinou slavností v noci ze soboty na neděli. I dnes budeme pokračovat v úvahách nad biblickými texty, zabývajícími se vzkříšením, a srovnávat různá svědectví o tom, na čem stojí naše víra ve vzkříšení.
Již několikrát jsem právě na biblických textech ukazoval, jak je víra ve vzkříšeného Krista centrálním bodem křesťanské víry. Jaký je to ústřední a jednotící moment, na němž stojí vše ostatní. Dnes si tedy srovnáme biblické texty, svědčící o vzkříšení. Bude to od nás vyžadovat trochu více trpělivosti, neboť takových textů je celá řada.
Prázdný hrob a jeho význam pro víru
„Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.“
Co v tomto textu jasně vidíme? Kristus zemřel a vstal z mrtvých a dokládá to tím, že Krista viděl Petr, že ho vidělo dvanáct apoštolů, pak více než pět set bratří najednou a nakonec Krista viděl i on sám, Pavel. O prázdném hrobu se zde vůbec nemluví. To je charakteristické pro nejstarší zprávy (1. list Korintským patří do časově nejstarší vrstvy Nového zákona) - nijak podrobně se nezabývají okolnostmi Kristova vzkříšení, berou ho zcela prostě, jako naprosto jasný fakt, který není zapotřebí dále vysvětlovat, pouze zvěstovat. Vysvětlují se důsledky této skutečnosti pro život křesťanů.
Evangelium o tom vypráví poněkud šířeji, neboť se již musí vyrovnávat s určitou polemikou: „Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.“ Brzy ráno prvního dne po sobotě šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: ‚Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde.‘“
Markova zpráva je podána ze zcela jiného konce, než Pavlova: primárně jde o nalezený prázdný hrob, ale s odlišným svědectvím - ženy a prázdný hrob. Janovo podání přináší zase jiné detaily - Petr a Jan objeví prázdný hrob po tom, co ženy hlásí změnu. Z tohoto vyplývá, že Markovo a Janovo svědectví jsou dva odlišné výklady stejného základu. Proč o prázdném hrobu tolik mluví evangelia?
Židé v té době chápali smrt jako rozklad těla a odchod duše; k prokázání vzkříšení tedy bylo nutné ukázat, že Ježíš žije v těle. Proto musí učedníci nalézt prázdný hrob a vyrazit zeptání: Ježíš je živ? Tato skutečnost se stává důkazem, že Kristus skutečně žije.
Prázdný hrob je důležitým, avšak ne jediným důkazem víry. Zjevení vzkříšeného Krista tvoří druhý bod víry a je vůči prázdnému hrobu klíčové: „Nejsem snad svoboden? Nejsem apoštol?“ - setkání s vzkříšeným Pánem se odehrávají v různých kontextech: u stolu, na cestě do Emauz, při rybolovu a podobně. Tyto scény ukazují, že zjevení není pouhým snem, ale skutečným setkáním s ŽIVÝM PÁNEM.
Setkání s vzkříšeným a jeho důsledky
Pokud by některý apoštol neviděl živého Ježíše, mohli by tvrdit halucinaci; avšak svědectví apoštolů je podrobeno kontrole a probíhá za rozdílných okolností, nezávisle na sobě. Nový zákon tedy podává dvě hlavní linie událostí: objev prázdného hrobu a setkání se vzkříšeným Pánem. Setkání nejsou jednotná, ale různá a jejich poselství zní: Kristus vstal z mrtvých a je mnoho svědků, kteří to mohli dosvědčit, protože se s ním po jeho zmrtvýchvstání osobně setkali, mohli se ho dotknout, jedli s ním a pili.
Pavlova shrnutí v 15. kapitole 1. listu Korintským představuje nejstarší písemnou zmínku o zmrtvýchvstání a ukazuje, že vzkříšení bylo ohniskem celého Nového zákona. Pavel uvádí, že Kristus se zjevoval Petrovi, Dvanácti, více než pěti stům bratřím najednou, Jakubovi a dalším apoštolům. Tato svědectví jsou časově starší než evangelia a jejich advokátní hodnota vyplývá z různorodosti a vzájemné kontrole svědků.
V Pavlových listům nacházíme důležitou čtvrtou linii důkazů: že účinek zmrtvýchvstání proměňuje život věřícího člověka - například skrze křest, kdy jsme ponořeni do Kristovy smrti a spolu s ním i do jeho zmrtvýchvstání. Z toho vyplývá, že víra ve vzkříšení není jen teologické tvrzení, ale skutečné pozdvižení a proměna života člověka a jeho svědomí.
Čas a kontinuita: jak to vše zapadá do liturgie a života věřících
V liturgii Velikonoc je důležité zachovat kontinuitu mezi ukřižováním a zmrtvýchvstáním; nelze je od sebe oddělovat. Velká noc a neděle Zmrtvýchvstání spolu vytvářejí celek, který má vyjádřit Boží dílo vykoupení. Janova evangelia spojují smrt, vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha svatého v jedné linii, zatímco synoptické evangelia popisují Kristovo působení od vzkříšení až k nanebevstoupení v jasném časovém sledu, což má své výhody i nevýhody.
Na závěr lze říci: víra vzkříšeného Krista stojí na dvou, navzájem propojených pilířích - svědectví o prázdném hrobu a konkrétní setkání se vzkříšeným Pánem. Bez jednoho z nich by víra neměla plný význam: prázdný hrob potvrzuje skutečnost vzkříšení, setkání s Pánem dává jeho důkaz konkrétním způsobem a proměňuje život věřícího v každodenním kontextu evangelijního učení.
Patří sem také reflexe nad tím, co znamená to, že Ježíš byl ukřižován a že vstal z mrtvých - že z ukřižovaného člověka se stal Pán na pravici Boží a že jeho zjevení vyžaduje lidskou reakci víry a následování. Tím, že Kristus vstal z mrtvých, se rázem změnilo úplně vše - a to je jádro křesťanské naděje i událost, kterou si každou Velikonoční neděli připomínáme a znovu prožíváme.
