Stát si sám není schopen tyto potřebné hodnoty opatřit, neboť vůbec neplynou z jeho podstaty a z jeho funkce. Musí je dostat odjinud darem, protože je nezbytně potřebuje ke své existenci. Klademe si tedy otázku, co je to za hodnoty, bez nichž se stát nemůže obejít? Tuto otázku také položila evropská poslankyně Roithová při jednom svém politickém projevu, aniž by se jí dostalo odpovědi.
Předkládáme namátkově vybrané některé křesťanské a obecně lidské hodnoty, které sice v našem, pluralitním demokratickém státu postrádáme, které my sami musíme našem státu dodat, aby se mohl nazývat právním státem. Jinak by byl státem jen defektním.
Individuální a běžné ctnosti a hodnoty v rodině a u jednotlivců
Autorita rodičů: Autoritou a jejím spřaženým průvodcem, mocí, se zabýval vážně filosof Maritain, který dospěl k závěru, že obě tyto hodnoty existují spolu pohromadě, jsou na sebe vázány a předpokládají trvalou a nezbytnou návaznost na sebe. Máme-li vlastnit nějako moc, je nezbytné, aby tato moc byla spojena a harmonicky vyrovnána s naší autoritou. Samotná moc bez autority je pouhé násilí, tlak, donucování, vyvolávající na straně druhé osoby nelibost, nesouhlas, nespokojenost a často i nepřátelství a protitlak. Nezřídka dochází na straně potlačovaného ke ztrátě svobody, k ujařmení, k zotročení, k totalitarismu a diktatuře. Z druhé strany však nestačí ani pouhá autorita bez moci, neboť není schopna nic prosadit, není-li u druhých osob nezbytný respekt a ochota podřídit se a uposlechnout danou autoritu.
Položíme-li si otázku, odkud se bere tato autorita, shledáme, že vyplývá z příslušné osobnosti, z její dokonalosti, charakteru, příkladného chování a života. Danost autority se nedá naučit, napodobit, předstírat a nalhávat. Prostě musí vyplynout z dokonalosti vzorného života, případně i úspěšného a druhými konstatovaného. Autorita rodičů je předpokladem řádného chodu rodiny. Děti musí respektovat autoritu a moc rodičů a tento jejich respekt je také zárukou jejich poslušnosti a úspěšné výchovy a vzdělávání a v konečném stadiu také k vytvoření dokonalého lidského jedince a občana. Autorita a moc jsou tedy danosti nutné k řádnému chodu rodiny.
Obětavost: Pro funkci rodiny je existence obětavosti takovou samozřejmou hodnotou a ctností, bez níž by rodina byla v praxi nemyslitelná. Uvážíme-li jen, kolik obětavosti je potřebí k vychování a vzdělání dítěte, kolik jeho rodiče musí vynaložit obětavosti a sil, než dítě dospěje do zletilosti, vynaložení sil, které představují nejen hodiny, nýbrž dny, týdny, měsíce a léta. A z druhé strany, kolik obětavosti pak dítě musí splácet svým přestárlým a churavým rodičům. Rodinný život představuje nesmírnou dlouhodobou a trvalou obětavost. A kde se rodiče naučí této obětavosti? Mohou ji odkoukat v celé přírodě pozorováním jiných živých tvorů, ale tato obětavost představuje něco více než jen napodobení živé přírody, jejím předpokladem je nesmírné přinášení obětí a zříkání se životního pohodlí a zábav, odříkání se cestování a výletů, je spojeno se vzdáváním se toho příjemného ve prospěch tvorů budoucnosti, často provázené i nezdarem, nevděkem, rizikem. Obětavost je tedy lidská hodnota a ctnost, vycházející z lidské přirozenosti a mající svůj základ v etice a morálce, je tedy mravní ctností, která je zprostředkována mravní normou a existuje v opoře rozumu o tuto ctnost.
Starostlivost: V rodinách se také setkáváme s další ctností a hodnotou: se starostlivostí. Kdyby této nebylo, nikdy bychom nedocílili v lidstvu následnost, rození, dospívání, vychovávání a vzdělávání potomstva. Jde o postoj rodičů dávat přednost potřebám jejich dětí před svými jinými zájmy a o soustředění se na plnění povinnosti rodičů o potřeby narození dalších rodinných příslušníků a jejich rozvoj. Rodiče sice při pozorování živé přírody a života zvířat mají před sebou příklady tvorby životního procesu kreace, avšak základním postulátem Písma je norma daná shůry: množte se, abyste se ztotožnili s Božím plánem naplnění světa a životního prostoru. I když tedy rodiče spatřují ve světě analogické dění jako ve svém rodinném prostředí, přece je jim jejich postup vyznačen shůry a zevně mravní a etickou normou podle Bohem daného světového řádu a konformně s ním a s jejich svědomím. Rodičovská starostlivost a obětavost jim pak ukazuje v jednotlivých životních situacích, jak v souladu s Boží vůlí a jeho přikázáním postupovat. Pojem hodnoty a ctnosti je pak naplněn starostlivostí, tj. vytrvalé a hluboké péče o rodinu, její hospodaření, její členy a potomstvo, ale i péče doplněné starostí o všechny s mateřskou a otcovskou láskou. A tato láska je integrální součástí starostlivosti, bez níž by starostlivost byla defektní. Starostlivost je tak opřena o mravní normu, která přichází do nitra rodiny zvnějšku, jako obsahová náplň Božího řádu stanoveného pro svět a lidskou společnost, aby tak lidské životy dosáhly jisté harmonie a konformity s celým společenstvím. Starostlivost se tak stává jakýmsi tmelem společenství jednotlivých rodin a jedinců zabudovaným do přirozenosti každého člena lidského společenství, přestože do nich vchází zevně jako norma Božího řádu v lidské společnosti.
Poctivost: Existence lidské rodiny by byla zabudována na vratkých nohou, kdyby nebyla založena na obecném požadavku poctivosti jednotlivých členů rodiny. Je to opět hodnota a mravní ctnost, která vyplývá z Božího řádu a přichází zvnějšku do rodiny. Je úkolem rodičů, aby tuto ctnost vštěpovali svým dětem do duše a umožnili jim tak stát se v dospělosti platnými, uznávanými a spolehlivými členy lidského společenství. Zde mají rodiče vážnou odpovědnost, aby vychovali ze svých potomků odpovědné členy hospodářského a finančního světa společenství. Uvedená hodnota se usídlí v nitru vychovávaných a vzdělávaných dětí, dostane se do jejich přirozenosti a stane se jim něčím samozřejmým, co jim dopomůže vyrovnávat se a orientovat se s potřebami rázu finančního a hospodářského.
Spravedlnost: Spravedlnost je hodnota a ctnost, která má významnou roli v životě lidské společnosti. Přestože zaujímá přední místo v řadě náboženských i občanských ctností, je s podivem, že vlivem Comtova positivismu a Nietzscheho popírání závažnosti této ctnosti a hodnotě se nepřisuzuje taková míra důležitosti, jakou zasluhuje. Právní positivismus totiž z výsledku soudních rozhodnutí odstranil charakter spravedlnosti a spokojil se jen s charakterem pravosti.
Opatrnost x pozornost; starostlivost x pečlivost; odvaha x odvážlivost, hazard, ztřeštěnost: Dotkněme se ještě jedné zvláštnosti: hovoříme-li o hodnotách, musíme dát pozor, neboť ne každý pojem kvality musí představovat hodnotu, hodnotový pojem. Tak např. „opatrnost“ je hodnotou, nikoli však „pozornost“, která zdánlivě se hodnotě podobá, charakter pojmu hodnoty však nemá. Stejně „starostlivost“ je hodnotou, „pečlivost“ nikoli. V předchozí kapitole jsme se zabývali pojmovými hodnotami a rodinnými ctnostmi, které existují v rodinách a směřují k tomu upravit vztahy rodičů a dětí k dosažení dobrého hospodaření rodiny a k nastolení zdravé a zdárné výchovy a vzdělání dětí. V této kapitole si pak všimneme toho, k čemu směřuje téma naší úvahy, totiž zkoumání těch hodnot a ctností, které stát potřebuje ke své existenci, které si však nemůže sám vytvořit, které mu musí být dodány zvnějšku a kde stát je odkázán na společnost, resp. určité etické společenství, aby mu tyto hodnoty přiřkla a přiznala.
Autorita státu a obětavost veřejného prostoru
Autorita státu: Existence státu závisí na dvou předpokladech souvisejících se státním společenstvím. Stát totiž nezbytně potřebuje být respektován svými občany, poslušnými a plnícími své občanské povinnosti. Aby však občané pohlíželi na stát jako na autoritu a na vlastníka moci, stát si sám ze svého postavení představitele legislativní moci může vydobýt svou donucovací moc a pomocí zákonů a nařízení donutit občany k poslušnosti, nemůže se však sám prohlásit za autoritu, kterou budou občané respektovat dobrovolně a spontánně. Stát se musí chovat ve svých úkonech tak, aby občané sami mu tuto autoritu přiřkli a přiznali a aby ho také za autoritu považovali. Stát tedy si musí na občanech tuto autoritu vydobýt svými postoji a postupy v rámci řízení státu. Veřejná aktivita státu se sice stává předpokladem přiznání autority ze strany občanů, stát se může chovat jakkoli sebevědomě a panovačně, je však na přiznání autority odkázán na hodnocení a posouzení svých občanů. A jak už bylo řečeno dříve, oba základní prvky státu, jeho autorita a moc, jsou tak vzájemně zpřaženy, že ani existence samotné autority ani moci nevede k žádoucímu výsledku, který je jen výsledkem hodnocení občanů zevně státu.
Obětavost: Také charakter obětavosti státu je tomuto přiznán a přiřknut ze strany občanů na základě posouzení kvality jeho veřejných projevů. Za panování suverénních francouzských monarchií, králů a panovníků ve stoletích 13.-18., kdy panovník žil nad poměry, utrácel na svém dvoře na různých zábavách a radovánkách se svými spolustolovníky, konkubínami a přáteli ten finanční kapitál, který byl určen k hospodaření státu a o nějž byli občané připraveni, kdy panovník v četných dobyvatelských válkách připustil ztrátu mnoha tisíců svých vojáků, aniž by sám na bojišti vystavil svůj život v oběť, kdy tedy nešetřil životy svých občanů a naopak nekladl na oltář vlasti riziko ztráty vlastního života, jistě nepovažovali jejich občané tyto vládce za obětavé. Tehdejší státy se nemohly nazývat obětavými, neboť tento charakter by jim musel být přiznán zevně od druhých a nikoli být si přivlastňován monarchiemi samými. Aktuální obsah vlády těchto panovníků nemohl se stát předpokladem pro kladné ohodnocení státu tehdejší lidské společnosti a nemohl být považován za obětavý.
Starostlivost: Stejně vláda uvedených francouzských monarchií nemohla být považována za starostlivou a takovýto charakter nemohl být těmto monarchiím přiznán a přiřčen. Panovníkům, kteří nesplňovali takouto hodnotu spojenou s pojmem starostlivý, nedostalo se tohoto ohodnocení zevně od občanstva státu a panovníci nemohli si toto označení nějak vydobýt svou mocí a ze své podstaty a přirozenosti a byli opět závislí na hodnocení svých podřízených. Jejich obsahová náplň vládních úkonů opět nesplňovala nárok na takovéto označení a ohodnocení, které přicházelo z jejich vnějšku.
Poctivost a poslušnost: Poctivým můžeme nazvat takový stát, který věrně plní své úkoly a povinnosti, své závazky vůči jiným entitám, který se do důsledku řídí právní zásadou pacta sunt servanda, který nezůstává dlužným svým občanům a svým věřitelům ve své správě státního zřízení, který věrně plní a hradí mandátorní výdaje daňové, neupírá náklad na péči o nemohoucí, přestárlé a nemocné. státu přiřknou tuto pojmovou hodnotu poctivosti, stát sám však si ji nemůže přičítat a musí vyčkat, zda občanstvo jeho charakter takto ohodnotí a kvalifikuje. Podobně poslušným může být nazván stát, který plní své právní a finanční povinnosti vůči svým občanům, případně vůči jiným státům. Sám stát si tento charakter nemůže přivlastňovat sám od sebe, nemůže se sám tak nazývat, neboť musí čekat na hodnocení svých občanů, jiných subjektů či jiných států, které mu tento charakter přiznají.
Spravedlnost v mezinárodním kontextu: Pojem spravedlnosti a spravedlivý nelze chápat omezeně jen na jednotlivé fyzické osoby, nýbrž i skupina lidí, stát sám může být označen za spravedlivého. Toto označení si však nemůže sám od sebe přidělit, nýbrž je plně závislý na zevnějšku, zda jej někdo jiný bude považovat za spravedlivého. Toto zevnější ohodnocení bude záviset na tom, zda stát bude splňovat určité předpoklady, se kterými bude toto ohodnocení ve spojení. Těmito vnějšími momenty, směrodatnými pro přiznání charakteru státu jako spravedlivého, může být dodržování povinnosti principu pacta sunt servanda, řádné plnění distributivní spravedlnosti ve veřejných daních, spravedlivý charakter soudních a arbitrárních rozhodnutí aj. Uvedené příklady jsou dokladem toho, že stát, jak již bylo řečeno, postrádá ve svém bytí a své přirozenosti určité hodnoty a danosti, které si sám vlastními silami nemůže vydobýt a je odkázán, zda a jak bude opatřen někým jiným v tomto svém nedostatku.
Stát a společenské souvislosti
Stát má svou právní stránku, svou moc zákonodárnou, svou moc výkonnou a juristickou. Existuje státní právní řád, konstitucionalismus, ústavní soud dohlíží na to, aby právní zákony, nařízení a všechny ostatní státní předpisy a direktivy, které slouží k státnímu vedení lidské společnosti, fungovaly dobře. Stát může předložit občanstvu základní ústavní zákon, který specifikuje to nejpodstatnější z právních norem, vede k řádnému právnímu chodu státního společenství a ke zdravé státosprávě. Avšak k dokonalému státnímu uspořádání to nestačí.
Politici a politické strany se nemohou shodnout na zaměření státu; dochází k rozmíškám, hádkám, dokonce i rvačkám. Stát může nadiktovat politikům nějakou „abecedu slušného chování“, ale to vše nestačí. Dokud v lidské společnosti bylo uznáváno, že právo, morálka a etika mají mnoho společného, tyto potíže se ve vedení státu nevyskytovaly. Dnes však deficitní stát naráží na to, že určité hodnoty, nezbytně nutné k jeho existenci, mu chybí a musí být darem od někoho jiného, ať už od člověčenstva samotného či od nadnárodních etických společenství.
Stát tedy spojuje právní řád a morální rámec, ačkoli jeho plná zodpovědnost vyžaduje, aby mu byly dodány hodnoty zvenčí. Názory a prameny těchto hodnot mohou pocházet z různých duchovních společenství či jiných autorit, které si stát sám nedokáže opatřit.
Rozměr křesťanských hodnot v politice a evropská perspektiva
V souvislosti s otázkou, jaké křesťanské hodnoty platí ve společnosti a zda je jejich politické využití legitimní, se objevují různé postoje. Jako součást veřejného diskursu se hovoří o křesťanských hodnotách jako o obecné morální orientaci, která by měla být možno vyjádřit skrze rodinu, bioetiku a respekt k lidskému životu. Obecně lze říci, že křesťanské politické myšlení je bohaté a vyžaduje zohledňování etiky, spravedlnosti a odpovědnosti vůči rodině a společnosti.
Nejprve se tedy zaměřme na to, že některé křesťanské strany vznikly jako reakce na rostoucí sekularizaci a její vzdalování se křesťanství v morálních otázkách. V sekularizovaných evropských společnostech mohou křesťanské strany obohatit politický diskurs právě akcentací svých postojů v oblasti etiky. Základem politického programu křesťansky orientovaných stran by proto měla být obhajoba rodiny, respektive jejího tradičního modelu. Rodina se v dnešní době ocitá pod palbou zejména liberální levice či feministických organizací jako Gender Studies, které ohrožují rodinu hlásáním genderové rovnosti a uplatňování „alternativních“ modelů rodiny.
Na druhé straně se objevují úvahy o tom, zda má křesťanská strana smysl a zda lze křesťanské hodnoty definovat v politice, aniž by se ztrácely v obecných sloganech.
Jak tedy najít společného jmenovatele pro křesťanské strany a definovat křesťanské hodnoty v politice? Některé strany vznikly jako reakce na rostoucí sekularizaci, a v sekularizovaných evropských společnostech mohou křesťanské strany obohatit politický diskurs akcentací svých postojů v oblasti etiky. Základem politického programu by měla být obhajoba rodiny a bioetických otázek, respekt k životu od početí až po smrt a důraz na lidskou důstojnost.
Je důležité si uvědomit, že samotné označení „křesťanské hodnoty“ nemusí mít pevně stanovený obsah a může sloužit spíše jako symbol pro voliče než jako jasný program. Proto je nezbytné, aby politici vysvětlovali, co konkrétně myslí pojmem křesťanské hodnoty, a aby jejich praktické kroky odpovídaly vyznavačům těchto hodnot.
V rámci evropské perspektivy lze hovořit o úctě k životu, důstojnosti člověka a odpovědnosti za rodinu jako o základech pro politické uvažování. Je důležité vyhlížet znamení času a interpretovat je ve světle učení Ježíše Krista, který prosazuje pokoj, spravedlnost a solidaritu. V tomto duchu lze říci, že křesťanská vize hodnot v politice je spojena s étosem spravedlnosti, libertem a rodinnou etikou, nikoli s agresivními postoji vůči jiným názorům nebo náboženstvím.
V souvislosti s debatou o tom, zda je boj proti Islámu, homosexuálům, interrupcím a uprchlíkům hlavní křesťanskou politickou agendou, se ukazuje, že Ježíšova misie byla spíše duchovní než politická. Ježíš nikdy nebyl politicky angažovaný a jeho poselství směřovalo k Božímu království, které přesahuje lidské politické struktury. Proto by měl být úkol křesťanů v politice být vyslanci Ježíše Krista - vyslanci jeho království - a usilovat o spravedlnost a úctu k lidské důstojnosti ve veřejném prostoru, nikoli prosazovat výhradně vlastní politické zájmy.
Přínosem pro dialog je i poznámka, že křesťanství jako součást evropské kultury může být chápáno nejen jako náboženské vyznání, ale jako morální a etická platforma pro zodpovědnou politiku. Důležité je však rozlišovat mezi osobní vírou a veřejnou politikou a vyhýbat se instrumentalizaci hodnot pro populistické cíle.
V závěru lze říci, že křesťanské hodnoty existují jako postoje a principy, které vyrostly z evangelia a zkušeností života podle něj. Nejsou však žádným jasně definovaným katalogem; jejich konkretizace vyžaduje osobní vztah k Ježíši Kristu a konkrétní etické a společenské postoje, které vybočují z manipulace a politického nátlaku.
Ježíšovo poselství je o míru a nenásilí a jeho skutečný dopad do společnosti vyžaduje hledání spravedlnosti, solidarity a soudržnosti ve společnosti, nikoli útoky na jiné víry či menšiny. Proto je důležité, aby voliči volili s rozvahou a aby jejich rozhodnutí vycházela z hlubokého porozumění, co znamená žít podle křesťanských hodnot v pluralitní společnosti. Ať už jde o rodinu, bioetiku, spravedlnost či respekt k životu, řešení musí být vedené odpovědným a solidárním přístupem, který spojuje lidi a nikoli je rozděluje.
tags: #musime #branit #krestanske #hodnoty