Strahovský klášter, přezdívaný Pražský Sion, to je velevýznamná, téměř devítisetletá instituce. Společně prozkoumáme jeho dějiny i unikátní areál; vaše příští návštěva Pražského Sionu bude díky tomu poučenější a procítěnější. Černým písmem se do strahovských dějin zapsalo datum 8. května 1420. Husité vtrhli do kostela i kláštera, vydrancovali je - a nemusím dodávat, jak dopadli přítomní řeholníci. Těm šťastnějším se spolu s opatem Mikulášem podařilo uprchnout do Vratislavi (kde představený žil až do své smrti v roce 1434). František Ekert udává, že Strahovský klášter byl po celou dobu husitských bouří v rozvalinách. Zpráva archeologického průzkumu z padesátých let minulého století to překvapivě vyvrací - prý se nenašla žádná stopa po zničujícím požáru, takže podle ní budovy buď nebyly zapáleny (na rozdíl od knih a bohoslužebných rouch), nebo byly včas uhašeny. Jenže narůžovělý odstín opuky, který mohl vzniknout pouze ohnivým žárem, mluví jasnou řečí: opravdu tu hořelo. Museli snad socialističtí odborníci líčit „boží bojovníky“ v příznivějším světle? Jedna věc je stav komplexu, druhá ztráta hospodářského zázemí a třetí fakt, že řeholní komunita byla dočasně rozprášena. Naštěstí se roku 1436 shromáždili přeživší bratři a pod vedením papežského legáta Filiberta zvolili opatem Lva z Bukšic (psán také Leo z Bukšice; podle současného úzu jsou Bukšice množného čísla, čemuž by odpovídal tvar „z Bukšic“).
Ten během svého devítiletého opatského působení opravil kostel, aby se v něm mohly opět konat bohoslužby, a konventní budovu, aby se v ní dalo alespoň skromně přebývat. Leč ještě za jeho nástupce Jana III. z Herštejna (1445-1454) byl klášter tak poničený a chudý, že v něm jednu dobu přebýval pouze tento opat s jediným knězem Václavem. Herštejnův pokračovatel Jan IV. Haukap (1454-1470) už dokázal důstojněji opravit kostel i konventní budovu - a k tomu získat zpět část rozchváceného zboží. O návrat k předhusitskému stavu se úspěšně snažil také opat Jan V. Starustka z Hranic (1470-1486), původně premonstrát z olomouckého Hradiska. Mimo jiné postavil novou opatskou budovu (později zvanou „stará prelatura“), kapli svatých Felixe a Adaukta (snad v místech pozdějšího kostela svatého Rocha nebo u vchodu do baziliky) a kapli svaté Kateřiny; tu podle různých zdrojů kdesi u brány, nebo v prostoru baziliky (byl v kapli i pohřben).
…jenže konec jeho období přinesl další nezvanou a nelítostnou návštěvu: dne 24. září 1486 se na Strahov přihnal rozvášněný lid, bouřící se proti konšelům. Čerstvě opravenou baziliku zpustošil a řeholníky vyhnal. Ani jeho nástupce Jan VI. z Prachatic (1486-1497) nebyl ušetřen kališnického drancování a dalších nesnází včetně povstání venkovských podaných. Ti, kteří přišli po něm, pocházeli z jiných klášterů (z Teplé a Louky), neboť ve zuboženém Strahovském klášteře se nikdo vhodný nenacházel. Teprve Vít I. Bohumil (či Theofil, 1552-1556) a Jan IX. (1556-1560) se rekrutovali z řad strahovských řeholníků.
Bohužel se po Janově smrti na Strahov vetřel světský kněz Jakub ze Šternovic (1560-1579), a to díky přízni arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského, českého místodržitele (byl jeho kaplanem). Klášterní letopisy ho nazývají „opovážlivým plýtvačem a mrhačem dědictví Kristova“. Jakub, přezdívaný Strohsöckel, prohýřil pracně nabyté zboží; prodal, pronajal či zastavil například Úhonice, Horoměřice či Střešovice. Premonstráti trpěli hladem, takže v kanonii nakonec nezbyl jediný řeholník! Na sklonku éry tohoto parazita, v letech 1577 a 1578, držel Strahov pouhé čtyři vesnice z původních 90 (!) a ožíval pouze tehdy, když do něj z města přicházel mladý bratr původem z Teplé a sloužil v kapli svaté Voršily mši. Poté, co na trůn usedl Rudolf II., vrátili se na Strahov tři řeholníci a onen obětavý mladík z Teplé se stal jejich převorem. Nezdárný Jakub byl v roce 1579 konečně sesazen.
Opatem se stal tepelský převor Matěj II. Ghell (či Mathias Gehel, 1579-1585). Díky pomoci Rudolfovy matky Marie Španělské, která všemožně podporovala katolickou církev, opravil kostel i klášter a pak se vrátil do Teplé, kde též působil jako opat. Opačným směrem, z Teplé na Strahov, byl vyslán jeho následovník Ondřej II. Werner (1585-1586). Nyní si představme onoho obětavého mladíka, se kterým jsme se seznámili na sklonku sedmdesátých let 16. století. Stojí před námi první z trojice opatů, kteří pozvedli Strahov na původní úroveň: Jan X. Lohel (jako pražský arcibiskup uváděn jako Jan III. Narodil se v roce 1549 v Třebeni, vsi ležící severně od Chebu; jeho otec pracoval jako prostý čeledín. Rodina byla nejspíš německá, což v těchto končinách nepředstavovalo žádnou zvláštnost; česky se chlapec naučil až později. Na Strahov odešel v roce 1578, za dalších osm let se stal opatem (často uváděný letopočet 1582 je chybný) - a jeho kariéra zdárně pokračovala. V roce 1587 je jmenován generálním vikářem pro Čechy, Moravu, Slezsko, Uhry, Polsko a Rakousko a v roce 1602 pražským světícím biskupem. Když na arcibiskupský stolec usedl Karel hrabě z Lamberka (1607-1612), působil Lohel jako faktický správce diecéze. Epilepsií sužovaný Lamberk (či přiléhavěji Lamberg, neb byl německého původu a prý ani neuměl česky) totiž většinou pobýval v Oseckém klášteře. Ten si oblíbil natolik, že se i nevybíravými způsoby snažil zabránit jeho vrácení cisterciákům. Nápravu sjednal až později právě Lohel. Ten byl v roce 1612 jmenován arcibiskupem koadjutorem s právem nástupnictví a po brzké Lamberkově smrti se stal 12. arcibiskupem pražským (a současně velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou, jak bylo tehdy obvyklé).
Když propuklo stavovské povstání, byl spolu s broumovským opatem a celým jezuitským řádem vypovězen z Čech a vrátit se mohl až po bitvě na Bílé hoře. To už se ale psaly poslední roky jeho života. Synek chudičkého čeledína, a nakonec arcibiskup pražský, umírá 2. listopadu 1622. Následoval další opatův návrat na Strahov - a po Valdštejnově vítězství u Luteru již čtvrtá cesta do Magdeburku. Tentokrát ho doprovázel doksanský probošt Kryšpín Fuk (psán také Fuck). Oba preláti přijeli 2. prosince 1626… a následujícího dne bylo jejich úsilí konečně završeno. Pod kamenem našli neporušené ostatky, všechny je - až na nejjemnější prášek - sesbírali… a legenda tvrdí, že zlatý Norbertův prsten sám vklouzl Questenberkovi na prst jakožto vyjádření souhlasu s tím, kde mají být ostatky uloženy.
Tento prsten pak strahovští opati nosili přinejmenším jednou ročně - na svátek svatého Norberta dne 6. června -, a to až do roku 1950. Convoj s relikviemi dorazil 11. prosince 1626 do Doksan, kde byly dočasně uloženy, zatímco Kašpar se vydal do Vídně, aby císaře osobně pozval na slavnost přenesení. Datum 2. května 1627 nevycházelo z nějakého církevního svátku, ale z plánovaného zasedání generální kapituly řádu. To se sice neuskutečnilo, ovšem i tak se oslav účastnili mnozí zástupci premonstrátských klášterů. Z Doksan vyšel velkolepý průvod 1. května 1627. Na druhý den - kdy se po zamračeném prvním máji nebe zázračně rozjasnilo - byly relikvie přenášeny na Strahov. U Staroměstské radnice uvítala svatého Norberta Čechie a symbolicky mu darovala své srdce. Z důmyslně sestrojených mechanických strojů sestupovali zemští patroni - jako by se snášeli z nebes - a nabízeli mu prázdný trůn. Na Malé Straně si průvod pro změnu vychutnal pohled na imitaci brány, v níž se tentokrát pohyboval sám svatý Norbert. Chybět nemohly ani živé sochy, symboly a alegorie, mezi nimiž se zvlášť skvostně vyjímalo umělé návrší hory Sion s palmovým hájem před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie. Jednalo se o největší podívanou té doby, snad s výjimkou zastrašující Staroměstské exekuce, a celé představení jako by předznamenávalo svatořečení Jana Nepomuckého o 102 let později. Především ale šlo o veřejnou demonstraci vítězné katolické zbožnosti - a snad i nastupujícího baroka, které mělo v následujících desetiletích obohatit metropoli řadou vynikajících staveb, především sakrálních. Celkové náklady se vyšplhaly do výše 10.927 říšských tolarů, což nebylo v době třicetileté války zrovna málo. Kromě opata Questenberka, respektive Strahovského kláštera, a jeho bratrů se na nich podíleli Ferdinand II. a někteří čeští šlechtici. Aby náhrobek získal důstojné umístění, nechal Questenberk zřídit kapličku o rozměrech 4 x 4 lokty přímo uprostřed hlavní lodi. Byla uzavřena kovovou mříží od malostranského zámečnického mistra Jakuba Ernesta, jehož dílo modře polychromoval a pozlatil štafíř Hans Schleemüller. Kovové sloupky držící mříž pak dodal staroměstský kovolijec Jorg Rebel (či Rebell); zakončovaly je vázy, které později vystřídali andílci. Další čtyři sloupky, opět zakončené soškami andělů, držely dřevěnou tumbu, kterou zhotovil Kašpar Bechteler. Nakonec, v roce 1633, dostal náhrobek „diadém“ - velikou dřevěnou korunu visící nad mřížovou kapličkou. Questenberk se inspiroval korunou zavěšenou nad hlavním oltářem vídeňského kostela svatého Jeronýma.
Podle dobových svědectví i rytiny byla obrovitá koruna ve vztahu k Norbertovu sacellu disproporční. Uvědomoval si to i sám opat, leč na realizaci svého nápadu trval. Ať už s tímto tvrzením souhlasíme, nebo ne, není třeba pochybovat o nádheře sacella i koruny. V完整 verzi se celé dílo nedochovalo, jak se dočtete dále. Dopovězme si příběh světcova uložení na Strahově. Pro tuto příležitost byl objednán už popsaný cyklus deseti obrazů se scénami z jeho zázraků, života a smrti. Dále byly vydány ilustrované knihy a ražena medaile od Donáta Starcka, rozhazovaná mezi shromážděný dav.
Pochybovačný hlas se z Magdeburku ozval v roce 1683. Tamější protestantský probošt Filip Müller tvrdil, že relikvie nejsou pravé a že si Češi omylem vyzvedli ostatky desátého magdeburského arcibiskupa Jindřicha I. Těsně před uložením ostatků přičlenil Arnošt Vojtěch kardinál z Harrachu svatého Norberta k českým zemským patronům, a to dekretem Quo Sanctis Bohemie. A bílí bratři si v roce 1656 vymohli bulu papeže Alexandra VII. (jinde uváděný údaj, že bulu vydal Urban VIII., je zřejmě mylný). Papež jí zakázal odebírat relikvie ze světcových kostí a stanovil, že se má přenesení slavit každých padesát let (konala se i první výroční památka, a to dne 31. května 1628 a za účasti Ferdinanda II. a jeho rodiny, a slaveno bylo výjimečně také v roce 1934 při příležitosti 800. výročí Norbertovy smrti).
Když v roce 1742 obléhala Prahu císařská vojska, rozrazila dělová koule dřevěnou korunu nad kaplí; ostatkům se naštěstí nic nestalo. Zřejmě i pod vlivem této zkušenosti pak bývala schránka s ostatky umisťována na hlavní oltář, ukrývána v řádové kryptě, zazdívána nebo (v roce 1778) přenesena do Zduchovic. Šťastnou shodou okolností jsem materiály pro tuto knihu začal shromažďovat koncem roku 2021, pro premonstráty jubilejního. Díky tomu jsem mohl svatého Norberta vidět nikoli přes skleněné víko jako účastníci vánočních liturgií toho roku, ale pouze přes závoj, jímž jsou ostatky zakryty, a napodruhé dokonce bez závoje, když byly dne 6. ledna 2022 ukládány zpět do sarkofágu. Oba zážitky se mi navždy vryly do paměti a do srdce.
Ve fotopříloze můžete i vy spatřit světce tak, jak ho k přenesení připravily a upravily doksanské premonstrátky na přelomu let 1626 a 1627. Kryšpín Fuk se přirozeně musel věnovat zejména Strahovskému klášteru. Ten byl na sklonku třicetileté války znovu vypleněn, když do něj vpadl finský pluk švédské armády a v bazilice ukradl mnohá preciosa a odhadem polovinu či možná ještě více svazků z klášterní knihovny. Uloupenými knihami se Švédové dodnes bezostyšně chlubí v bibliotékách ve Stockholmu a Uppsale. Činili tak i ve finském městě Turku, dokud tamější knihovnu nepostihl začátkem 19. století požár, jemuž padly za oběť i strahovské svazky. K dovršení smůly se tak stalo ještě předtím, než někdo z našich odborníků mohl provést alespoň jejich evidenci.
Z dochovaných svazků, které Finové pro Švédy ukradli, jde například o nesmírně cenný Codex Argenteus neboli Stříbrnou bibli. UNESCO ji v roce 2011 zařadila na seznam světového dědictví, avšak současně bylo potvrzeno švédské vlastnictví. Vraťme se do Prahy, kde během neblahých událostí roku 1648 byl Strahov znovu postižen dobytím, a poklady byly dále vyvraženy či odvezeny. Ke švédskému plenění se vztahuje morbidní legenda o Lažanském, jeho hrobě a následném špatném odpočinku v chodbách sakristie; no nakonec šlo o intriku lupičů a jejich odvrácení od dalších bohatství.
Řád premonstrátů pochází z 12. století. Sliby prvních bratří se datují na den 25. prosince roku 1120 v Prémontré. První klášter v Čechách je Strahov, založený roku 1142-1143. Strahovský klášter zaujímá významné místo mezi premonstrátskými kláštery, protože od roku 1627 je zde uloženo tělo svatého Norberta. Premonstráti se vedle liturgické modlitby zabývali i duchovní správou okolí a charitativními činnostmi; byli průkopníky třetího řádu a spojení laiků mimo klášter s životem řeholní komunity.
Na počátku 12. století Norbert z Xantenu zakladatel řádu. V mládí prošel konverzí a putoval jako kazatel; roku 1120 založil v Prémontré řeholní kanonii. Řád schválil papež Honorius II. v roce 1126. Základem řádové struktury se staly filiačně propojené kanonie v čele s opaty, a generální opat sídlil v Prémontré. V 13. století byl řád rozdělen na cirkárie a uplatňovala se centrální správa prostřednictvím generálních kapitul.
Po 1835 zbylo v celém řádu jen několik klášterů, ale v 80. letech 19. století došlo k obnově jednoty; Zikmund Starý byl významný reformní silou. Po druhé světové válce nastala éra útisků, následovalo 1950, kdy byly kláštery v ČSSR rozpuštěny. Strahovský opat Bohuslav Jarolímek zemřel ve vězení. Po roce 1989 nastala obnova řádového života a návrat premonstrátů do klášterů. Dnes má Řád premonstrátů v ČR kolem 130 členů, Strahovská kanonie má dnes 74 členů a působí nejen v ČR, ale i na Slovensku.
Současnost a význam řádu
V dnešní době se opět navazuje na bohatou tradici řádu. O životaschopnosti řádu svědčí misie v Africe, Jižní Americe a Indii, které jsou podporovány kláštery z Evropy a Severní Ameriky. Řád má v současné době asi 1330 řeholníků a 374 řeholnic. Strahovská kanonie má dnes 74 členů. Premonstráti působí na farách v Čechách, na Moravě i na Slovensku; spravují poutní místa a farnosti, např. v Jihlavě či Svatý Kopeček u Olomouce. V čele kanonie stojí opat Daniel Peter Janáček.
Řád premonstrátů je společenstvím kanovníků; jeho zakladatelem je sv. Norbert. Název „premonstráti“ odvozen od kláštera v Prémontré. Již od počátku se řád snažil propojit kontemplativní život ve společenství s aktivní službou okolí; řád je plodem gregoriánské reformy. Každý klášter tvoří samostatnou jednotku, a řád se řídí řeholí sv. Augustina. Podoba života je spojena s komunitními modlitbami a službou farnostem, školám a univerzitám a s kulturním dědictvím.
Roku 1120 Norbert založil Prémontré; v roce 1126 byl schválen nový řád. První klášter v Čechách vznikl Strahov roku 1143; rozvoj pokračoval a další kláštery vznikaly na Moravě a v Čechách. Strahov je nejstarším premonstrátským klášterem v Čechách a klíčovým sakrálním komplexem. Jednotlivec a komunita se v průběhu časů vyrovnávali s reformami, válkami a represí, avšak řád ukazuje stabilitu a odolnost ve střední Evropě až do dnešní doby.
Historické milníky a zdroje inspirace
Proces Machalka a společníci v roce 1950 ilustruje největší soudní démony komunistické éry vůči katolické církvi v Československu. Opat Bohuslav Jarolímek zemřel ve vězení; následná podzemní církev a ilegalita umožnily přežití i obnovu po roce 1989. Růst a rozvoj řádu v posledních desetiletích potvrzuje misijní aktivita a mezinárodní působnost, která zahrnuje Brazílii, Indii, Jižní Ameriku a další kontinenty.