Když přemýšlíme o liturgii Velikonočního třídenní, dotýkáme se několika symbolů, které nás uvádějí do vztahu s Bohem živým a činným v našem životě. Na Zelený čtvrtek je to olej a pokrm - chléb a víno. Velký pátek má v centru naší pozornosti dřevo, strom, bič nebo roušku. Bílá sobota pak kámen, tmu, oheň a světlo, vítr a vodu. Neděle vzkříšení je to pak rouška, beránek a korouhev. Zatímco padal soumrak, my jsme zapálili oheň. V žehnací modlitbě jsme prosili, abychom, stejně jako oheň ozařuje temnotu a očišťuje, byli ozářeni a očištěni Kristem. Když jsme zažehli velikonoční svíci, zvolal jsem: „Ať slavné Kristovo vzkříšení, naši tmu ve světlo promění.“
Nacházíme se totiž ve stavu naděje. Papež Benedikt XVI. Ve své encyklice o naději píše již v úvodu: „Vykoupení se nám dostalo tím způsobem, že jsme byli obdařeni nadějí, a sice takovou nadějí, na kterou se můžeme spolehnout a v jejíž síle můžeme čelit přítomnosti“ (BENEDIKT XVI. Spe salvi. 1. vyd. Praha: Paulínky 2008, odst. 1.). „Víra (potažmo naděje, neboť jsou tato dvě slova považována za ekvivalent) nám již nyní podává něco z očekávané skutečnosti. (…) Víra tak vtahuje budoucnost do přítomnosti“ (Tamtéž, odst. Na hru protikladných symbolů světla a tmy, navazuje vítr. Možná se zeptáte, kde se s ním setkáváme? Již v prvním čtení z knihy Genesis čteme: „Nad vodami vznášel se duch Boží“ (Gen 1,2). Ruach Adonai - dech, duch, vítr Boží. Jeden ze tří chaotických, primordiálních elementů, ono nic, z čeho Bůh tvoří všechno. Nebo vítr - dech - který je nositelem slova. Slova Božího povolání Abrama. Nebo žhnoucí dech, který vysouší mořskou hlubinu, aby mohl vyvolený národ najít cestu ke svobodě. Cílem exodu izraelského národa pod vedením Mojžíše je „poklonit se Bohu“ (Ex 3,18). Smrt je spojena se symbolem kamene hrobu, s prachem země, z něhož člověk pochází a do kterého se vrací, ale v němž nezůstane díky Kristovu zmrtvýchvstání navěky, neboť je spolu s ním vzkříšen. Kámen ze srdce světa je odvalen. Zemi i člověku se hned lépe dýchá. Je zbaven zátěže tragické osudovosti zmaru. Má šanci stát se tím, čím jej Bůh stvořil: „Obrazem Bohu podobným“ (srov. „Gutta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo - Kapka vyhloubí kámen ne silou, však padá-li stále.“). Voda přemůže i tvrdý kámen. Proniká všude, je poslem života. Z vody se rodí stvoření. Z vody křtu se rodí nové stvoření. Kéž dovolíme Ježíši, vítězi nad smrtí, aby vešel do našeho života jako oheň, světlo, vánek, slovo, osvěžující a očišťující voda. Radujme se! Kristus vstal z mrtvých! Zvítězil!
Bílá sobota jako druhý den velikonočního tridua
Bílá sobota je druhým dnem velikonočního tridua, předposledním dnem pašijového týdne a do třetice i posledním postním dnem. V liturgickém kalendáři pak jde o den, kdy Ježíš ležel v hrobě. A samozřejmě se k ní váže i celá řada zvyků a tradic. Proč je sobota právě bílá? Možným důvodem jsou bílé roucha těch, kteří se během noci z pátka na sobotu nechali pokřtít. Bílá barva roucha představuje symbol čistoty a očisty od hříchů během křtu. Název může také pocházet z lidových zvyků velkého úklidu a bílení místností po zimě, kdy jsou stěny šedivě začouzené po zimní nutnosti topení v kamnech.
Bílá sobota je posledním postním dnem. Na Bílou sobotu vrcholí půst a hospodyně mají mnoho práce s přípravou hodů na sváteční Boží hod velikonoční, který následuje v neděli. Celý den se nezastaví nikdo v domácnosti, protože je potřeba všude uklidit. Kuchyní se line vůně pečených mazanců a velikonočních beránků. Všechna děvčata v domácnosti barví vajíčka a chlapci pletou pomlázky. K večeři se na stůl podává velikonoční nádivka zvaná také hlavička, ve které nesmí chybět uzené maso - první pochutina tohoto druhu po čtyřicetidenním půstu. Někde se do nádivky přidává vepřové nebo vařené jehněčí, samozřejmostí jsou vejce a nesmí chybět ani zelené bylinky.
VIDEO: Na následujících záběrech vám ukáže, jak uplést pomlázku z osmi proutků. Zdroj: Roman Cichocki | Pletení pomlázky z osmi prutů
Během dne se nekonají žádné obřady ani mše. Výjimkou může být tzv. liturgie hodin, což je denní modlitba církve. Bílá sobota je totiž dnem ticha, očekávání a maximálně tichých modliteb, kdy věřící vzpomínají na Ježíše Krista uloženého v hrobě. Jiné to je při velikonoční vigilii, která se koná až o bílo-sobotní noci. Jednu z hlavních rolí při ní hraje velikonoční svíce zvaná paškál. Ta symbolizuje Ježíše jako symbol světla. A připravuje zároveň i na jeho vzkříšení. Oheň, který tuto svíci zapaluje, musí být nejprve posvěcený před kostelními vraty. Postupně se pak se zažehnutým paškálem vstupuje do potemnělého kostela. Tímto posvěceným plamenem si nechaly zapálit hospodyně polínka nebo uhlíky, když předtím doma uhasily všechny ohně. Z ohořelých dřevíček pak doma vyráběly křížky a hospodář je nesl na pole, aby dalo velkou úrodu. Obdobně funkci zastával i popel vzniklý z posvěceného ohně.
Velikonoční vigilie a další zvyky
Zvony připravují na tu velkou zprávu. Ticho je významně přerušeno až při modlitbě Gloria, kdy se opět s novou silou rozezní zvony, která se navrátily z Říma. Svým hlasem připravují lid na velikonoční zázrak - Ježíšovo vzkříšení. Právě noc z Bílé soboty na Velikonoční neděli se nazývá Velká a dala tak název celým svátkům jara - Velikonoce. Během vigilie věřící čekají, až zvony oznámí Kristovo zmrtvýchvstání. Tímto okamžikem končí také čtyřicetidenní půst a začínají skutečné oslavy.
Bílá sobota zároveň nese svůj název od toho, že byla dnem bílení a velkého úklidu. Ráno se před kostelem světilo dřevo a oheň, jímž se pak zapálila velikonoční svíce - paškál. Z posvěceného dřeva se pak doma zhotovily křížky, které v neděli odpoledne zapichovali hospodáři do polí jako ochranu proti blesku a krupobití. Slavnost Velké noci je podle prastarého podání nocí bdění pro Pána, v níž křesťané očekávají zmrtvýchvstání Páně a slaví je. Tato oslava se kdysi konala celou noc a končila teprve společným stolováním za rozbřesku, když se „noc rozjasnila zmrtvýchvstáním našeho Pána“. Podle evangelia přišly ženy ke hrobu, „když uplynula sobota a začínal první den týdne“. Slavnost Velikonoční vigilie byla tedy od pradávna (a je na mnoha místech i dodnes) slavností ne večerní, nýbrž noční.
Prožít Velikonoce, to je přejít ze smrti do života, znamená věřit ve vzkříšení: „Utrpením Pán přešel ze smrti do života a otevřel cestu nám, kteří věříme v jeho vzkříšení, abychom ze smrti do života přešli i my. Není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci; tomu věří všichni. Skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých. Vírou křesťanů je Kristovo zmrtvýchvstání.“ Sv. Augustin
S Bílou sobotou souvisejí i různé tradice. Před východem slunce bylo třeba vymést stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení celý rok čisté. Na Bydžovsku se časně ráno před východem slunce umývala děvčata rosou, aby byla pěkně bílá a bez pih. Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka. Dopoledne se před kostelem světil oheň, vykřesávaný z křemene. V mnoha domácnostech se uhasínalo ohniště, ze kterého vzala hospodyně polínko, to položila před kostelem na hraničku.