Světlo plamenů vrhá hrůzostrašné stíny na obličej vyšetřovatele i soudce v jedné osobě. Křik upalovaného hříšníka již dávno ustal, avšak v uších přítomných bude znít ještě dlouho. Čarodějnice nebo heretik, jaký je rozdíl? Autorita ve středověkém světe je jen jedna a není radno si s ní zahrávat. Další duši se nepovedlo zachránit, přiznává zklamaný inkvizitor a odchází od hořící hranice řešit další případ nevěrného manžela nebo pouhé bylinkářky.
Vznik biskupské inkvizice a počátky papežské inkvizice
Píše se konec dvanáctého století a do myslí obyvatel temných středověkých časů pronikají nesvaté myšlenky. Ohrožení křesťanského učení a autority tehdejší církve nemohlo být odpuštěno, jelikož podkopávalo víru lidu v Boha a tudíž i v jeho hodnostáře. Na ochranu svých a církevních zájmů zřizuje tedy roku 1184 papež Lucius III. společně s císařem Fridrichem Barbarossou první inkvizitorskou instituci - později známou jako biskupskou inkvizici. Krásná spolupráce šlechty a církve se hned začala projevovat - duchovní vedli výslechy a určovali vinu, stanovení trestu i jeho provedení pak náleželo světcům. Jenže zodpovědné osoby, tj. biskupové, často žili mimo území své duchovní působnosti a během těch pár návštěv tohoto území nezbýval čas ani prostředky na spravedlivé inkviziční vyšetřování. Dalším problémem byla povinnost sdělit obviněnému jméno žalobce a to, jak si všichni jistě už domysleli, znamenalo spoustu mst, většinou ještě před započetím duchovního soudu.
Obraz Inquisition. Vznik papežské inkvizice
Kacířské myšlenky se tak nadále šířily Evropou a biskupové nevykonávali svou roli. Různá náboženská hnutí (mezi nimi nejznámější valdenství) se snažila o reformu církve a o prosazení svého vykládání Bible, jakkoliv kacířského. V Římě sídlící duchovní hodnostáři cítili ohrožení nejen své nauky, ale též tehdejšího společenského uspořádání. To se jim, stejně jako šlechtě, samozřejmě nelíbilo. Papež Řehoř IX. Nová inkvizice byla vysloveně pověřena odhalováním, stíháním a trestáním kacířů a jejich sympatizantů, rozuměje i různých náboženských hnutí, které se neslučovali s vírou prosazovanou římskou církví. Speciální soudy a jejich vyšetřovatelé i vykonavatelé byli určeni a tam, kde nestačili, je nahrazovali žebravé řády (tj. třeba dominikáni a františkáni).
Působnost a praktiky inkvizice
Postupem času se po mnohých procesech inkvizice rozšířila po většině Evropy. Nebyla nikterak centralizována, vliv na soudy měli jen jednotliví inkvizitoři, případně inkviziční tribunály. Všechny inkvizitory spojoval ten fakt, že byli podřízeni přímo papeži, tudíž unikali jakémukoliv dohledu či postihu. Hlavním úkolem inkvizice bylo napravit duši z hereze, nikoliv provést nenávratnou popravu. Nejznámější inkvizitor své doby - Bernard Gui - odsoudil více než 700 lidí, z nichž byl trest smrti dán jen čtyřiceti dvěma. Nalézt můžeme i tresty jako pouť na duchovní místo či nošení žlutého kříže do konce života. Zabavení majetku, žalář nebo vypovězení z království bylo pořád mírnější než-li upálení, ke kterému docházelo u nejzávažnějších nebo u zatvrzelých případů.
V roce 1252 je dána inkvizici možnost užívání útrpného práva v případě, že obžalovaný odmítl spolupracovat nebo vypovídat. S touto možností však došel zákaz vážných trestů (doživotí, zabavení majetku nebo smrt) bez souhlasu místního biskupa. I mučení na základě útrpného práva bylo mírnější, než si ho většina z nás představuje - nesměla být prolita krev, nesmělo dojít k zmrzačení nebo snad smrti vyslýchaného. Vyšetřování, soud a nakonec i následný trest často odrážel charakter daného inkvizitora, tudíž ne každý trest byl trestem nejhorším.
Ve vězení mohl být odsouzený až několik měsíců, dokud nebyl řádně prověřen a dokud nebyly proti němu vzneseny další důkazy. Pokud se obžalovaný přiznal, jeho majetek procházel církvi, býval však i případ, kdy majetek nepřipadlo. Inkvizice nejeom, že v té době vládla mocnou silou, ale také patřila k nejbohatším, která si svůj majetek zvětšovala zatýkáním a odsuzováním nevinných.
Konkrétní osoby a jejich role
Nejvyšším inkvizitorem, který osobně vedl tažení proti conversos, ačkoliv jeden z jeho předků sám přešel od judaismu ke křesťanství, byl dominikánský mnich Tomáš de Torquemada. Jeho jméno si zapamatujte, protože je spojováno s nejhoršími činy inkvizice. Pro jeho fanatismus se mu přezdívalo „kladivo na kacíře, světlo Španělska, zachránce své země“. Torquemada sepsal příručku, která určovala podobu církevního vyšetřování a stanovovala tresty pro kacíře. Inkvizitoři vyslaní Vatikánem měli právo vyšetřovat i soudit, obvinění kacíři se prakticky vždy museli přiznat. V dokumentu vydaném papežem v roce 1252 duchovní získali pravomoc používat v případě zatvrzelých vyslýchaných mučení. Na rozdíl od mýtů, které torturu vykonávanou inkvizicí popisují jako neřízenou, církev pro používání mučení ve skutečnosti stanovila jasná pravidla. Mučení v její režii podání mělo být mírnější než řezničina prováděná světskými úřady.
Španělská inkvizice a její pověst
Španělská inkvizice si vysloužila nejhorší pověst ze všech - její působení si připsalo na účet asi 32 000 poprav. Měla neuvěřitelně tuhý kořínek a panovníci v ní viděli mocenský nástroj, který měl poddané zastrašit až do 19. století. Nakonec ji ale ukončily napoleonské války; v roce 1808 Napoleon dobyl Španělsko a nařídil hrůznou instituci zrušit.
Konversové a moriskové, tedy židé a muslimové, kteří přijali katolickou víru, byli cílem inkvizice zejména ve Španělsku. Tomáš de Torquemada působil jako klíčová postava proti nim a jeho prameny určovaly podobu církevního vyšetřování a trestů. Zároveň ale inkvizice potlačovala i jiné náboženské proudy, které nebyly v souladu s římskou vírou. Představitelé inkvizice tedy hledali třídu „zakuklených iciků“, aby odhalili skrývané vyznání a praxi.
Inkvizice v českých zemích a husitská reakce
První inkvizitor Kolda z Koldic patřil mezi dominikány a byl zapojen do konfliktů v Praze, dokonce vyhlásil klatbu nad Prahou. Prameny inkvizičních protokolů pocházejí z fragmentů a nejstarší zpráva pochází z roku 1257, kdy byli do země posláni dva inkvizitoři - Bartoloměj a Lambert - papežem Alexandrem IV. Inkvizitoři v českých zemích ukončili svou činnost během husitských válek. Tragický příběh děkana Lautnera a inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstatu ukazuje, že inkvizice nebyla výlučně církevní, ale i světská, a v českých zemích působila spíše světská práva.
Jaké bylo tedy pokrytí inkvizice v českých zemích? Existují dvě odpovědi. Pohledem moderní doby bychom mohli říci, že inkviziční procesy téměř neexistovaly, ale ve středověku, kdy se tribunály zakládaly, velmi často hořely hranice s kacíři. Mýtus Zlatého věku Karla IV. má tendenci zlehčovat temné stránky inkvizice; prameny existují jen ve fragmentech a až od 19. století se zpracovávají do komplexnějších rámců. Ironií zůstává, že i dnes jsou pronásledováni lidé za víru, a křesťané patří k nejvěřícím a nejpronásledovanějším náboženským skupinám v některých regionech světa.
Historický obraz a kulturní dopady
Inkvizice byla středověkým nástrojem pro potírání hereze. Poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím, začal se problém jednoty říše šířit také pomocí náboženské jednoty. Někteří církevní otcové, především sv. Augustin, ospravedlňovali použití nátlaku vůči jinověreckým nebo bludařským naukám. Už ve 4. a 5. století stát trestal kacíře vyhnanstvím, zabavením majetku a vězením. Opravdová inkvizice se však prosadila později, Lucius III. Historik Eva Doležalová uvádí, že inkvizicí byli pověřováni biskupové, avšak ve 12. století, když se objevily valdenští a katari, vznikla inkvizice papežská.
Pořad Inkvizice v českých zemích nebyla rozšířená?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila Ivana Chmel Denčevová. Oficiální rozsudek býval dán na auto-da-fé, oběť musela projít různými rituály a obřady. Existence inkvizice v různých regionech soudila, ale zároveň probíhaly odpor a klatby městských radu a měst. Prameny ukazují, že inkvizice nebyla jen o krutosti, ale i o snaze „napravit duši“ a o podobu vyšetřovacího procesu, kdy svědci museli být věrohodní a obžalovaný měl práva jen v omezené míře.
Na závěr lze říci, že inkvizice byla historickým fenoménem, který ve svém jádru měl ambici chránit církevní i společenský řád, ale často se zvrhla v represivní nástroj s krutými důsledky pro mnoho lidí.