V dnešním pořadu se budeme věnovat tématu přísaha v Bibli. Ve většině náboženství se člověk utíká pod ochranu božstva, když chce dát svým vlastním slovům slavnostní záruku, ať už jde o potvrzení slibu nebo o zdůraznění pravdivosti svého tvrzení. V celém průběhu Starého zákona se setkáváme s lidmi, kteří jedni druhým skládají přísahy při uzavírání dohod. V První knize Mojžíšově čteme o setkání Abraháma s Abímelekem. Uzavřeli spolu smlouvu a stvrdili ji přísahou, že nebudou bojovat jeden proti druhému. Abímelek řekl Abrahámovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Přísahalo se také na znamení neodvolatelnosti daných slibů. V době praotců se při přísaze vkládala ruka na klín. Setkáme se s tím u Abraháma i Jakuba. „Když se přiblížil den Izraelovy smrti, zavolal svého syna Josefa a řekl mu: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, vlož prosím ruku na můj klín a prokaž mi milosrdenství a věrnost: Nepohřbívej mě prosím v Egyptě! Přísaha zaručuje také pravdivost tvrzení v běžném životě. Často se přísahalo formulí: „Jakože živ je Hospodin, udělám to ta to…“ Setkáme se s touto formulí při rozhovoru krále Davida a jeho přítele Jonatana: „Tvůj otec určitě ví, že jsem získal tvou přízeň… Nicméně, jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, od smrti mě dělí jen krůček.“ (1 Sam 20,3) Stejná formule se používala i při věrohodnosti proroctví. S dovoláváním se Boží autority je často spojeno svolávání trestů na křivopřísežníky. Používá se formule: „ať je Hospodin svědkem toho ta toho…“ Tuto formuli najdeme u rozhovoru Gileádských starších s Jiftáchem. Starší se zavázali: „Ať Hospodin, který to slyší, je mezi námi svědkem, že všechno uděláme podle tvých slov.“ (Sd 11,10) To vysvětluje proč Izraelský národ často přisuzoval přísahu samotnému Hospodinu. Zvláště když šlo o uzavření smlouvy, potvrzení daných zaslíbení, zvěstování blížícího se soudu nebo zdůraznění neochvějnosti daného slova. Naopak v Páté knize Mojžíšově čteme: „Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského.“ (Dt 7,8)
Po tom, co Abrahám byl připraven obětovat svého syna Izáka, čteme v Bibli: „Přísahal jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu.“ Paradoxně existuje zjevná hrozba krivopřísežnictví. Odsuzuje ho desatero: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (Ex 20,7) Člověk nesmí křivě přísahat ve jménu Hospodina. Na což opakovaně upozorňovali i proroci. Jeremiáš varuje: „Ale vy spoléháte na klamná slova, jež nejsou k užitku.“ Po návratu z babylónského vyhnanství se objevuje další zlořád. Přísahy s odvoláním na Boha ve zcela nepřístojných situacích. Pravděpodobnost křivé přísahy přitom narůstá. V knize Sirachovce čteme varovná slova: „Nezvykej svá ústa, aby přísahala, vyslovovat jméno Svatého ať se ti nestane návykem…“ (Sir 23,9-11) Mudrci upozorňují na tento stav, ne proto, aby zakázali přísahy, ale aby přivedli ke správnému docenění takového kroku a tak jej vyhradilo pro slavnostní příležitost.
Nový zákon: Ježíš a přísaha jako téma
V Novém zákoně najdeme několik výroků o přísaze. Sám Ježíš nikdy nepřísahá. Když jde o potvrzení pravdivosti jeho slov, spojuje je se slavnostním obratem „Amen, amen, pravím vám…“ Na Horské řeči uslyšíme zákaz přísahat: „Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: ‘Nebudeš přísahat, aniž splníš, ale Jehovovi své slavnostní sliby musíš splnit.’ Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, ani při zemi, ani při Jeruzalém, ani při své hlavě.“ (Mt 5,33-37) Člověk nemůže přísahat při něčem, co patří Bohu, protože je to mimo jeho moc. Ježíš odsuzuje zlehčující kasuistiku znalců Zákona: „Co je větší: chrám, který zlato posvěcuje, nebo samotné zlato?“ Před veleradou je Ježíš zapřísahán veleknězem: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Odpověď zní: „Ty sám jsi to řekl.“ (Mt 26,63-64)
Apoštol Pavel odsuzuje křivopřísežnictví a sám nikdy nepoužívá Ježíšem odsouzené formulace. Jakub znovu připomíná Ježíšovu nauku z horského kázání: „Především nepřísahejte, bratří moji, ani při nebi ani při zemi ani při ničem jiném. Vaše ‘ano’ ať je vždy ‘ano’ a ‘ne’ ať je ‘ne’…“ (Jak 5,12) List Židům však uznává význam a důležitost dobré přísahy: „Lidé totiž přísahají při někom větším… Bůh přísahá a dává naději.“ (Žid 6,16-18) Lidská přísaha by měla být stejně trvalá a neměnná jako Boží přísaha a zaslíbení. O ní se Nový zákon několikrát zmiňuje, nejčastěji právě v Židech. Přísaha je většinou vztažena k Mesiáši.
Zdravotní a etické dimenze přísahy v běžném životě
Podle evangelií Ježíš zdůrazňuje, že přísahám by mělo být nahrazeno upřímností. „Vaše slovo buď ‘ano’, nebo ‘ne’; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,37) Časté používání přísah, aby byla výroku propůjčena větší věrohodnost, se stalo běžné kvůli lhaní a podvodu. Židé i křesťané v minulosti čas od času skládali slavnostní sliby, ale Kristus ukázal, že takové jednání často bývá zneužíváno. Obyčejná pravda a důvěryhodnost slova by měly stačit. Zvláštní význam má manželská přísaha, která je podle Ježíše trvalá a nerozděluje se.
Vzpomínky na praxi z minulosti ukazují, že přísaha často znamenala posílení slova rituálem, dotekem či jiným obřadem. Přísaha sloužila jako záruka pravdivosti a posilovala důvěru ve společenských a soudních vztazích. Nyní je často chápána jako právně či sociálně závazné vyjádření, ale její hlubší duchovní význam zůstává v biblickém učíni jasný: naše slovo má být čisté a nesmí vyžadovat dodatečnou potvrzující formuli.
Na závěr lze říci, že přísaha v Bibli má historický a teologický kontext, který vyzývá k upřímnosti a důslednému dodržování slova. Znovu a znovu se ukazuje, že slovo „ano“ má být „ano“ a „ne“ „ne“ a že nad tím nic nepřidávaného nemá být považováno za nutné.