Minule jsme mluvili o strachu z odmítnutí a ukázali jsme si, že svoji hodnotu nemusíme stavět na tom, co si o nás myslí druzí, ale na tom, kým nás učinil Pán Bůh. Dnes budeme mluvit o strachu ze selhání. Jde o strach z toho, že něco pokazíme nebo nezvládneme. I dnes přečtu jako základ jen jeden verš z knihy Přísloví. A dokonce v něm nenajdeme nic o strachu. Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí.
Když jsme děti, bojíme se, že nebude dobré vysvědčení, později se bojíme, že neuděláme dobře maturitu nebo třeba řidičák, ještě později se bojíme, že nedáme zkoušky či státnice. V té době jsem se také bál, že ztratím Šárku, když jsme spolu chodili. Úplně jsem neuměl naplňovat její potřeby a bál jsem se, že by se se mnou mohla rozejít.
Pripomenu to, co jsem již říkal minule. Někdy na nás prostě ten pocit strachu přijde a my ho nějak zpracujeme. A to je asi běžné a zažívá to skoro každý. Ale jsou lidé, kteří s tím bojují pravidelně a někdy žijí s tím strachem a bojí se důsledků. Tento strach potom ovlivňuje to, co dělají a jak žijí.
Určitě to podobenství znáte. Jeden člověk odcestoval a třem svým služebníkům rozdělil svůj majetek, aby se o něj starali. Jednomu dal pět, druhému tři a třetímu jednu hřivnu. Ta hodnota není podstatná, ale v dnešní době by to byly určitě milióny. A pověřil je, aby s tím hospodařili. Když se vrátil, ten první získal dalších pět a ten druhý další dvě hřivny. Tedy oba zdvojnásobili majetek. Ten třetí mu pouze vrátil, co dostal. Jak to zdůvodňoval? Poslouchejte, co řekl: „Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde mám, co ti patří.“ (Matouš 25,25)
On se bál. On se bál selhání. A proto neudělal nic. Milí bratři a sestry, jistě nechci, aby dnešní kázání vyznělo jako povzbuzení k odvážnému investování. Já sám se považuji ve věci financí za velmi konzervativního investora a nepouštím se do příliš riskantních operací. Ale dnes to není o financích. Toto Ježíšovo podobenství nám totiž ukazuje, co dělá s lidmi strach ze selhání. Strach ze selhání vede k pasivitě. Ale Pán Bůh nás stvořil k aktivitě. Máme se aktivně starat o tento svět. Máme aktivně žít ve vztazích s druhými lidmi.
Vraťme se nicméně k našemu původnímu textu a podívejme se na to, co se z něj můžeme učit, abychom nežili ve strachu ze selhání. „Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane.“ Tento text nás učí, že selhání je součást života křesťana a že z každého selhání jde povstat. 1. Jak že to tady je napsáno? „Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane.“ Jak Bible nazývá toho, který sedmkrát padne? Říká o něm, že je spravedlivý.
Koho má Šalamoun na mysli, když mluví o spravedlivém? V knize žalmů král David vyznává: „Nevcházej v soud se svým služebníkem, vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý.“ (Žalm 143,2) Král David tady jasně říká, že při srovnání s Pánem Bohem žádný z lidí není spravedlivý. Tak, kdo jsou ti spravedliví, o kterých je tady řeč? Bible používá slovo spravedlivý v kontrastu se slovem svévolník. Dovolte jeden příklad: „Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné.“ (Přísloví 12,10)
I tady vidíme ty dvě skupiny. První jsou svévolníci, kteří žijí podle své vůle. Dělají vše tak, jak sami chtějí. Kdo jsou tedy spravedliví? Je to opak svévolníků. Nechtějí tedy žít podle své vůle, ale podle vůle Boží. Nicméně, ten náš text říká, že tento spravedlivý padne i sedm krát. Co znamená, že padne? Jistě to neznamená nic menšího, než že selže nebo že zhřeší.
A ta číslovka sedmkrát jistě také není bez zajímavosti. Sedmička je číslem plnosti. Není to divné? Možná bychom řekli, že svévolník padá pořád. Proč je to tady přisuzováno spravedlivému? Bible nás učí, že i věřící lidé padají, selhávají, hřeší. Je to součást našeho života.
Samozřejmě nechci říct, že není důležité vyvarovat se chyb, selhání a hříchů. Určitě je. A čím více se nám to daří, tím šťastnější budeme a tím větší z nás má Pán Bůh radost. Proč je tedy takovýto člověk nazván spravedlivým? Poslechněte si, jak o tom přemýšlí apoštol Pavel: „Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl? Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem! Co říká Písmo? 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.'“ (Řím 4,1-3)
Bible tedy nazývá spravedlivými ty, kdo uvěřili Pánu Bohu, ne ty, kdo nikdy nechybují. Proč o tom mluvíme v souvislosti se strachem ze selhání? Strach ze selhání trápí především ty, kdo chtějí být sami spravedliví. Strach ze selhání trápí především ty, kdo nedoceňují tu obrovskou oběť Pána Ježíše, který přišel do světa, aby za naši nespravedlnost zaplatil svým vlastním životem a tak nám dal svoji spravedlnost. A tak si potřebujeme uvědomit, že my vždy budeme padat. Dokonce budeme padat často.
Někdo by mohl namítnout, že pokud nebudu mít strach hřešit, tak potom budu hřešit ještě více. Není tomu tak. Ten, kdo zažije hloubku Božího odpuštění a Jeho Přijetí, ten, kdo zažije velikost Jeho lásky, která ho vedla až na kříž, ten je mnohem více motivován k životu v poslušnosti Pánu Ježíše. A funguje to i všude jinde. Funguje to ve výchově dětí, funguje to v pracovních kolektivech.
Takže to byla ta první důležitá myšlenka. 2. Připomeňme si opět ten náš text. „Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane.“ Otázkou je, jak povstat, když jsme něco hodně zvorali. Dovolte, že přidám citát z Janova listu: „Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. Co je to, co nám dává sílu vstát? Víra, že máme u Otce Přímluvce, kterým jako dokonalý zemřel za naše hříchy. A tato víra dává sílu vstát i sedm krát. Tato víra dává sílu vstát vždy znovu a znovu. Tato víra dává sílu vstát po jakémkoli pádu. Tato víra zároveň dává sílu vstát jiný, s větší láskou k Ježíši.
Jak se to projeví? Pokud se s vírou v Ježíše po pádu postavíme, tak nás to často vede k pokoře. Když si někdo neuvědomuje své pády, lehce propadne pýše. Ale právě naše pády nám často připomínají, že my nejsme dokonalí, ale náš Spasitel je. Když vidíme své pády, tak nám to také mnohdy pomůže přijímat druhé nedokonalé a padající lidi.
Ten, kdo nevidí své pády má často pocit nadřazenosti a dívá se přes prsty na ty, kdo toho kazí více. Takže naše pády a selhání nás mohou naučit soucitu, empatii a přijetí. Jak naznačuje ten náš text, někdy se ty stejné pády dokonce opakují a tak se vlastně učíme také vytrvalosti. A tak si naše pády a selhání vlastně Pán Bůh může použít k tomu, aby nás učil a proměňoval.
Dovolte, že zakončím příběhem. Možná jste si ho už částečně přečetli v posledním čísle časopisu Přítel, kde jsem ho také publikoval. Často jsem tady v kázáních citoval evangelistu Ravi Zachariase, který v loňském roce zemřel. Žel, posmrtně vyšlo najevo, že jeho život byl poznamenán tajnými hříchy velmi závažného rozsahu. Nezávislé vyšetřování prokázalo jeho nevhodné sexuální chování a zneužívání včetně toho, že si za své choutky platil penězi, které lidé posílali na misii.
Jsem z toho stále trochu v šoku. Je to hrozná tragédie. Co je tou tragédií? Tragédií by nebylo, kdyby člověk padl. Tragédii je, že podle všeho z toho pádu nikdy nepovstal. On se možná nebál selhání, ale bál se přiznat si své selhání. A tak za jedním selháním následovalo druhé a všechno bylo zabaleno do obalu lží a podvodů.
To, že člověk padne, je sice smutné, ale není to tragické, protože máme dokonalého Pána, který nám pomáhá na nohy. Milí přátelé, pokud dnes žijete v hříchu, který přikrýváte dalším hříchem, tak vám dnes sám Pán Ježíš podává ruku a chce vám pomoct povstat. Není žádný hřích tak hrozný, že by to nešlo. On vás postaví na nohy, bez soudu, s dokonalým odpuštěním. Jen k Němu v pokoře přijďte. Je totiž tragédií, když život promarníme zakrýváním našich pádů.
Ano, když to nepraskne, tak vám možná tady v kostele jednou uděláme hezký pohřeb a budeme na vás vzpomínat jako na toho, kdo věřil Pánu Bohu. Přátelé, strach ze selhání nás může okrást o vše. Ale život s vědomím, že mi dokonalý Ježíš odpouští má selhání, je život v radostné svobodě a to selháním navzdory. Pro takový život nás náš Pán stvořil a vykoupil.
Až půjdete někdy kolem Wilsonova, tedy Hlavního nádraží směrem k tramvaji v Bolzanově ulici, všimněte si pomníku v parku. Objímá se na něm voják, napadne nás, že asi sovětský, s nějakým jiným mužem. Voják má přes rameno samopal, druhý muž má oblečení i čepici podle šablony, jíž socialistický realismus líčil prvorepublikánského dělníka. Asi to bude on, nějaký neznámý Pražan. Není tu žádný nápis, žádná pamětní deska - nyní.
Kolemjdoucí většinou netuší, že pomník se jmenuje „Sbratření“. Zda na pomníku stál nějaký text někdy dříve, nevím. Tady a teď mluví tento pomník sám za sebe, tak jak tam stojí, bez dalšího.
Co je tou tragédií? Tragédií by nebylo, kdyby člověk padl. Tragédii je, že podle všeho z toho pádu nikdy nepovstal. On se možná nebál selhání, ale bál se přiznat si své selhání. A tak za jedním selháním následovalo druhé a všechno bylo zabaleno do obalu lží a podvodů.
Co vyplývá z kazatelova pohledu na spravedlnost a míru
Křesťanství? Ano „tak nějak“, pánbůh také „tak nějak“ a dost. Je, ale nic víc se nad tím nedá vymyslet ani s tím nějak pracovat. Protože jedno z těch neživých starých dogmat zní, že pánbůh je všemohoucí a vševědoucí, druhé, že je dobrý. Výsledný součet této rovnice, jde-li o mrtvá dogmata, je neřešitelný.
Avšak Bible ukazuje, že Bůh je všemohoucí a zároveň láskou, která často působí skrytou. Čteme o zázracích, které si nikdo nedovedl vysvětlit, ale nikdy nečteme o tom, že by byl člověk zbaven navždy trápení. Skrytá všemocnost a skrytá láska ukazují, že skutečná svoboda a víra nejsou o absolutních jistotách, ale o důvěře v Boží dobrotu i ve zkoušky.
Proto kazatel navrhuje bázeň před Bohem jako střed, který chrání před krajnostmi spravedlnosti a svévole. „Kdo se bojí Boha, ujde obojímu.“ (Kazatel 7,18) Tato bázeň má být motivací k býti spravedlivým a zároveň pokořeným před Bohem, který ví, že lidé v konečném důsledku nejsou dokonalí.
Takže závěr z kazatelova pohledu je: nemáme usilovat o neomylnost ani o absolutní spravedlnost, nýbrž o prozíravost a vyváženost.