Strategické projekty představují nejvýznamnější investice Operačního programu Spravedlivá transformace - směřuje na ně téměř polovina celkové alokace programu, konkrétně 18,2 mld. Kč.
Jde o první komplexní pohled na to, jak se strategické transformační projekty v Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském kraji posouvají vpřed.
V současné době je v realizaci celkem 21 strategických projektů (9 v Moravskoslezském kraji, 7 v Ústeckém a 5 v Karlovarském kraji).
REFRESH - Research Excellence For REgion Sustainability and High‑tech IndustriesProjekt, za kterým stojí VŠB - Technická univerzita v Ostravě, vytváří unikátní evropskou výzkumnou infrastrukturu, která výrazně posiluje výzkumný a inovační potenciál regionu v oblastech udržitelné energetiky, digitalizace, automatizace a pokročilých environmentálních technologií.
Součástí jsou nové laboratoře a „živé laboratoře“, které propojují akademickou sféru, progresivní podniky i veřejný sektor.
Projekt tak zlepšuje prostředí pro výzkum a vývoj, přilákal globálně uznávané vědce a spolupracuje s firmami, aby výsledky výzkumu byly komercializovány.
Další strategické projekty z Moravskoslezského kraje, které úspěšně prošly hodnocením, zahrnují LERCO, výzkumné centrum zaměřené na environmentální technologie, jehož nová budova se již dokončuje v Ostravě, také Technologickou a podnikatelskou akademii (TPA), která posiluje odborné vzdělávání přípravou EDUboxů, které mohou bezplatně využívat střední školy v kraji, a POHO Park, zaměřený na revitalizaci brownfieldů pro veřejné využití, kdy na území bývalého dolu Gabriela v Karviné vznikne centrum tzv. pohornické krajiny, které poskytne celoroční zázemí pro návštěvníky této zajímavé lokality odkazující na hornickou minulost a prostor pro konání kulturních a společenských akcí.
V Ústeckém kraji dosahují pokroku projekty jako Transformační centrum Ústeckého kraje - multifunkční centrum inovací a komunitních aktivit, které se bude nacházet v areálu bývalé střední školy.
Mezi hlavní pilíře tohoto projektu patří Inovační centrum, které již nyní pomáhá místním firmám - při jejich zakládání i růstu, propojuje partnery ze světa podnikání, výzkumu a vzdělávání, a posiluje atraktivitu regionu pro investory.
Nabízí vzdělávací a networkingové akce, mentorského vedení, workshopy, přednášky a soutěže.
Firmám nabízí příležitost se stát součástí digitálního inovačního hubu, získat přístup k nejmodernějším technologiím.
Projekt Green Mine přemění část bývalého lomu ČSA na prostor s environmentálním a veřejným využitím zaměřeným na obnovu krajiny, environmentální vzdělávání a nové formy rekreačního a komunitního využití území.
Konkrétní kroky přeměny jsou v přípravě a první z nich na začátku realizace.
Kromě toho se dosavadní aktivity tohoto projektu zaměřují na veřejnost, kterou seznamují s minulostí, současností i budoucností bývalého lomu ČSA a samotnou transformací Ústeckého kraje jako uhelného regionu.
Na stránce www.biosafari.cz se můžete vydat na virtuální prohlídku a podívat se, jak se mění místa, která po více jak 200 let tvořila páteř české energetiky.
V rámci projektu GET CENTRE UJEP se pro akreditaci připravuje nový doktorský studijní program s názvem Energetika a energetické stavby.
Na univerzitě byly z projektu vybaveny laboratoře numerických simulací, zkoumání vodíku či alternativních paliv.
V Karlovarském kraji se výrazně posouvají stavební fáze projektů Karlovarské inovační centrum.
Jedná se o víceúčelový komplex budov s coworkingovými a laboratorními prostory, digitálními dílnami a zázemím pro firmy, výzkumné instituce a začínající podnikatele, včetně poradenství v oblasti komercializace know-how, transferu technologií a vzdělávání.
Rozběhla se také modernizace Střední uměleckoprůmyslové školy keramické a sklářské v Karlových Varech, jejímž cílem je rekonstruovat a rozšířit školní areál tak, aby poskytoval moderní a dobře vybavené zázemí pro vzdělávání v oborech keramiky, skla a designu, a zároveň zvýšil kapacitu školy a podpořil tradiční řemesla během transformačního procesu regionu.
Strategický projekt Centrum lázeňského výzkumu již v prvním roce splnil všech osm sledovaných indikátorů a u řady z nich překročil plánované hodnoty.
Většina lidí spojuje ropu s benzinovými pumpami, výfuky automobilů a geopolitickými krizemi.
Jenže ropa není pouze zdrojem energie.
Je také jedním ze základních stavebních kamenů moderní civilizace.
Každý den po ní jezdíme autem, autobusem, na kole i na koloběžce.
Ve skutečnosti tedy není jen v nádržích našich dopravních prostředků, ale je přímo součástí silnic, dálnic, parkovišť, chodníků i cyklostezek.
Když zdraží ropa, nezdražuje pouze doprava.
Když se v médiích objeví zprávy o růstu cen ropy, většina pozornosti se automaticky soustředí na ceny benzinu a nafty.
V posledních letech však začali upozorňovat na stejný problém také silničáři, stavební firmy a správci dopravní infrastruktury.
Důvod je jednoduchý.
Nedávné zdražování asfaltových pojiv v Evropě ukázalo, jak úzce je silniční stavitelství propojeno s globálním ropným trhem.
Podle informací českých stavebních firem a Ředitelství silnic a dálnic vzrostly ceny asfaltových pojiv během krátké doby přibližně o polovinu.
Na první pohled jde o problém stavebního sektoru.
Ve skutečnosti však podobné změny dopadají na celou společnost.
Málokdo si uvědomuje, že asfalt není přírodní materiál v podobě, v jaké jej známe ze silnic.
Klíčovou složkou asfaltových směsí je bitumen, velmi hustá černá hmota vznikající při zpracování ropy v rafineriích.
Když se surová ropa zahřívá a destiluje, postupně se z ní oddělují jednotlivé frakce.
Nejprve vznikají lehké produkty jako propan nebo butan, následně benzin, petrolej, letecká paliva a motorová nafta.
Na samotném konci procesu zůstávají nejtěžší složky.
Asfaltová směs, kterou známe ze silnic, se skládá přibližně z 95 procent kameniva a asi z 5 procent asfaltového pojiva.
Právě těchto několik procent rozhoduje o tom, zda bude vozovka pevná, pružná, odolná vůči vodě a schopná vydržet miliony přejezdů vozidel.
Přestože se o ropě často mluví jako o palivu, asfalt představuje jeden z nejdůležitějších neenergetických způsobů jejího využití.
Odhady ukazují, že přibližně tři až pět procent každého barelu ropy končí ve formě asfaltových a bitumenových produktů.
Na první pohled jde o malé číslo.
Paradoxně právě tato relativně malá část produkce ropy umožňuje fungování prakticky celé pozemní dopravy.
Bez asfaltových povrchů by moderní logistika, zásobování měst, hromadná doprava ani každodenní mobilita obyvatel v dnešní podobě nebyly možné.
Stejná logika platí také pro infrastrukturu, která je často vnímána jako ekologická alternativa k automobilové dopravě.
Také většina asfaltových cyklostezek využívá bitumen vyrobený z ropy.
Jízda na kole sice nevyžaduje fosilní paliva, samotná cesta pod koly cyklistů je však ve většině případů produktem ropného průmyslu.
To není argument proti cyklistice.
Závislost na ropě se navíc neprojevuje pouze prostřednictvím bitumenu.
Výroba asfaltových směsí patří mezi energeticky náročné procesy.
Kamenivo se musí sušit a zahřívat na teploty často přesahující 150 stupňů Celsia.
Každé zdražení energií proto dopadá na silniční stavitelství hned dvakrát.
Přesně proto se silniční průmysl v posledních desetiletích intenzivně zaměřuje na recyklaci.
Staré asfaltové vozovky již dávno nejsou považovány za odpad.
Odfrézovaný materiál se stává cennou surovinou, která může být znovu využita při výrobě nových směsí.
Asfalt je dnes považován za jeden z nejvíce recyklovaných stavebních materiálů na světě.
Zvláštní pozornost si zaslouží technologie recyklace za studena.
Takzvaná metoda Cold In Place Recycling umožňuje rozrušit stávající vozovku přímo na místě, promíchat ji s novým pojivem a okamžitě ji vrátit zpět do konstrukce silnice.
Další moderní technologií je použití pěnového asfaltu.
Při technologii pěnového asfaltu se do bitumenu zahřátého přibližně na 170 až 180 °C vstřikuje malé množství vody a vzduchu pod vysokým tlakem.
Bitumen se krátkodobě napění a jeho objem se může zvětšit až patnácti až dvacetinásobně.
Takto upravené pojivo se následně promíchává s chladem recyklovaným materiálem a kamenivem.
Vďaka tomu lze vytvářet vysoce únosné podkladní vrstvy vozovek bez nutnosti energeticky náročného ohřevu celého materiálu.
Díky tomu lze vytvářet vysoce únosné podkladní vrstvy vozovek bez nutnosti energeticky náročného ohřevu celého materiálu.
Technologie pěnového asfaltu se většinou nepoužívá jako finální obrusná vrstva, po které jezdí auta.
Vedle recyklace se stále více pozornosti věnuje otázce, zda lze ropný bitumen jednou zcela nahradit.
Odpověď zatím není jednoznačná, ale vývoj probíhá velmi intenzivně.
Výzkumné týmy po celém světě experimentují s pojivy vyráběnými z ligninu, který vzniká jako vedlejší produkt papírenského průmyslu.
Lignin je po celulóze druhou nejrozšířenější organickou látkou na Zemi a některé jeho vlastnosti se překvapivě podobají vlastnostem bitumenu.
Dalším zkoumaným směrem jsou pojiva vyráběná z použitých rostlinných olejů, řepkového oleje, tallového oleje vznikajícího při výrobě papíru nebo zbytků zemědělské produkce.
Zajímavé výsledky přinášejí také projekty využívající biologické pryskyřice, cukerné deriváty nebo materiály získané z dřevní biomasy.
Některé směsi dokáží nahradit desítky procent tradičního bitumenu.
Úplná náhrada však zatím naráží na několik problémů.
Silnice musí odolávat mrazu, vysokým teplotám, vodě, chemickému znečištění i obrovskému dopravnímu zatížení po dobu několika desetiletí.
Vývoj přesto pokračuje.
Možná právě zde se skrývá jedna z nejzajímavějších otázek budoucnosti.
Lidstvo si často představuje přechod od fosilních paliv jako okamžik, kdy nahradí spalovací motor elektromotorem.
Skutečná proměna však bude mnohem hlubší.
Nebude se týkat pouze vozidel, ale také materiálů, z nichž stavíme svět kolem sebe.
Je proto možné, že jednou budou naši potomci pohlížet na asfaltové silnice podobně, jako dnes pohlížíme na kamenné cesty starověkých civilizací.
Budou jezdit po komunikacích vyrobených z materiálů, které dnes ještě neznáme, z obnovitelných zdrojů nebo z dokonale recyklovaných surovin kolujících v uzavřeném oběhu.
A možná je právě v tom ukryta skutečná definice nefosilní budoucnosti.
Obnovte a zatravněte jednu nebo dvě původní polní cesty, vyzývají obce Starostové a nezávislí.
Jak do zemědělské krajiny dostat meze, travnaté pásy nebo aleje, když je půda v rukou zemědělců, kterým se to dělat nechce?
Poměrně jednoduchý návod prosazuje místostarosta Spáleného Poříčí Pavel Čížek.
Radí obcím obnovit historické polní cesty, zatravnit je a vysázet kolem nich stromy.
„Obce mohou nakládat s velkou částí svých pozemků.
A původní polní cesty jsou většinou v majetku obce.
Kromě propojovací funkce cesty dokáží ideálně zabránit odtoku vody z polí, pokud jsou zatravněné a osázené stromy nebo keři.
Je to možnost, jak nespoléhat na zemědělce, aby krajinu ozelenili, když nechtějí.
Každá obec má svůj katastr, který se historicky vytvářel a někdy v 19. století se stav zapsal do map.
Součástí byla mimo jiné obecní půda a také cesty.
Ty byly převedeny do vlastnictví obcí začátkem 90.
Jan Farský, předseda poslaneckého klubu STAN, vidí nápad jako natolik inspirativní, že Starostové a nezávislí iniciativu podpořili.
Nazvali ji 1000 a 1 cesta pro krajinu.
Polní cesta od zámku v Mnichově Hradišti do Hoškovic.
V sobotu 23. listopadu podél ní dobrovolníci vysází 70 nových třešní.
„Mnohé velké lány jsou přetnuty obecními cestami.
Stačí se buďto dohodnout se zemědělcem, nebo v krajním případě vypovědět smlouvu na parcelu.
Bez jednání se zemědělci se ale neobejdete.
Jak dlouho může obnova cest trvat?
V Mnichově Hradišti začali o obnově třech polních cest z měst do místních částí vážně přemýšlet v roce 2016.
„Na podzim jsme museli mezi sklizní a novou sadbou cesty rychle vytyčit a vypovědět pachtovní smlouvy.
Jednu cestu jsme se zemědělci směnili za jiný pozemek.
Znamenalo to vytvoření brázd kolem cest, rozrušení ztuhlé a zvrásněné půdy, setí, válcování, kultivaci travního porostu, prořez náletové zeleně, značení cest a také vytvoření odpočinkového místa u jedné z cest.
„Letos jsou cesty hotové, a v sobotu 23. Stromů ale bude ale mnoho méně.
Na vysázení stromů často najdete dobrovoníky, o údržbu cest a zálivku stromů se ale obec nejčastěji musí postarat sama.
Přestože celý nápad zní jednoduše, představuje obnova historických polních cest hodně práce a papírování.
„Přestože si cesty hned od počátku našly své uživatele, k dokonalosti měly po zprovoznění daleko - pro někoho bylo těžké je najít, povrch byl hrbolatý, cesty nezastíněné, bez možnosti posezení,“ komentuje Ondřej Šindelář.
Některé nedokonalostí město vyřešilo.
Přesto před sebou vidí ještě zhruba tři roky intenzivní práce, než bude radnice s obnovou této i dalších polních cest spokojená.
Spolu s novou cestou si ale obec bere i povinnost ji udržovat.
Kromě potřebných úprav, které mají zajistit, aby byla cesta dobře sjízdná a dost atraktivní pro chodce i cyklisty, si město na sebe bere závazek na mnoho let dopředu.
„Většina ohlasů je pozitivních, lidi se po cestách procházejí, běhají, projíždějí na kole.
Aktivní lidi z místních částí si berou za své úpravy některých míst, do sázení aleje se zapojí 11 spolků a kolem stovky sousedů,“ hodnotí vznik cest starosta Mnichova Hradiště, Ondřej Lochman.
Místní posílají i peníze na následnou péči o stromy, v tuto chvíli už přes 20 000 Kč.
Uznává ale, že se objevují i výtky, například že město investuje velké peníze do nepotřebných cest, že cesty zatím nejsou dost kvalitní nebo že stromy kazí výhledy a odebírají živiny plodinám pěstovaným na sousedících polích.
Výhrad je ale podstatně méně než pozitivní odezvy, proto vedení města obnovování cest i nadále podporuje.
„Vytipovali jsme několik dalších cest, na jejichž obnově budeme postupně pracovat.
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy.
Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse.
Nápad dobrý, ale ta realizace... tráva posekaná tak, že bude okorát ohřívat a vysušovat krajinu, údajné zalévání stromů (hodně absurdní) a ještě si někdo stěžuje, že mu bude pár stromů odebírat živiny z pole...
Je potřeba dodat i to b).Problémem většiny těchto obnovených cest bude to, že se o ně obce musí starat a to se potom už většinou nikomu nechce.
Znamená to, aby si obec zakoupila příslušnou sekací a úklidovou techniku a zaměstnala na to člověka.
A dělat to musí, protože jednak je to její majetek a za druhé neudržované polní cesty jsou semeništěm a rezervoárem plevelů a chorob, zrovna tak jako neudržované okraje polí.
Stromy může vysazovat pouze na svém pozemku a za určitý čas vzniknou problémy s přesahujícími větvemi do obdělávané půdy.
Doby, kdy se příkopy sekaly na seno, jsou nenávratně pryč, protože dnes již na vesnici téměř nikdo zvířata nedrží.
Já jsem k cestám umožňujícím přístup k parcelám skeptický a to z toho důvodu, pokud se nejedná o parcelu, která se může jednou zhodnotit jako stavební, pak přístup k těm ostatním postrádá smysl.
Je jasné, že zemědělství provozuje pouze zlomek obyvatelstva a do budoucna to bude ještě méně.
Naivní představy o tom, jak budou vznikat malé farmy, živící národ, jsou úsměvné.
Reálná situace, jak vypadá- po komplexní úpravě padnou smlouvy, každý subjekt je musí uzavřít znovu.
pak se subjekty sejdou a aby vůbec mohly nějak hospodařit, proběhne druhá, říkám jí skutečná, úprava, kdy se pronajaté pozemky vzájemně vyhandlují.
Tak to je a proto považuji z tohoto hlediskla pozemkové úpravy za mrhání státními penězi a skutečně větší význam mají v případě vytváření nějakých těch biokoridorů či obchvatů vesnic.
Nemusíte na parcele stavět.
Můžete ji třeba osadit energetickými topoly a máte na 20 - 40 let buďto zajištěný příjem nebo topení na zimu.
Energentické topoly se přitom dají samozásobitelsky sklidit i pouhou motorovu pilou a odvézt na přívěsném vozíku za autem.
Nebo tu parcelu můžete využívat jinak, třeba i nějak neprodukčně a rekreačně, daně za hektar zemědělské pdy nejsou u nás nijak zvlášť vysoké.
Nebo nakonec můžete tu parceli místo nájemce okolního lánu pronajmout někomu, kdo tam bude dělat něco podobného.
Třeba tam může nějaký větší včelař zimovat svá včelstva, lesník provozovat lesní školku, pěstitel provozovat ovocnou školku, zelinář pěstovat zeleninu, nějaký bylinkář pěstovat bylinky atd.
Pracovní síly na takové práce by mohly být k dispozici jako sociální program financovaný státem.
S dokončením automatizace a robotizace zmizí většina práce pro ty s nízkým vzděláním a nízkým IQ, práce pro ně nebude a firmy tyto lidi budou odmítat i v době nedostatku pracovních sil, protože u těch robotů a automatů prostě budou mít velmi malou produktivitu.
To odmítání už nepůjde zakrýt bláboly typu, jak současní nezaměstnaní nechtějí pracovat a podobnými, protože jich prostě bude příliš moc a už ani část nepůjde odklidit do invalidních důchodů, jak se to dnes dělá s lidmi s velmi podprůměrným IQ (kteří ovšem ještě před 20 lety bezproblémově manuálně pracovali).
Jestli už jen kvůli tomu nemají v budoucnui nastat velké nepokoje, bude nutné pro tyto lidi vytvářet sociální programy.
Pokud jde o údržbu travnatých ploch bez dřevin, "cvičená opice" to zvládne (pod dohledem odborně znalé osoby).
Pokud tam máte stromy, tak je potřeba, aby to provedla odborně znalá, nebo proškolená osoba.
Stromy v přírodě žádnou údržbu nepotřebují.
To není město, kde strom občas trčí a stíní někomu do okna nebo někomu může spadnout na auto.
Takže zbývá jen údržba "přízemí"
Neříkám travnatých ploch, protože v některých případech může být přízemní patro obsazené keři.
Stromy v přírodě nepotřebují takovou péči jako ve městech, ale zcela bezúdržbové nejsou.
Pokud rostou podél cesty, je potřeba vytvořit podjezdnou výšku, totéž i na straně pole kvůli obdělávání.
V době sucha je potřeba naplánovat a provádět zálivku, zejména první rok, průběžně hodnotit stav stromů a provést náhradu (hlavně v případě výsadeb na cílovou vzdálenost).
Co se přízemí týče, tady je také potřeba někoho, kdo rozezná invazivní druhy od původních plodonosných keřů.
Když ty stromy vysadíte "po městsku" to znamená vysazovat co největší a nejstarší stromy, protože za prvé měšťák odtržený od přírody hodnotí vysázený větší strom podstatně lépe než maličký.
A hlavně za druhé zahradnictví dodávající stromy si přijde na mnohem větší vývar, tak se o ty stromy potom musíte intenzívně starat až do konce jejich života.
Protože takhle pozdě přesazovaný strom a obvykle do podstatně horšího prostředí než je vyhnojená půda v zahradnictví už nikdy úplně neobnoví kořenový systém na úroveň toho vyrostlého na místě ze semena.
Když ale vysadíte stromky správně, to znamená maličké, už třeba dvouleté a ve správnou dobu, tak bude v podstatě stačit je obžínat jen první 1 - 3 roky, aby nebyly zahlušeny vysokými Rostlinami.
Pak budou v podstatě bezúdržbové stejně jako stromky ve vysázeném lese.
Nepatřím mezi zastánce výsadby "městských" stromů do volné krajiny, snažím se tomu vyhnout.
Pro výsadby v krajině preferuji odrostky (stromky vyšší než 120 cm, v krajním případě poloodrostky vysoké 81-120 cm) nebo ovocné špičáky.
Ke každému stromku je potřeba dát chráničku kmene, kterou je potřeba po čase odstranit.
Co je dobré, tak stromky na exponovaných místech opatřit mulčem a zejména v prvním roce provádět zálivku.
A v dalších 2 letech se pak hodí zalít v době dlouhého přísušku.
Co se podjezdné výšky týče, nevyhnete se jí na straně od cesty.
Má-li být výsadba stromků v přírodě bezúdržbová, musí se sázet co nejmenší stromky, ideální by bylo vyvinout technologii pěstování stromku přímo na místě už od semene.
Ochrana proti zvěři podle mých z..
Projekt LIFE ReConnect se zaměřuje na komplexní ekologickou obnovu a udržitelné hospodaření v travních ekosystémech zemědělské krajiny střední Evropy, konkrétně na území České republiky a Maďarska.
Cílem projektu je zvýšit biodiverzitu, podpořit ekosystémové služby a obnovit prostorovou a funkční konektivitu přírodě blízkých stanovišť, a to prostřednictvím integrace tradičních a inovativních metod managementu.
Klíčovou rolí hraje obnova extenzivní pastvy a mozaikovité seče přizpůsobené ekologickým nárokům lokalit, podpora přirozené regenerace travinné vegetace včetně využití regionálních osiv a cílené potlačení invazních a expanzních druhů.
Inovativními prvky jsou mimo jiné introdukce poloparazitických rostlin pro regulaci vegetace a aplikace rostlinných antiparazitik ke snížení chemické zátěže.
Nedílnou součástí projektu je také obnova přirozeného vodního režimu na degradovaných lokalitách, zejména ve vlhkých loukách, prameništích a nivních biotopech, kde hydrologická stabilita zásadně ovlivňuje biologickou hodnotu území.
Ochrana přírody 2/2026 - 30. 4. Evropský zelený pás je územím s pohnutou minulostí.
