Průběh křížových výprav a jejich dopady formovaly evropskou identitu a politické i ekonomické struktury středověké společnosti. Téma dnešní kapitoly zahrnuje významné okamžiky od první až po čtvrtou výpravu, doplněné o souvislosti s eleventou a dětskými křížovými výpravami, a zároveň odráží složité vztahy mezi církevními institucemi, šlechtou a náboženskými motivy.
1. křížová výprava (1096 - 1099)
První křížová výprava byla vedená lotrinským vévodou Robertom z Normandie a dalšími významnými knížaty, jako byl Godefroy z Bouillonu, Raymond z Toulouse, Baldovín z Dolní Lotrýnska a dalšími. Část vzala za své už v Evropě, zbytek v Malé Asii. Roku 1097 se křížácká vojska spojila před Cařiharem a za pomoci byzantského císaře přepravila do Malé Asie. Křižáci zvítězili nad seldžuckým sultánem z Konyi, oblehli Antiochii a po dlouhém boji dobyli Jeruzalém v létě 1099. Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bylo masakrováno bez ohledu na náboženskou příslušnost. V letech 1100 až 1187 existovalo Jeruzalémské království spravované křižáky.
2. křížová výprava (1147 - 1149)
Roku 1144 dobyl mosulský emir Edessu, což vyvolalo potřebu nové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a francouzský král Ludvík VII.; účastní se jí i český král Vladislav II. (tehdy kníže). Vojsko do cíle nedorazilo kvůli různým obtížím a záhy následovalo další období stabilizace regionu po porážkách a ztrátách ztracených měst.
3. křížová výprava (1189 - 1192)
Po dobytí Jeruzaléma Saládinem byla vyvolána třetí křížová výprava. Zúčastnili se jí Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richard Lví Srdce a francouzský král Filip August. Barbarossa zvítězil nad Seldžuky u Konyie (1190), ale utonul v řece Salafu. Richard se zmocnil byzantského Kypru a spolu s Filpem dobyli Akkon. Richardův plán osvobodit Jeruzalém však nevyšel; po obléhání Akkonu následovala dohoda s Saladinem, která zaručila bezpečnost poutníků a rychlý návrat křižáků do Evropy. Richard byl po návratu do Evropy zapleten do problémů s nepřáteli na anglickém trůnu a byl dočasně uvězněn. Po propuštění pokračoval konfliktem s vnitřními protivníky, a po zranění během obléhání Chalus zemřel v roce 1199.
4. čtvrtá výprava (1202 - 1204)
Čtvrtá výprava ukázala spíše politické a hospodářské motivy než čistě náboženské cíle. Výpravy využívali Benátčané pro své zájmy na Balkáně a v Byzanci; v roce 1204 dobyli Římany Cařihrad a zřídili tzv. Latinské císařství (1204-1261). Po čtvrté výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí a postupná likvidace křižáckých držav na Východě. Hlavní příčinou byla koexistence a oslabení politických a hospodářských vazeb v západní Evropě i snaha o sjednocení východu pod vládou egyptských sultanátů. Docházelo k postupnému ztrácení pevností a ztrátě vlivu na Blízkém Východě.
Další kapitoly a souvislosti
V polovině 11. století došlo k rozpadu španělského chalífátu a bohatství lákalo k výbojům. Papež Urban II. vyzval Evropany ke svaté válce na synodech v Clermontu a v Pise; slíbil odpuštění hříchů a motivoval účastníky k utváření velkého obrazu boje o Svatou zemi a o půdu na dobytém území. Rytířské řády - johanité, templáři a řád německých rytířů - hrály v křížových výpravách klíčovou roli.Johanité a templáři ehlištivě chránili poutníky a budovali pevnosti na dobytých územích; templáři později získali významný materiální a finanční vliv a působili i na kontinentu. Němečtí rytíři přišli do Čech po roce 1200 a česká provincii vedli řády jako Opava či Bouzov; templáři v Čechách vznikli kolem roku 1232, a jejich hlavní řádová sídla byla pod správou papežských příkazů a evropských králů až do jejich zániku v roce 1312. Z pramenů je patrné, že křižácké výpravy měly významný vliv na rozšíření kontaktů se Západem - přinesly nové technologie, hospodářské styky, rozšířily hedgevábí, cukr, rýži a citrusy do Evropy, a rozvíjely i kulturu dvorního života a fashion. Z Rozvoje obchodu s Východem a expanze západní kultury východ Slunce ukazuje, že křížové výpravy měly i významný kulturní dopad - od oblečení a stylu až po sedla, zbraně a dovednosti. Tímto způsobem se Evropa seznámila s novými technologiemi, které postupně formovaly evropské hospodářství a kulturu.
Hlavní mýty kolem templářů a rytířských řádů jsou dodnes předmětem debat, a jejich osudy (včetně zrušení řádu templářů a převodu majetků do rukou jiných mocenských struktur) patří k často diskutovaným tématům moderní historie. Tato kapitola zobrazuje, že konfrontace a vyjednávání s Saladinem nebyly pouze vojenské, ale i strategické a diplomatické. Richard I. Lví srdce je jednou z nejvýraznějších postav doby - bojovný rytíř, který však v Evropě ztělesňoval i romantický kult rytířství a čest. Na druhé straně Jindřich II. Plantagenet, otec Richarda, proslul bojem o moc v Anglii, a jeho rodinné spory s Eleonorou Akvitánskou ovlivnily i budoucí vývoj evropské politiky. Richardova smrt a dědická linie Jindřicha III. formovaly anglickou dynastii a její politické aliance v Evropě.
Richard II. a jeho životní příběh, včetně sňatků a politických aliancí, ukazují, jak křehká byla rovnováha mezi mocí a rodinnými vazbami v královských rodinách. Richard Lví Srdce je dodnes spojován s doktrínou rytířského chování, i když jeho činy často zahrnovaly tvrdé rozhodnutí a vojenské odvahy, které ovlivnily nejen samotné boje o Svatou zemi, ale i obraz Evropy a její identitu v průběhu celé středověké epochy.