Socha svatého Prokopa stojí na hranolovém podstavci za plotem domu čp. 329/1 v ulici Pod Vodojemem. Podstavec tvoří patka, dřík a hlavice. Patka je hranolová a od užšího dříku odlišena profilovanou římsou. Dřík tvoří dva kvádry. Hlavice je provedena jako hranolový kvádr s profilovanou římsou v podobě zalomeného oblounu. Na pravoúhlé hlavici stojí oválný podstavec se sochou světce. Sv. Prokop je vyobrazen v mnišském rouchu s bohatou drapérií. Bezvousý muž stojí v kontrapostu, na hlavě má mitru, vlnité vlasy mu splývají na ramena. Pravou ruku má pokrčenou a směrem vzhůru tyčí dva prsty v gestu požehnání.
Socha byla do jeskyně Prokopovy jeskyně umístěna v roce 1735 na popud Valdštejnů, majitelů zdejšího panství. Na levé straně od Prokopovy sochy lze zahlédnout hůře zachovanou postavu démona či čarodějnice, na stropě a zadních částech jeskyně jsou další fantaskní bytosti, nejlépe je asi zachovaná jakási vodní příšera s ploutvemi a ocasem lva vpravo, na stropě zase letí netopýří démon. Pokud počítáme příšeru, kterou svatý Prokop drtí svou nohou, tak jich je šest. Zkuste se jednou déle zastavit a všechny je nalézt, ale pozor, nenechte se do pekla vtáhnout.
Socha je bohužel poškozená, chybí jí levá ruka, která pravděpodobně svírala kříž a pravá ruka držela berlu, jako symbol biskupství. Socha svatého Prokopa je zhotovena v barokním stylu a před ní je vystavěno ochranné kamenné zábradlí. Svatý Prokop bývá zobrazován jako řeholník a v 16. až 18. století bývá často zobrazován jako opat s mitrou na hlavě a s opatskou berlou v levici, pravá ruka drží kříž. Spolu s protější sochou sv. Jana Nepomuckého byla socha do roku 1997 restaurována a poté vrácena na své místo.
Domovem Prokopa byl Sázavský klášter, zrození legend a životní poustevnický život se pojí s místem, kde byl Prokop poustevníkem a později opatem. Sázavský klášter založil a v něm se stal prvním opatem; legenda vypráví o pokoušení ďáblem, kterého však zapřáhl do pluhu a oral s křížem. Po smrti v roce 1053 se Prokop stal významnou osobností a byl roku 1204 prohlášen svatým. Ostatky jsou od roku 1588 v kapitulním kostele Všech svatých na Pražském hradě; Prokop je patronem rolníků a horníků a chrání před zlými duchy, blesky a bouřemi.
Historie sochy v Polici nad Metují a její přesuny ilustruje širší kontext. Socha byla postavena roku 1746 jako dar opata Benna II. Löbla polické obci; původně stála u Městského mlýna na konci města a teprve v roce 1857 byla přenesena na nynější místo u podklášterního mlýna. Náklad na restaurování v roce 1997 činil 510 000 Kč a zahrnoval restauraci obou soch. U sochy Sv. Prokopa dnes chybí kříž v pravé ruce, symbolický pluh a zapřažený ďábel; tento nedostatek připomíná legendu o zápřahu ďábla při orání.
Prokopova jeskyně je součástí Dračí skal a je chráněna řadou sochařských a sochařsko‑architektonických detailů. Dračí skály mají své tajemné kouzlo a Prokopská jeskyně je jedním z vstupů do útrob Dračího skal. Na skalnatém prostředí a v místě klášterního dědictví se pojí výstava s barokní sochou a texty o Prokopovi, jeho původu a zvyklostech, které s sebou nese legenda o ochraně před zlem a o poutníkovi, jenž nachází v jeskyni i symbolickou ochranu svatého Prokopa.
Další historické souvislosti sahají k dalším muzeálním a památkovým zápisům. Svatý Prokop, zobrazovaný často jako opat, bývá také popisován s mítrou a berlou; motivační legenda o ďáblu v řetězech a klíčení pole je spojena s jeho životem a s jeho funkcí ochránce před zlými silami. Příběh Prokopa je v různých pramenech doplňován o detaily až do dnešní doby, a to v souvislosti s místem poblíž Hrubé Skály a s polickou oblastí.
Socha svatého Prokopa stojí na konci Kostelní ulice, na mostě před bývalým tzv. „podklášterním mlýnem" čp. 3. Prokopova postava, zobrazená v polickém prostředí, je jedním z nejstarších českých světců a zemských patronů; jeho ostatky byly přeneseny z kapitulního kostela Všech svatých na Pražském hradě. Doba jeho života a smrti, stejně jako zvyklosti a záznamy jeho kultu, se prolínají s mnišským životem a s vývojem českého baroka a sakrální plastiky.
Fakta o životě Prokopa a o historických záznamech se prolínají se současnou interpretací soch a jejich postavení v krajině; k dvorské a broumovské škole baroka patřili sochaři, kteří svatého Prokopa ztvárnili ve spojení s ostatními výjevy. Ferdinand Maxmilián Brokof a jeho dílny jsou dodnes spojovány s významnými sochami v Čechách, ačkoliv současný konsensus připouští, že Prokopova socha v Polici pochází z dílen spolupracovníků Brokofa. Významný český sochař Brokof, který měl vliv na tvorbu Karlova mostu, je tedy součástí kontextu, do něhož patří i tato socha a její historie.
Podkostelní i klášterní motivy a záběry z období počátku 18. století doplňují obraz o tom, jak se Prokop stal patronem rolníků a horníků a jak byl spojován s ochranou před zlým duchem a bouřemi. Zmíním, že samotná jeskyně a její výzdoba jsou spojeny s mýtem o boji proti zlu a posednutí ďáblem; v textu se uvádí, že listingy a nápisy na podstavci se dochovaly v zápisech dubské farní pamětnice, což dodává konkrétnnost a historickou hloubku celému příběhu.