Religionistika se vyjevuje sama sobě v modelech, kterými uchopuje svůj předmět. Proto pro ni každý vědecký výzkum náboženství je (či by měl být) zároveň procesem sebepoznávání. Lze to říci i jinými slovy: zkoumáním každého jevu se dostává do nového světla nejen on sám, nýbrž i zkoumající subjekt a jeho interpretační rámec. Mimořádně jasně to vyplyne z tohoto pokusu o zvážení možností religionistického uchopení některých děl žánru fantasy, přesněji vztahu některých osob k nim.
Závažným metodologickým problémem je, že zřejmě žádná kniha žánru fantasy není posvátným textem, tj. nemá roli v kultu žádné skupiny. Problémy heuristické jsou neméně palčivé: kde hledat konkrétní sociální skupinu, kterou bychom mohli uchopit a studovat (abychom neupadli do osidel zjednodušujícího dohledávání toho či onoho motivu v mýtech a nezabředli do dalekosáhlých interpretací neberoucích v úvahu samotné „věřící“)? Ani problémy religionistického jazyka nelze brát na lehkou váhu. Nevystačíme si s pojmy jako spasitel, oběť, hřích, zásluhy, mnich, transcendentno či mystika.
Tento esej je vlastně hodně o religionistice, která by nejdřív - spíš než si kazit oči hleděním na bohy příliš zblízka - měla hledět na vyjevování sebe sama ve vlastních dílech. Ten, kdo se v religionistice neorientuje a zajímá ho spíše samotná fantasy, asi většinu kapitol přeskočí. Fantasy (z anglického slova pro fantazii) je moderní literární, filmový, výtvarný a herní žánr, který se formoval zejména od 30. let 20. století v anglicky mluvícím prostoru, a to především na stránkách časopisů publikujících tzv. nenáročnou literaturu. Rozhodujícím způsobem vývoj fantasy ovlivnil J. R. R. Tolkien zveřejněním díla Pán prstenů v 50. letech 20. století. Fantasy se většinou odehrává v paralelních světech či v dávné minulosti a není to scifi se vesmírovými loděmi a technikou.
Má fantasy vůbec něco společného s náboženstvím, a spadá tedy částečně do sféry zájmu religionistiky? Na tuto otázku nelze odpovědět jednoduše. Musíme nejdříve promyslet nikoli odpověď, nýbrž samotnou otázku. Už zde je ale třeba téma omezit: práce se bude tázat na to, zda některé aspekty vztahu některých osob k některým prvkům některých děl literatury fantasy mohou být vnímány religionistikou jako náboženské. Fantasy má nebo nemá něco společného s náboženstvím: naše odpověď osudově závisí na tom, jaké představy vkládáme do slova náboženství, a je tedy obsaena v otázce. Pokud ve fantasy jako religionisté hledáme spasitele, vykoupení nebo systém náboženského práva, stojíme před otázkou náboženské roviny a symboliky bez nutnosti tvrdit, že fantasy je náboženstvím samo o sobě.
Religionistika běžně termíny přejímá právě z výpovědí těch, jejichž náboženský svět studuje, což je smysluplné a praktické. Ale vnucuje se otázka: co naší pozornosti uniká, když poměřujeme jev termíny, které jsou mu cizí? Religionisté tvoří skupinu lidí s určitými zájmy, kteří si svým specifickým jazykem vyprávějí o tom, co nazývají náboženským. Každý pokus o vymezení náboženství vyvolá vlnu kritiky. Konstatujeme, že náboženství vlastně definovat nejde a děláme, jako by nic. Jako bychom ani vymezení náboženství nepotřebovali. Ale ve skutečnosti neustále pracujeme s implicitním konceptem náboženství.
Kdybychom se rozhodli jej odít do slov a být k sobě upřímní, byli bychom překvapení, jak je výsledek nepřijatelný, zužující, směšný. Proto raději předstíráme, že takovýto koncept neexistuje, nebo jej přinejmenším ignorujeme. Jak to, že to prakticky vzato udělat lze? Co nám takový přístup umožňuje? Jednoznačně konsenzus interpretační komunity religionistů. Pokud chceme studovat eucharistickou mystiku ve středověku, tak málokdo zpochybní naši práci; když se rozhodneme věnovat soudobé astrologii, bude situace horší. Religionisté nejsou jednotní, mohou být nadšeni i skeptičtí. A my zahájíme boj o místo na religionistickém slunci, budeme hledat argumenty, proč by astrologie neměla unikat pozornosti. Závěr je, že konsenzus interpretační komunity určuje množinu možných předmětů religionistiky a určuje, zda se smíme stát jejími členy.
Fantasy fanoušci svůj vztah k dílům nemusí kvalifikovat jako náboženský, ale žádná interpretace se nevyhne hermeneutickému kruhu. Každý milovník fantasy, který odpoví na to, zda pro něj má fantasy i náboženské roviny, záporně, odmítá kompatibilitu svého vztahu s konceptem náboženství. Takové odmítnutí nemusí nutně znamenat, že jde o jev mimo religionistiku. Implicitní náboženství je heuristický pojem, který nám může otevřít cestu k jevu, ale zůstává z velké části nevyřešený. Religionista by měl postupovat velmi obezřetně a mít na paměti svůj interpretační rámec. Émile Durkheim viděl náboženství jako systém věr a praktik vztahujících se k posvátnému, bez nutnosti termínů Bůh či bohové; hodí se k zamyšlení nad tím, zda je fantasy náboženská a jaké sociální prvky jejího fandomu lze zkoumat.
Ve vztahu k dílu Tolkiena a Lewise se objevují klíčové otázky: existuje oficiální stanovisko katolické církve k Pánovi Prstenů? Obecně se ukazuje, že církevní postoje jsou různorodé; Tolkien jako římský katolík vnímal dílo i v kontextu vlastní víry, ačkyž sám zdůrazňoval, že nezámerně promítá své náboženské hodnoty do příběhu. Lewis byl původně protestantský, postupně nacházel cestu k hloubším otázkám víry; jeho konverze a přátelství s Tolkienem ovlivňovaly jejich tvorbu i jejich vzájemný vztah k náboženským tématům. Tolkienův pohled na literaturu se vyznačoval snahou o neutralitu náboženské symboliky v samotném příběhu, zatímco Lewis (ačkoliv kreslil náboženský klíč) usiloval o jasnější rámec víry pro děti i dospělé. Zvláštní význam má, že navzdory odlišnostem oba autoři zasahovali do kultury a náboženských témat různými způsoby a jejich díla nadále vyvolávají diskuse o náboženském obsahu a jeho interpretaci.
Celkově lze říci, že mythologické a náboženské prvky v Tolkienově díle směřují k posvátným motivům, aniž by to znamenalo prosazování konkrétní teologie. Lewis naopak často používal explicitní křesťanské motivy, což vyvolávalo odlišné reakce a diskuse. V obou případech jde o způsob, jakým literární dílo rezonuje s vírou čtenářů a jaký má dopad na interpretaci samotného díla. Kriticky je důležité rozlišovat mezi náboženstvím jako systémem víry a náboženskou inspirací v literatuře, a uvědomit si, že interpretace vždy probíhá v rámci určitého hermeneutického kruhu.
Etická a teoretická pozornost při srovnání Tolkiena a Lewise spočívá také v tom, že jejich životopisy a temperamenty - výchova v katolických tradicích, rodinné a akademické prostředí, vliv Tolkiena a společníků v Inklingů - výrazně formovaly jejich literární záměry a přístup k náboženským tématům. Závěr, že Tolkienovy knihy mají hlubší literární kvalitu a zároveň obsahují náboženské odkazy, a že Lewis usiloval o zřetelnější duchovní rámec, vychází z porovnání jejich děl, životů a vzájemného vlivu. Na dotaz, zda existuje oficiální vyjádření katolické církve k Pánovi Prstenů, odpověď bývá neurčitá; neexistuje jednotné oficiální stanovisko, a proto je třeba číst Tolkienovo dílo i z hlediska jeho katolické víry, stejně jako Lewisovo dílo z hlediska jeho reformované tradice a vývoje vůle k víře.
V závěru lze shrnout: vztah víry k literatuře fantasy u Tolkiena i Lewise je komplexní a vyžaduje pozornost k životnímu kontextu autorů, jejich denominaci, kognitivním přístupům a interakcím s katolickou či anglikánskou tradicí. Fantastika jako žánr tak zůstává místem, kde se sny, mýty a teologické motivy potkávají s realitou čtenářů a kde religionistika nachází možnosti hlubšího sebepoznání skrze zkoumání vztahu čtenářů k textům, které v sobě nesou posvátné a morální implikace.
Jak Tolkien konvertoval C. S. Lewise ke křesťanství
tags: #tolkien #lewis #katolictvi