Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem římské diecéze. Tato tradice vznikla v 16. století, kdy papež Pius V., dominikán, nosil bílý řádový hábit, což se pak přeneslo i na nedominikánské papeže. Papežská mozetta má většinou červenou barvu, podle liturgické doby se však liší materiál (satén, samet, serž) či lemování. Papežský znak obsahuje papežskou tiáru, vlastní znak a klíče svatého Petra. Od doby papeže Benedikta XVI. Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18-19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. 1. list Klementův je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Klement Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře.
Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina, který je takto nazván na jednom náhrobku. Titul papa označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě. Po schizmatu, které následovalo po chalkedonském koncilu roku 451, označuje titulem papež svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto avignonské zajetí mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V.
V době volby papeže se od konkláve očekává, že kardinálové dodrží pravidla stanovená papežem. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem Eligo in Summum Pontificem. Hlasy jsou sčítány vrchním volitelem a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny s chemikáliemi, které vytvoří černý kouř; pokud byl papež zvolen, do ohně se přidávají jiné chemikálie, aby byl kouř bíle.
Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je patena. Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili, a položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Po volbě se rozesadí a hlasy jsou sčítány. Pokud byl papež zvolen, následuje oficiální komunikace veřejnosti prostřednictvím kardinála vikáře a komorního prostředníka. Nadále platí, že papežská volba probíhá konkláve a že papežskou péčí je říše nad církví.
V dnešní době se používá několik tradičních prvků pro vzhled papeže: bílá klerika, bílé cingulum a bílé solideo, čímž se rozlišuje od ostatních duchovních. Benedikt XVI. obnovil tradici nošení červené papežské obuvi, jako pokrývku začal nosit sametovo-kožešinovou čepici camauro, která patřila do papežského šatníku od 12. století. Ne nosí se tiára, kterou neseval v minulosti. Papežská mozetta obléká obvykle červenou barvu se zřetelem na liturgické období a materiály.
Historicky lze sledovat vývoj v volbách a přijetí jména, kdy Jan II. byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno, ačkoliv jeho rodné jméno Mercurius odkazovalo na římského boha Merkuria. Dosud posledním papežem, který si jméno nezměnil, byl Marcel II. v roce 1555. Nejčastějšími papežskými jmény bývali Jan, Benedikt a Řehoř, zatímco František jako průlom přišel v roce 2013. Jan Pavel I. a také výjimečnosti jako Petr se zmiňují v historických textech.
Dodnes papež jako oficiální titul označuje nástupce apoštola Petra a jeho hlavní roli v římskokatolické církvi je připomínána v různých duchovních a historických pramenech. Tato role je doprovázena slavnostními zvyky, symbolickými předměty a rituály, které se vyvíjely po staletí a odrážejí komplexnost římské církevní tradice a jejího vlivu na západní křesťanství.
