V každé další sbírce Ondřeje Macury si zaškrtnu větší podíl básní, které mě potěší, okouzlí, zaujmou a chci si je přečíst znovu. Tahle kniha není výjimkou. Byť má jen 100 stran a zvládl jsem ji za odpoledne, některé verše, sloky a celé básně ve mě zůstávají a vybavuju si je i po několika dnech. Nebojím se sbírku doporučit, a to se mi u současné české poezie nestalo už docela dlouho.
Rozebírá se senzačně jemná rovnováha mezi poezií a prózou: „Rozevláté verše z dřívějších dob se tiše, téměř pokorně řadí do řádků, jako by si chtěly zadat s prózou. Zůstává intimní spolubytí s básníkem, jakoby pod stanovou plachtou nazdarbůh vrstvených slov. Někdy je těžko vše vyslovené rozšifrovat, ale v dobré společnosti není třeba vždy rozumět, stačí spolu být.“
Verše psané prstem na zamlžené zrcadlo se ani neohřejí a mění se v páru. Slova plynou a vytékají jako horký turecký čaj z nakřápnuté skleničky. Je marné, zkoušet je chytit rukama, ještě by ses opařil. Mam dojem, že sedím s básníkem v jeho samotě a jenom pro mě tu znovu nalévá ten čaj slov. Když se podíváme do zrcadla, může nás překvapit naše vlastní tvář. Všechno skleněné se může rozbít. Křehkost je plachá.“
„Překvapivá slova na nepatřičných místech. Jako by to byly velké přesmyčky jazyka. Chvíli je to osvěžujícím způsobem bezrozměrné, trochu absolutní. Když to ale začne být romantické, tak má člověk chuť trapně se neúčastnit, jako když si vedle něj v tramvaji dvojice vzájemně žere hlavy. Chceme zajisté zmystičtit sexualitu, většinou u toho ale jenom zjebeme mystiku. The Green is Coming!“
„Myslím, že jsem se s autorem shodla, že básně do strany 20 jsou nejlepší, jinak by byla příliš velká náhoda, že právě to, co se mi nejvíce líbí, umístil na začátek. Zbytek vata.“
Celkové dílo Žaltář obsahuje třiatřicet kratších textů, které časově předchází debutu Indicie (2007). Zatímco Indicie tvoří dvě rozsáhlé poemy, Žaltář se vyznačuje konfesijní poetikou, která se i přes ironizující autostylizaci často přibližuje deníkovým záznamům. Pro většinu básní je příznačný pocit milostné a životní deziluze, reflexe vlastní samoty, ale tento tesklivý tón je zmírněn notnou dávkou racionálního odstupu a někdy i černého humoru.
Pocit životní hořkosti je v konečném vyznění paradoxně chápán jako jedna z nejlegračnějších součástí lidského života. Ondřej Macura se během studií věnoval výuce českého jazyka na Českoslovanské akademii obchodní Dr. E. Beneše - tuto školu navštěvoval 13 let. Během této doby učil český jazyk, literaturu, volitelný literární seminář i společenské vědy a psychologii, a těsně před odchodem vykonával funkci předsedy předmětové komise českého jazyka. Pro něj je koníčkem vše, co souvisí s oborem, a má rád čtení i psaní. Vydal několik básnických knih a zajímá ho odborná literatury zaměřená na současný pedagogický výzkum. Jako záliby má rád zvířata, zvláště kočky, a cestování po Evropě, zvláštní city chová k Vídni. Vydal sbírky Indicie (2007), Žaltář (2008), Sklo (2013) a prózu Netopýři (2009).
Macurova poslední sbírka potvrdila kvality jeho dvou předchozích a povznesla je na ještě vyšší úroveň komplexnějším propracováním tematické výstavby básní. Přechody mezi jednotlivými verši jsou motivicky provázanější. Oceňuji, že tato poezie není ve svém vyznění jednostrunná. Ondřej Macura se vrátil do české poezie a já tvrdím, že je to dobře. Nenápadná účinnost jeho citu je mezi současnými sbírkami autorů střední generace výjimečná. Pach piva a cigár / v tramvaji podél řeky. / Ty dvě střídají jazyky / jako nádech a výdech.
- Žaltář obsahuje třiatřicet kratších textů předcházejících debutu Indicie (2007).
- texty blíží konfesijní poezii s ironickým autostylizováním.
- tematicky zabarvené motivy milostné deziluze a samoty, se samostatně zrcadlí v devíti stycích humoru a racionality.
