žila v 1. století. O Veronice toho mnoho nevíme, ale připomínáme si ji při modlitbě křížové cesty (6. zastavení - Veronika podává Ježíšovi roušku).
Podle legendy byla u toho, když Pán Ježíš nesl kříž na vrch Golgotu. Veronika mu chtěla pomoct, něco udělat...ale co? Měla u sebe jen lněné plátno. Nezáleželo na tom, jak drahé to plátno je - přiblížila se k poraněnému Ježíši a utřela mu tvář mokrou od krve a potu. Vojáci ji odehnali. Víc nestihla udělat. Veronika byla vynalézavá - našla způsob, jak Ježíši projevit lásku alespoň maličkostí. I malý skutek lásky může pro někoho být velkým.
Když pomáháme druhému, měníme i sebe - v duši se nám "obtiskuje" Dobro. Můžete si dnes vyrobit "rodinné bramborové razítka" se symbolem srdíčka. Překrojte bramboru, nakreslete fixou srdce a po obvodě linie zbytek brambory odkrojte.
Mnoho vzácných relikvií, které jsou součástí Svatovítského pokladu je dnes již mírně pozapomenuto, a přesto to byly ty nejvzácnější části tohoto cenného souboru. Kdo se v postní době účastní pobožností křížové cesty, jistě se nyní rozpomene na šesté zastavení, připomínající událost, která není zachycena v žádném ze čtyř kanonických evangelií.
První záznam o Veronice, která mu při jeho cestě na Golgotu prokázala milosrdenství a podala roušku, aby si otřel tvář a ta se do této roušky otiskla, se objevil v jednom z apokryfních spisů, které nejsou součástí Písma Svatého. Mělo se jednat o tzv. Akta Pilátova, která nebyla zařazena do biblického kánonu a jsou součástí tzv. Nikodémova evangelia. Zde se objevuje postava Bereniké. Přesto se příběh setkání svaté Veroniky s Pánem Ježíšem rozšířil a stal se všeobecně známým. Později o něm hovoří i známá německá mystička, blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová.
Rouška svaté Veroniky navíc není jediným případem, kdy se tvář Pána Ježíše měla otisknout do plátna. Dalším velmi známým případem látky, která měla zachytit obraz Pána Ježíše a dodnes zůstává předmětem vědeckých bádání, je tzv. Turínské plátno, částečně také rouška z Ovieda, která je pravděpodobně stejného původu. Legenda také hovoří o malíři Annaniášovi, který se na žádost nemocného edesského krále Abgara neúspěšně snažil portrétovat Pána Ježíše, ten proto vzal ubrus, otiskl do něj svoji tvář a poslal jej králi, který ho políbil a uzdravil se. Rouška svaté Veroniky pak dala vzniknout několika kopiím, které se souhrnně nazývají veraikony („vera ikon“ = „pravý obraz,“ odtud dle některých teorií i jméno Veronika).
Praha a její katedrála byly ve středověku natolik významným duchovním centrem, že jeden z nich, zhotovený se svolením samotného papeže Urbana V. podle originální relikvie uchovávané v Římě, se stal součástí i našeho chrámového pokladu. Z Říma ho přivezl císař a král Karel IV. Obraz je namalován na dřevěné desce, v Praze k němu císař Karel nechal domalovat rám ozdobený obrazy českých světců - sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Ludmily, sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Zikmunda; nahoře anděl drží pásku s nápisem „Sanctus sanctus sanctus dominus deus sabaot (svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů); dole jiný anděl též drží pásku s nápisem: Agnus est Agnus qui occisus est IC (Beránek je Beránek, který byl zabit, Ježíš Kristus).
Obraz byl často uchováván na hradě Karlštejně, do Prahy býval přivážen pouze při příležitosti korunovace nebo pohřbu krále. Trvale je v naší katedrále umístěn od poloviny 17. století. Text: Ing. Manoppello je pětitisícové městečko, které leží v italských Abbruzzách asi 30 km od Pescary. Zde se na hlavním oltáři uchovává zasazená do stříbrného relikviáře rouška o rozměrech 17 x 24 cm, na které je podivuhodný obraz tváře Zmrtvýchvstalého Krista.
V roce 2006 napsal Paul Badde knihu Božská tvář. Rouška z Manoppella, jež čtenáře uvádí do vzrušujícího dobrodružství odhalování pravdy o této zvláštní relikvii zmrtvýchvstání. Význační vědci už 20 let všestranně zkoumají tajemství relikvie Kristovy tváře z Manoppella. Výsledky všech těchto expertíz jednoznačně vykazují, že současná věda není schopna říci, jak obraz vznikl a odkud pocházejí ony tajemné barvy, jež způsobují, že obraz svaté tváře fascinuje svou krásou a přímo září živostí.
- Profesor Danto Vittore během svých analýz použil digitální skener s velmi vysokou rozlišovací schopností. Umožnilo mu to zjistit, že mezi vlákny zkoumané tkaniny není žádná zbytková barva.
- Při mikroskopickém zvětšení bylo jasně vidět, že na látce nejsou ani nejmenší stopy barvy.
- Kdyby tedy tento obraz byl namalován olejovou barvou, určitě by zůstávala na volných místech mezi nitěmi.
Další vlastností obrazu z Manoppella je jeho proměnnost, neboť při různém světle mění vzhled. Spolu s měnícím se osvětlením se mění obraz, jako kdyby žil. Dívá-li se na něj člověk za jasného světla, není vidět, protože je průsvitný. Ve světle zářivek získává jemné plátno medově zlatou barvu; vypadá přesně tak, jak mystička Gertruda z Helfty ze 13. století popisovala Kristovu tvář, když měla vidění Veroničiny roušky. Tento zvláštní obraz obličeje má některé vlastnosti obrazu, fotografie, a dokonce hologramu, ale není to ani obraz, ani fotografie, ani hologram.
Stíny jsou na portrétu jemnější, než by je dokázali namalovat největší malířští géniové. Otisk tváře vykazuje mnoho nevysvětlitelných jevů, které působí, že věda tu skutečně stojí před velikým tajemstvím. Nejdražší tkanina Svatá tvář z Manoppella je podivuhodný obraz, který se nám zachoval na drahocenné antické tkanině.
Jak dokazuje výzkum profesorky L. Portoghesi, specialistky na látky z 1. století, jedná se o byssus, nazývaný též mořské hedvábí, které bylo ve starověku nejdražší látinou. Nejstarší fragmenty tohoto drahého plátna, které se nám v nevelkém množství zachovaly dodnes, pocházejí ze 4. století. Z technického hlediska je nemožné na mořské hedvábí cokoli namalovat. Strukturu tohoto plátna zkoumal Giulio Fanti, který prohlásil, že se jedná o velmi tenkou látku, utkanou z nitě o průměru 120 mikrometrů. Je tenčí než nylon, syntetické vlákno poprvé vyrobené v roce 1945. Způsob tkaní je tradiční, tedy prostý a nepravidelný. Mezi nitěmi je prázdný prostor o velikosti 150-350 mikrometrů. Tkanina je průhledná, a proto je označována za závoj.\n
V prázdných prostorech mezi nitěmi není žádný pigment nebo jiné materiály. Profesorka Chiara Vigo, největší světová odbornice na látky vyráběné z byssusu, po podrobném zkoumání závoje z Manoppella prohlásila, že je to mořský byssus, tedy tkanina vzniklá z hedvábných nití, které jsou tvořeny mořským mlžem Pinna nobilis. Tyto mimořádně vzácné tkaniny se dělaly v antické době. V současnosti je ostrov Sant´ Antioco u Sardinie jediným místem na světě, kde se produkuje malé množství byssusu. Z jedné mořské mušle Pinna nobilis lze získat pouze množství do 2 gramů vlákna.
Profesor Vigo říká, že jedině byssus může být tak průhledný a jemný jako rouška z Manoppella a zároveň tak ohnivzdorný jako azbest. Nikdo z lidí není s to cokoli na tuto látku namalovat, tím méně tak dokonalý obraz, jaký se nachází v Manoppellu. Paul Badde zdůrazňuje, že „v pravé zřítelnici je duhovka zřetelně přesunuta nahoru, což by nebylo možné na fotografii. Obraz není hologram, jenž tolik připomíná, když se na něj díváme u světla. Přes plátno probíhají charakteristické záhyby, jako by byla rouška dlouhou dobu složená, a to po délce i napříč. Barvy pod světlem oscilují mezi umbrou (žlutohnědou), sienou (hnědou), stříbrem, břidlicí, mědí, bronzem a zlatem; zdá se, že vznikají jako na křídlech motýla, protože pod mikroskopem nejsou na látce vidět žádné stopy barevné hmoty a ve světle padajícím zezadu se látka stává průhledná jako sklo; zanikají pak i stopy záhybů. Jev tohoto druhu lze vidět výlučně na byssusu.
Neboli, když Martin Luther v bazilice sv. Petra poprvé uviděl na chvilku toto plátno, označované jako rouška sv. Veroniky, velmi pravděpodobně ho viděl při zadním osvětlení, a proto tehdy nemohl spatřit žádný obraz. Luther zůstal u prvního dojmu, nešel blíž, aby se přesvědčil. Hledání argumentů proti papežství, zklamání i rozmanité předsudky Luthera uzavřely poznání celé pravdy a způsobily, že roušku nazval „ďábelským klamem římských papežů“.
V 10. svazku soukromých zjevení Marie Valtorty byla s datem 22.února 1942 zapsána slova Ježíše: Veroničina rouška je podnětem pro vaše skeptické duše... Položte ty dva obrazy na sebe. Uvidíte, že si odpovídají. Jsem to já. Chci vám připomenout, kým jsem byl a kým jsem se stal z lásky k vám. To, co Ježíš zjevil Marii Valtortě, potvrdila před dvěma desítkami let také věda.
Mnohaleté výzkumy plátna z Manoppella ukázaly, že skutečně potvrdili fakt, že mrtvý obličej z Turínského plátna a žijící tvář z Manoppella je tvář téhož člověka. Obrazy těchto dvou obličejů se přesně shodují, představují tedy tutéž osobu. Překrytí (suprapozice) fólií s obrazem tváře z Manoppella a tváře z Turínského plátna je grafickým důkazem toho, že máme co dělat s tímtéž člověkem.
Z vědeckého hlediska není žádných pochyb, že oba obličeje - z plátna i z Manoppella - si plně odpovídají ve struktuře i rozměrech. Obraz mrtvého těla na Turínském plátně a obraz božské tváře z Manoppella jsou nepochybně mimořádnými divy. Z mrtvých vstávající Ježíš zanechal rovněž obtisk své tváře na plátně z Manoppellu.
Je velmi pravděpodobné, že při Kristově zmrtvýchvstání nastalo tajemné záření, jež způsobilo, že se obraz obtiskl na průhledný tenoučký závoj z byssusu, který byl položen na hlavu mrtvého Ježíše. Vše poukazuje na to, že sám vtělený Bůh nám zanechal dva šokující obrazy své božské tváře: jeden na Turínském plátně a druhý na roušce z Manoppella.
Jsou záznamem vrcholného okamžiku lidských dějin, v němž se definitivně realizovalo vítězství nad Satanem, hříchem a smrtí. Tím, že se Boží Syn stal pravým člověkem, mohl jako Bůh vzít na své lidství hříchy všech lidí: „A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“ (Iz 53,4). Ze života každého člověka přijal všechny hříchy a smrt. Sám byl bez hříchu, a tak zakusil, jak strašným utrpením je hřích.
Obraz tváře na roušce z Manoppella a obtisk přední i zadní části mrtvého těla na Turínském plátně nevznikly bezprostředním kontaktem těla s plátnem, ale mimořádným Božím zásahem při Kristově zmrtvýchvstání. Dostali jsme zvláštní záznam etap oslavení Kristova lidství. Na Turínském plátně vznikl obraz ještě mrtvého Ježíšova těla, ale již ve chvíli počínajícího procesu Jeho oslavení. Naproti tomu na roušce z Manoppella vznikl obraz tváře již žijícího Ježíše ve fotografickém pozitivu, ale ještě před skončením procesu Jeho oslavení, poněvadž je na tváři vidět stopy ran a otoků.
Když člověk poprvé vidí tvář z Manoppella, může nabýt dojmu, že je klamán, protože tvář není krásná, jak bychom očekávali. Je však třeba si uvědomit, že je to tvář zmrtvýchvstávajícího Ježíše, tedy ještě ne plně oslaveného. Krása zmrtvýchvstalého Ježíše nekonečně převyšuje všechny naše představy. Budeme na Něho moci nazírat a plně se s Ním radovat až v nebi. Tvář z Manoppella je tváří zmrtvýchvstávajícího Krista ve chvíli Jeho přechodu ze smrti do života.
Jak vůbec Ježíš Kristus vypadal? Jakou měl tvář? O žádné významné osobnosti antiky to nevíme, všechna pozdější vyobrazení jsou jen představou umělců. O Božském Spasiteli to ale jako jediném neplatí. Dnes na základě vědecky zjištěných indicií můžeme směle konstatovat, že Jeho svatou Tvář máme zachycenou na dvou relikviích: turínském plátně a roušce z italského Manoppella.
O tomto zázraku bylo napsáno už hodně. Jen pro osvěžení základních informací uvádíme, že se jedná o pohřební plátno, v němž bylo zabaleno tělo Spasitele v hrobu. Je uchováváno v italském Turíně. Jsou na něm otisky těla mrtvého muže, o němž pradávná tradice říká, že se jedná o tělo Kristovo. Italský amatérský fotograf Secondo Pia relikvii na konci 19. století vyfotografoval - a na negativu mu vyšel rozpoznatelný obraz muže s obličejem. Krom toho obraz je trojrozměrný, takže nemohl být namalován. Lékaři zkoumali mnohokrát obraz pod zorným úhlem anatomie - a shodně konstatovali, že všechna zranění, otisky krve atd. přesně odpovídají popisu ukřižování Ježíše Krista.
Největší záhadou pro učence je ale otázka, jak mohl samotný otisk na plátně vzniknout a jak se vůbec mohlo tělo dostat z plátna ven, když stopy krve nejsou rozmazané a plátno není potrhané. Fyzikálně toto není myslelné. Vědci vyloučili i další v úvahu podvod, že by někdo mrtvé tělo zahříval na určitou teplotu a výpary z něho zachytil na plátno.
Další důkazy potvrzují autenticitu Turínského plátna a souvisejících relikvií, včetně roušky z Ovieda a Manoppella. Rouška z Ovieda z 8. století nese krvavé skvrny a jejich rozmístění se shoduje s rozložením na plátně; však na Oviedské roušce není otisk tváře, což je důležité pro srovnání.
Pravost Turínského plátna a roušky z Manoppella je předmětem dlouhých studií a debat. Někteří vědci a teologové zdůrazňují, že jde o mimořádné svědky paschy - utrpení, smrti a vzkříšení. Z vlivu těchto relikvií pochází i úvahy o tom, že Kristus zůstal živým a zjevil svou tvář světu skrze tyto nositele.