Panamazonská synoda se přehoupla přes polovinu určeného času. Během posledního generálního shromáždění došlo také ke „kvalitativnímu skoku,“ řekl během brífinku otec Giacomo Costa SJ, sekretář Komise pro informace. Díky volným příspěvkům některých synodních otců, kteří „žádali, aby se synodní cesta nerozdrolila do hledání malých řešení pro jednotlivá témata,“ nýbrž jak vysvětlil Paolo Ruffini, prefekt Úřadu pro komunikaci, „vrátila se k prorockému poslání a otevřela prostor Duchu svatému, aby neztratila ze zřetele celek“. Nový a duchovnější proud rozvažování přinesl své plody ve větší svobodě během diskusí ve dvanácti diskusních skupinách, které se scházejí do dnešního večera. Jejich výstupem bude 12 realací, které budou zveřejněny v pátek 18. října odpoledne. Poslední týden prací bude podle plánu věnován diskusí nad návrhem závěrečného dokumentu, o němž se v synodní aule bude hlasovat v sobotu 26. října.
Problém nedostatku kněží není výsadou Amazonie, týká se také Evropy a dalších oblastí, řekl ve svém vystoupení během brífinku brazilský biskup Wellington Tadeu de Queiroz Vieira z diecéze Cristalândia. „Nejsem mluvčím všech synodních otců. Mnoho jich však nahlíží otázku nedostatku kněží stejným způsobem jako já. Řešení a nápady je mnoho, jde totiž o problém, který je konkrétní v Amazonii, ale také v dalších oblastech světa. Také v Evropě jsme v posledních letech svědky poklesu počtu ordinovaných služebníků. Na synodě se zabýváme problémy, které se týkají Amazonie, ale mohou mít význam pro celou církev. Předkládají se různá řešení, určitě jste slyšeli o „viri probati“, svěcení ženatých mužů. Víme, že z biblického nebo teologického hlediska nejsou zábrany k tomu, aby církev v určité chvíli dějin rozhodla tímto způsobem. Já bych však s vámi chtěl sdílet jinou úvahu: Nevidím v celibátu velký nebo dokonce největší problém bránící zvýšení počtu kněží. Nepochybně větším problémem než celibát je naše nekoherentnost, naše nevěrnosti, skandály… Nedostatek svatosti; okamžiky, kdy vysvěcení služebníci církve odrazují mladé lidi od následování této cesty. Musíme dovolit, aby se v lidských srdcích vytvořila úrodná půda pro přijetí Ježíšova povolání. Naše způsoby jednání to mnohokrát nedovolily. Papež František opakovaně mluvil o tom, že se musíme lidem přiblížit, že v našem způsobu bytí má být přítomná "vůně ovcí", totiž blízkost. Víme však, že často sice dokážeme získat tuto „vůni ovcí“, ale nedokážeme jim předat pravé poselství. „Před shromážděním jsem řekl, že máme v Římě Svatého otce, ale my sami nejsme vždy svatí biskupové a kněží ve svých diecézích. Zajisté je potřeba nových cest, ale tyto nové cesty nemohou vést jinudy, než cestou svatosti, obrácení. Musíme hledět na církev a dříve než budeme přemýšlet o tom, co mají změnit ostatní, musíme myslet na to, co my, kteří jsme tady, musíme změnit. Hlavním nástrojem k probuzení povolání je bezpochyby svatost aktuálních evangelizátorů. Jsem si naprosto jist, že pokud povedu svatý život, nebudu potřebovat další ordinované služebníky, protože mladí lidé uprostřed dnešního světa hledají hodnoty, kterým by mohli věřit, záchytné body, kterých by se mohli přidržet. Naší povinností je předat jim tyto hodnoty. Co míním, když mluvím o svatosti? Někdy se šíří představa pokroucené, vyšinuté svatosti, která hledí jenom do nebe… Svatost se projevuje v prostotě života, v otevřenosti dialogu, v úctě k rozdílům; svatost v hlásání křesťanské pravdy, soucitná svatost, svatost, která je schopností milovat, která se dotýká sociálních změn, aniž by ztrácela ze zřetele transcendentní perspektivu. Nemohu uvěřit, že by Ježíš ztratil sílu své přitažlivosti.
„Druhá věc, kterou bych chtěl zmínit, je špané rozdělení kněží na našem území. Je pravda, že kněží je málo, ale tento nedostatek by mohl být zmírněn, pokud bychom dokázali lépe rozmístit síly na našem území. U nás v Latinské Americe, stejně jako na jiných místech světa, najdete místa, kde je velmi vysoká koncentrace kněží, ale ne vždy v nich žije misijní duch a ne každý je ochoten vydat se do těchto hraničních oblastí, které jsou plné nových úkolů a nesnází. Řekl na brífinku (16. října) provázejícím synodu brazilský biskup Wellington Tadeu de Queiroz Vieira z diecéze Cristalândia. Problém nerovného rozdělení kněží se ozývá na Amazonské synodě opakovaně. Pokud chce církev vzít amazonskou situaci za svou, je třeba se zamyslet, zda nemůže ke službě v této oblasti uvolnit další misionáře. „Z globálního hlediska žijí dnes dvě třetiny z 1, 3 miliardy katolíků na jižní polokouli, avšak dvě třetiny z 415 tisíc katolických kněží sídlí na severní polokouli,“ podotýká apoštolský vikář z venezuelského Puerto Ayacucho biskup Johnny Eduardo Reyes, který se netají tím, že by nejradši odvezl s sebou do Amazonie nějaké kněze z Říma, jak to v synodní aule zmínil jiný jeho venezuelský spolubratr, jehož o to požádali přímo jeho lidé. „Největší žízeň je totiž po prvním hlásání, dodal, žízeň, která přesahuje Amazonii a domorodce. Stejně tak je zapotřebí v Evropě a na dalších kontinentech. Problém nedostatku víry je univerzální. Musíme s tím něco dělat, všude!“
Panamazonská synoda má čtyři rozměry: pastorační, kulturní, sociální a ekologický. Biskup José Luis Azcona vysvětluje, že když Svatý otec mluví o evangelizaci, neznamená to manažerský souhrn úkolů, projektů, pastoračních plánů, inkulturačních a ekologických teorií. Amazonie podle slov tohoto misionáře žízní po Duchu Svatém a po Božím slovu. V tomto kontextu citujme slova z homilie papeže Františka ze mše svaté, kterou zahájil synodu: „Přistupujme k amazonské realitě s pastoračním srdcem, s očima učedníků a misionářů, protože láska Ducha Svatého nás ponouká k hlásání Ježíše Krista. Zároveň přistupujme k amazonským národům doslova ‚po špičkách‘, s respektem k jejich dějinám, kulturám a stylu ‚dobrého života‘ v etymologickém a nikoli sociologickém smyslu.“
Hrozí nám, že budeme nabízet čistě pragmatická opatření, ačkoli se po nás naopak žádá, abychom pozorně zkoumali tyto národy a měli schopnost obdivu, pomáhající myslet paradigmatickým způsobem. Ježíš nepřinesl na zem podvečerní vánek, nýbrž oheň. Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale síly, lásky a rozvážnosti (2Tim 1,7). Pavel klade rozvážnost do protikladu k bojácnosti. Co je tedy tato rozvážnost Ducha? Rozvážnost není nerozhodnost, ale ctnost pastýře, který dovede rozlišovat, aby moudře sloužil, a je vnímavý k novosti Ducha. On, který činí všechny věci novými, ať nám daruje svoji smělou rozvážnost, inspiruje naši synodu pro obnovu církve v Amazonii, aby nezhasnul oheň misijního poslání: oživit dar, přijmout smělou rozvážnost Ducha ve věrnosti jeho novosti. Děkuji Bohu, že někteří z bratří jsou mučedníky, kteří v životě okusili kříž mučednictví. Hlásat evangelium znamená milovat až k mučednictví. Drazí bratři, hleďme společně na Ukřižovaného Ježíše, na jeho Srdce pro nás probodené. Tam začněme, protože tam pramení dar, který nás zrodil; tam odtud byl seslán Duch, který oživuje (srv. Jan 19,30).“
Druhá fáze synody byla věnována diskusím o budoucnosti kňazstva a inkulturaci. Synodální otcové se zaměřili na možnosti zvyšování početního stavu kněžstva, včetně diskusí o kočovných pastoračních skupinách a o svátostném diakonátu pro ženy. Arcibiskup Sergio Calandrina a další upozorňovali na potřebu inkulturace a zapojení žen do různých služeb, aniž by se nutně změnila hodnost kněžství. Někteří vyzývali k otevření cesty pro svátostné diakonáty pro ženy, zatímco jiní zdůrazňovali, že ochrana životního prostředí, Laúdato si a ekologické otázky zůstávají v centru diskusí. Diskutovalo se i o zavedení katolické vzdělávací sítě pro Amazónii a o poznávání místních jazyků a hodnot, které tyto komunity vyjadřují.
Na závěry druhého týdne ukazuje seznam nominací do komise pro závěrečný dokument, který bude předložen papeži k rozhodnutí o podobě post-synodální exhortace. Mezi členy komise patří biskupové z Latinské Ameriky a Evropy a zástupci z generálních sekretariátů. Vatikán rovněž diskutuje o ekologických a migračních otázkách a o tom, jak integrovat Laudato si do celkové pastorace. Před synodou bylo zveřejněno několik příspěvků k inkulturaci a k zapojení místních komunit do liturgie a pastorační činnosti. Téma mladých, víry a rozlišování povolání zůstává středobodem setkání a formuje způsob, jakým se připravuje roční plán synodních prací.
Struktura a proces synody
Existují tři druhy zasedání synody biskupů: řádná, mimořádná a speciální. Řádné synody se konají každé 3 roky a řeší univerzální témata, pro která se shromažďují podklady z místních církví. Mimořádné synody řeší akutní otázky pro dobro celé církve a zatím proběhly tři takové konference. Speciální synody se konají pro specifické regiony; v roce 2019 se koná Panamazonská synoda. Jednání probíhá ve třech fázích: prezentace místních situací, vypracování otázek pro Circuli Minores a finalizace návrhů pro hlasování a závěrečný dokument. Apoštolská exhortace, kterou papež uvádí po synodě, slouží k povzbuzení a vybídnutí pro určité skupiny lidí.
POSELSTVÍ PAPEŽE egyptskému lidu
Panamazijní region zabírá více než 7,5 milionu čtverečních kilometrů a zasahuje do 9 států. Žije zde 34 milionů obyvatel, z nichž více než tři miliony tvoří původní domorodci ve 390 etnikách. Panamazonská synoda má čtyři rozměry: pastorační, kulturní, sociální a ekologický. Ekologické otázky zůstávají v centru diskusí a jsou propojeny s inkulturací a liturgickými rozměry. Arcibiskup Peter Turkson zdůrazňuje, že Amazónie nemůže být muzeem a vyžaduje podporu pro otevření modernizací, inovací a rozvoje pro domorodé komunity.
Současné výzvy zahrnují rozšíření služeb žen v Cirkvi bez nutnosti svátosti svěcení, bedlivé zvažování diakonátu pro ženy a potřebu jisté koordinace a sdílení zdrojů mezi diecézemi. Diskutuje se také o inkulturaci, kulturních hodnotách a místních liturgických formách, které respektují domorodé tradice, a o vznikající síti pro vzdělávání v Amazonii, která by podporovala jazykové a kulturní rozdíly. Na synodní scéně se objevují i obavy z ekumenických a kulturních tlaků a potřeba udržet duchovní integritu a svatost pastýřů.
tags: #panamazonska #synoda #fotografie