Barokní sousoší Panny Marie s mrtvým Ježíšem pocházející z poloviny 18. století. Michelangelova Pieta z Vatikánu je jedním z nejikoničtějších děl renesanční sochařiny a zároveň inspirací pro mnoho následných zobrazení Marie s Ježíšem na klíně. V textu se podíváme na původ, techniku a význam Piety, na rozdíl mezi madonou a pietou a na některé slavné verze v evropském kontextu.
Co je to Pieta a jak vznikla
Madona a Pieta jsou dvě různé ikonografické polohy Panny Marie: madona ukazuje Marii jako radostnou matku s Ježíškem, zatímco pieta zachycuje truchlící matku u mrtvého syna. Pieta Michelangela Buonarrotiho vznikla na zakázku jako pomník pro francouzského kardinála Jeana de Billherese a byla dokončena kolem roku 1499. Michelangelo vytvořil Pietu, když mu bylo pouhých 23-24 let, a ztvárnil Marie s mrtvým Kristem tak, že rysy a proporce odrážejí vnitřní klid a zároveň hlubokou bolest.
Z hlediska kompozice je dílo pyramidální, s velkou důraznou stabilitou postavy Marie a horizontální rozpočtením Kristova těla, které leží na jejím klíně a působí jako těžké, ale elegantní spojení těl. Rány Krista jsou jemně naznačeny a tvář Panny Marie vyzařuje světlo naděje i klidu.
Michelangelo a kontext renesančního sochařství
Michelangelo byl tehdy mladým Florenťanem, který se stal jedním z nejvýznamnějších renesančních sochařů. Jeho Pieta vyniká díky dokonalým proporcím a technice dláta, která umožňuje v mramoru dosáhnout měkkosti látky. Tato socha je jedním z jeho nejmladších děl a současně jediné, které kdy podepsal. Jeho další slavná díla v Římě zahrnují Mojžíše v bazilice Sv. Petra a výzdobu Sixtinské kaple, čímž prokázal, že je mistr v sochařství i malířství.
V dobovém kontextu renesance znamenala Pieta vyjádření harmonie mezi krásou a utrpením a Michelangelova Marie vyzařuje pevnost a víru, že světlo stále přetrvává i tváří bolesti. Nezřídka se však hovoří o „chybičkách“ proporcí, například o větší dolní části Mariina těla oproti horní části, což ukazuje na zvláštní litost a sílu, kterou umělec do díla vložil.
Madona a její význam v evropském umění
Madona je obraz Panny Marie s Ježíškem, nejčastěji zobrazující radostnou matku a dítě. Pojem madona pochází z italského ma donna a původně označoval úctu Bohorodičky. V dějinách umění madony vznikly jako různorodé ikonografické typy - od Hodegétrie po Maestà a krásné madony české gotiky.
Rozdíl mezi madonou a pietou je zásadní: madona ukazuje Marii s dítětem v radosti a něze, zatímco pieta zobrazuje truchlící matku s mrtvým Kristem na klíně. Obě podoby pocházejí z myšlení o Marianě úloze a z jejich teologického a symbolického významu.
Hlavní typy madony
- Hodegétria - Marie ukazuje cestu a s dítětem na levé ruce směruje na spásu. Nejrozšířenější typ byzantského původu.
- Eleusa - „Madona něžnosti“ - matka a dítě se k sobě tulí, výjev plný citů.
- Madona na trůně (Maestà) - Marie jako Královna nebes, často obklopena anděly, s bohatým zlatým pozadím.
Vedle těchto typů existují i specifické středoevropské varianty, například krása české gotiky v Krumlovské madoně, či černé madony, které vznikají buď záměrně, nebo vlivem kouře a kadidla.
Symbolika madony a její vliv na šperkařství
Madona jako symbol má bohatou symboliku. Modrý plášť často znamená nebe a královskou důstojnost; červené šaty ukazují lidskou přirozenost a budoucí utrpení; lilie symbolizují panenskou čistotu; růže bez trní symbolizuje Mariinu bezhříšnost; hvězda připomíná titul Stella Maris; zlaté pozadí a svatozář odkazují na božské světlo; a objekty v ruce dítěte, jako stehlík či jablko, naznačují Kristovo utrpení a prvotní hřích.
Symbolika madony překročila obrazy a sochy a rozšířila se do šperkařství: marjánské medailonky, přívěsky a lurdské madonky nesou tyto významy a slouží jako trvalé znamení víry a ochrany.
Slavná díla madony a piet v Evropě
Mezi nejslavnější madony patří Madona ve skalách Leonarda da Vinci, Madona z Veveří (Česká republika), Krumlovská madona a Černá madona čenstochovská. Černá madona bývá spojována s tmavou tváří způsobenou buď záměrem autora, nebo časem - kouřem z kadidla a svící.
Montserratská La Moreneta je symbolem černé madony ve Španělsku; Sixtinská madona od Raffaela je známá pro svou jemnost a zvláštní kompozici s andíly. Pieta Michelangela ve Vatikánu zůstává nejznámější pietou všech dob a inspiruje mnoho následných zobrazení Maria s Ježíšem.
Historické zázemí a význam piet v Čechách
V českém prostředí vznikala pietou tradice již ve středověku, často ve formě vesperbild, které zobrazovaly truchlící Marii jako výraz hlubokého lidského utrpení. Pieta ze Jihlavy z 18. století prošla několika restaurováními a od roku 2005 se opět plně ukazuje jako významné dílo evropské reformní a barokní sochařské tradice.
V Jihlavě dodnes přečkala zkoušky času - požár města, války i změny náboženských konvencí - a po novém restaurování se stává důležitým příkladem historické a umělecké hodnoty. Restaurátoři tak mohli znovu ocenit Pietu jako významné dílo, které spojuje umělecké a duchovní dědictví.
Další souvislosti
Michelangelova Pieta, stejně jako další pietní a mariánské sochy, bývá zobrazována v kontextech poutí, klášterních kaplí a chrámů a bývá součástí kulturních stezek a muzeí napříč Evropou.
