František jako papež: Osobnost, reforma a vliv на protestantech

Zvolení papeže Františka do čela katolické církve v roce 2013 vzbudilo velké naděje. Na svatopetrský stolec usedl poprvé v historii jezuita a Jihoameričan, kardinál z Argentiny, který měl vždy blíž k prostému lidu než k mocným a nebyl svázán s vatikánským aparátem. Během svého pontifikátu kladl důraz na ty nejpotřebnější a nejzranitelnější, jež chtěl vrátit do centra zájmu církve. V jejím čele strávil 12 let.

Svým bezprostředním stylem si papež František, dokázal získat příznivce i v řadách nevěřících. I když zastával konzervativní hodnoty - podobně jako jeho předchůdce Benedikt XVI. - nebál se vyjít vstříc liberálnějším názorům. Uznával, že celibát je jen pravidlem, které může být jednou zrušeno, jeho zachování ale podporoval. Do vysokých vatikánských funkcí prosadil ženy, přestože odmítal jejich svěcení. Vlídnější tvář nastavil i homosexuálům, když veřejně podpořil zákony, které umožňují registrované partnerství. „Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají na rodinu právo,“ uvedl. Na druhou stranu ale schválil nařízení, podle něhož katoličtí kněží nesmějí takovým párům udělit požehnání, odmítavěji se stavěl i k transgenderu. Jednoznačně odmítal potraty: „Kdokoli provádí potrat, zabíjí.“ Zároveň ale odmítal odsuzování žen, které interrupci podstoupily.

Jeho otevřenost během rozhovorů a projevů vyvolávala i kritiku a vyvolané korekce; např. promluvy o odpovědném plánování rodiny nebo o trestání dětí vyvolávaly debatu.

Jako papež „z konce světa“ začal František působivě. Už první vystoupení na balkonu vyvolalo pozdvižení: požádal kardinály, aby ho požehnali nejdříve oni jemu. Jako první papež přijal jméno František na počest Františka z Assisi a vyzdvihl jeho chudobu a službu nejchudších. Jeho program v listu Evangelii gaudium zdůrazňuje návrat církve k lidem a k misii, s důrazem na chudé a na to, aby církev vyšla z vatikánských zdí.

František prosadil řadu reforem, které se dotýkaly financí vatikánských struktur, zavedení auditu a posílení synodality. Udržel názor, že synodalita není bez ekumenismu a naopak. Z jeho iniciativ vyplývá snaha o větší transparentnost a odpovědnost církevních institucí.

V oblasti ekumenických vztahů František nastavil další úroveň spolupráce. Zavedl dialog s různými křesťanskými konfesiemi a otevřenost k laikům a ženám. Pozval zástupce Taizé, představitele východních církví a další konfesní představitele na významné události, aby se podpořil dialog a jednotu křesťanů ve slavení eucharistie. Popisovaný přístup vyvolal dojem misijního a ekumenického nadšením.

František byl a zůstává kritizovaný za to, že jeho slova někdy vedla ke kontroverzím; jeho postoje vůči konfliktům na Ukrajině a v Gaza probíraly velmi výrazně. Přesto jeho obecná snaha o otevřenost, sociální citlivost a transparentnost zrcadlí snahu o reformu církve a posílení jejího poselství v moderním světě.

Jako autor a teolog s výraznou osobností byl František spojován s teologickou tradicí osvobození v Latinské Americe jen částečně; jeho Christologie a soteriologie zůstávají v jádru křesťanské víry, a on sám se profiluje jako papež, který je pevně zakotven v Písmu svatém a usiluje o evangelizaci a službu lidem.

Životní cesta a formace

Jorge Mario Bergoglio se narodil 17. prosince 1936 v Buenos Aires jako nejstarší z pěti dětí imigrantů z italského Piemontu. Do mládí pracoval v chemické laboratoři a jako učedník v továrně na ponožky; následně studoval potravinářskou chemii a rozvíjel záliby jako poezie, hudba, tango a koupání v ruchu společnosti. Rozhodující okamžik přišel v 17 letech při zpovědi v kostele - víra a volba stát se knězem mu změnily život. Po vstupu do semináře v roce 1958 a řeholních slibů v roce 1973 se Bergoglio stal jezuitou a působil po celé Jižní Americe.

V Argentině se během diktatury Videla objevovaly protesty i hodně komplikované otázky ohledně postoje církve. Bergoglio čelil kritice kvůli tomu, jak se tehdejší jezuité stavěli k represím; existují rozličné pohledy na jeho roli a angažovanost.

Jako arcibiskup Buenos Aires byl znám pro svou dostupnost lidem, pro svůj vztah k chudým a pro to, že často cestoval veřejnou dopravou a živě se zapojoval do místních komunit. V roce 2001 byl jmenován kardinálem Petera a věnoval se činnosti, která spojuje pastorační práci s reformními iniciativami.

Vatikánská role se u něj začala profilovat už během konkláve roku 2005; Bergoglio získal druhý největší počet hlasů, nakonec však Benedikt XVI. získal papežský stolec. O osm let později byl opět v konkláve, to už jako favorizovaný kandidát a v roce 2013 byl zvolen papežem Františkem.

Hodnoty a vliv na ekumenické a společenské prostředí

František prosazoval veřejné vyzývání k diskuzi, dialogu a spolupráci s jinými křesťanskými komunitami i s představiteli jiných náboženství. V důsledku jeho snahy vznikla nová dynamika ekumeny-od Taizé až po východní církve, od luterského kostela po reformované církve. Tím vnášel do církve širší a otevřenější obraz.

V rámci vnitřní reformy prosazoval transparentnost financí, audit a posilování prostředků pro správu církevních financí. Jeho exhortace Evangelii gaudium zdůrazňuje misijní poslání církve a odmítá uzavřenost, podporuje otevřenost a zapojení laiků a žen. Laudato si a Fratelli tutti rozvíjely environmentální etiku a sociální spravedlnost a vyzvaly k dialogu napříč náboženstvími a kulturami.

Vztah s protestanty a dalšími křesťany byl pro Františka klíčový. Jeho postoje k ekumenickým otázkám a ochotě diskutovat o rodině, manželství a roli žen v církvi získaly uznání u mnoha představitelů jiných denominací. Zvláště významná byla skutečnost, že rovněž v lidech z jiných konfesi vyvolal respekt k jeho etice a postoji.

Hodně diskutované momenty a kritika

Řada lidí v rámci církve i mimo ni se vždy snažila zhodnotit, jak promlouvá k aktuálním problémům moderní společnosti, zvláště v otázkách sexuality, rodinné etiky a migrace. Kritika se objevovala i kvůli formulacím ve vyjádřeních k potratům, islámu a k řešení mezinárodních konfliktů; některá vyjádření byla interpretována různě, a proto vyvolávala debatní záběr.

Jeho snahy o zapojení laiků a o reformu římské kurie vyvolaly otázky ohledně implementace a vnitřní dohody. I tak zůstává v sázce jeho odkaz: církev jako živý organismus, který má vycházet k lidem a vyznávat evangelium v moderním světě.

Klíčové dokumenty a jejich dopady

EVANGELII GAUDIUM (2013) je považována za „programové prohlášení“ Františka, které volá po církvi vycházející k lidem a po trvalém misijním stavu. Laudato si (2015) klade důraz na integrální ekologii a společný domov a propojuje environmentální výzvy s sociální spravedlností. Amoris laetitia (2016) řeší lásku v rodině a rozpravuje o různých manželských situacích a vyzývá k větší kolegialitě a inkluzi.

Quod bepaalde: Fratelli tutti (2020) rozvíjí myšlenku bratrství a sociálního přátelství mezi lidmi i mezi náboženstvími, a ukládá otevřený dialog o spravedlnosti a míru v globalizovaném světě.

Další významný kontext tvoří Yažené odpovědi na krize a krizové události, včetně reakcí na válku na Ukrajině a změn v mezinárodních vztazích.

Františkovy myšlenky a postoje jsou stále předmětem diskusí mezi teology, historiky a ekumenickými představiteli.

Projevy a praktiky ve vztahu k protestantům

Z pohledu protestantů se František jeví jako lídr, který otevírá dialog a uznává důležitost vzájemného porozumění mezi různými křesťanskými tradicemi. Jeho důraz na jednotu a dialogy s různými denominacemi a jeho ochota přizvat východní církve a reformované církve k účasti na klíčových náboženských akcích a setkáních nenechává nikoho lhostejného.

Na straně druhé, někteří kritici zdůrazňují omezené možnosti změn v některých strukturách církve, a to i z důvodu historických a teologických okolností, které nelze změnit přes noc. Přesto je možná největší hodnota Františkovy kariéry v jeho důrazu na to, že církev nemá být muzeem, nýbrž živým organismem, který vychází do světa a hledá lidi jménem.

František přiděluje důraz na evangelizaci a na to, aby církev vyšla do ulic a aby se lidé cítili veřejně součástí církve. Jeho „radost evangelia“ a „slovo Boží“ se staly základními principy, které motivují širokou mezinárodní spolupráci a dialog napříč demokraciemi, náboženstvími a kulturami.

Přehled vybraných témat a jejich dopady

• Otevřenost k laikům, ženám a novým formám služeb ve církvi.
• Podporování registrovaných partnerství a pozitivní postoj k homosexualitě, s jasnými limity pro fetišně zakotvené rituály.
• Odmítání potratů, s důrazem na respekt k lidskému životu a na potřebu citlivé podpory žen.
• Podpora integrální ekologie a sociální spravedlnosti, s důrazem na chudé a na planetu.
• Upevnění synodality jako klíčového mechanismu řízení a duchovní spolupráce v církvi.

tags: #papez #frantisek #o #protestantech