Bible se dělí samozřejmě na Starý a Nový zákon. Ve Starém zákoně je důraz kladen na Izraele, jeho dějiny, bohoslužby, etiku i výhledy do budoucnosti. Starý zákon v našem českém znění Bible se v návaznosti na latinskou Vulgatu a řeckou Septuagintu dělí na knihy výpravné, naučné a prorocké. Ty výpravné obsahují: 5 knih Mojžíšových, Joz, Sd, Rt, 2S, 2 Kr, 2Pa, E, Nj, Est. Postupuje se tu od počátku stvoření a člověka přes praotce, vysvobození z Egypta, usazení v Palestině, dobu soudců a králů, zajetí babylónské, návrat z něho a obnovu života v zemi. Následují knihy naučné: Job - problém utrpení, Žalmy - písně a modlitby, Přísloví, Kazatel a Píseň Šalamounova - mudrosloví. Toto pořadí však není původní. Zrcadlí řeckou koncepci cesty Božího lidu z minulosti do budoucnosti, počítá tedy s naší, indoevropskou koncepcí času. Starší hebrejské třídění dělí Starý zákon na Zákon (5 knih Mojžíšových), Proroky (přední -výpravné, zadní- naučné a Spisy (knihy mudroslovné a liturgické).
V Zákonu je hlavní důraz na tom, co Bůh dělá a co člověku říká. V Prorocích se projevuje moc Božího slova v příbězích Izraele i v ústech proroků. Spisy pak kladou důraz především na lidskou odpověď na Boží oslovení, ať už má podobu liturgickou, mudroslovnou či jinou. Nový zákon byl původně dělen do dvou oddílů: Pán (= evangelia) a Apoštol (Skutky, epištoly i Zjevení). Ale pak se zavedlo rozdělení, obdobné Starému zákonu, totiž také na knihy výpravné, naučné a prorocké. Výpravné jsou čtyři evangelia a skutky apoštolů, naučné jsou epištoly, kniha prorocká pak je jen jedna, Zjevení Janovo čili Apokalypsa. Někdy také Velká apokalypsa k rozlišení od tzv. Obsah evangelií lze shrnout snadno: Jde o Ježíšův život od narození (Mat + L) nebo od křtu (M=J), jeho učení a skutky, jeho ukřižování a vzkříšení, jeho zjevování učedníkům a nanebevstoupení.
Poznámka: text rozebírá i sporné body kolem interpretací Apokalypsy a nutnost kritické měřítka pro výklad obrazů a symbolů.
Skutky líčí život prvokřesťanské církve, nejdříve v Jeruzalémě, kde dojde k významné události seslání Ducha svatého, pak i misijní cesty apoštola Pavla po Kypru, Malé Asii a Řecku. Jeho přicestováním do Říma Skutky končí. Epištoly jsou vesměs listy s věroučným a mravoučným obsahem, jak obojí vyplývá z Kristova díla. Zjevení je výhled k událostem, které má Bůh v plánu a které tu zjevuje věřícím proto, aby v hrůzách posledního času nezoufali a nepropadli domněnce, že se věci vymkly Bohu z rukou, když se děje tolik zlého.
Potíž je v tom, že nad Apokalypsou - ale i nad řadou jiných biblických textů, nemáme v ruce objektivní měřítko, co je podobenství, model, obraz a co “skutečnost”. Jsem přesvědčen, že to není náhoda. Kdybychom totiž takové měřítko měli, mohli bychom na Boha vznášet zdůvodněný nárok, kdy už má co udělat. A tak se vlastně stát jeho pány. Proto budou mezi křesťany zřejmě vždy dohady a třeba i neshody o tom, co brát v Bibli doslovně a co považovat za obraz. Ale tím už přecházíme k dalšímu bodu.
1. Je jisté, že žádnou z pěti knih Mojžíšových nemohl psát sám Mojžíš. Potvrzují však možnou délku lidské paměti - tedy údaje předávané ústním sdílením a opakováním po několik generací. Nejstarší alfabetické písmo pochází z 15. století (nápis objevený v dolech na měď na Sinaji). Za věrohodné lze mít trvání této tradice od 15. století př. n. l. Tedy od doby, kdy velkorodina patriarchy Jákoba přesídlila z Palestiny do Nilské delty v Egyptě. Důvodem byl hlad, který obdobné komunity v Palestině a Sýrii trvale ohrožoval. Egypt byl obilnicí Středomoří. I přes údajně otrockou práci ve městě Pitóm a Ramses v Deltě Nilu nebo vojenskou službu při ochraně východních hranic Egypta se přirozeně zvětšená komunita vydala zpět od Palestiny. Tehdy se v písemných pramenech objevuje jméno „Habiru“ pohybující se v Palestině. Termín označuje chudinu a lidi žijící na okraji společnosti. Ti jsou nejspíš součástí budoucího obyvatelstva obou židovských království v Palestině.
2. Hlavní událostí této knihy je exodus - tedy odchod komunity Jákobových potomků a dalších obyvatel z Egypta. Stalo se tak během druhé poloviny 13. století př. n. l., nejspíš za vlády faraona Merenptaha (1213 - 1203 př. n. l.). Od této události se příslušníci 600 velkorodin a dalších jednotlivců (odhadem nejvíce 10 000 osob) nazývali IZRAEL a na rozdíl od okolního světa uctívali jediného Boha. Monoteismus se poprvé objevuje u Abrahama (6:3), který z kočovného života a putování krajinou se stády pochopil jednotu přírody, jednotu lidských potřeb a základních lidských postojů.
3. Tato kniha obsahuje ve dvaceti sedmi kapitolách časový úsek jediného měsíce druhého roku exodu z Egypta. Izraelci se zastavili v některé z pouštních oáz v jižním okraji Palestiny (Bér-šeba). Zde postavili svatyni, a proto v knize Leviticus jsou uvedeny obřady a postupy při uctívání a obětech Jahvemu. Z textu vyplývá, že popisované skutečnosti se týkají nejdříve až doby po postavení chrámu v Jeruzalémě králem Šalamounem v 10. století př. n. l.
4. Tato kniha je shrnutím údajů o zvětšující se komunitě Jákobových potomků a jejich rodin poté, co upustila Egypt a putovala podél pobřeží Středozemního moře severním okrajem Sinajského poloostrova pod vedením Mojžíše. Na okraji Palestiny Mojžíš zemřel, důvody jeho smrti nejsou blíže osvětleny a zdá se, že zemřel během vzpoury těch, kteří ji vedli. Uměl nalézt potravu i vodu. V jižním okraji Palestiny se potomci 600 rodin vyšlých z Egypta na čas usadili v lidnatých pouštních oázách, kde se nejspíš živili nějakým řemeslem či výrobní činností.
5. Tento text shrnuje údajných 40 let putování Izraelců z Egypta k okraji Palestiny. Je opakováním předchozího textu 1.-4. knihy Mojžíšovy. Jsou zde uvedena mnohá místa a města, kterými Izraelci prošli či kde se usídlili. Naprostá většina z nich je již lokalizovaná, na mnohých byly realizovány archeologické výzkumy. Například výklad o vojenských a logistických aspektech putování napovídá o tom, že texty z doby Soudců často zůstávají nadnesené.
6. Ustanovení soudců a krále, tj. závěr 11. století př. n. l. Příslib velkého proroka (popisovaná realita je až 8. století př. n. l.). Doba vedení Jozue Izraelity do Kanaánu - dobytí a osídlení kananejských nížin. Kniha Soudců popisuje období od příchodu a obsazování výšinných částí Palestiny během 12. - 11. století př. n. l. semitskou komunitou zvanou Izrael. Ta se lišila od okolních národů svým monoteismem, který však nebyl dodržován a přirozeně se u jednotlivců překrýval uctíváním místních kananejských božstev plodnosti, úrody a války.
7. Přes značný počet vojenských výprav a výčtů měst v knize Soudců však číselné údaje zůstávají nadhodnocené a kontextově sporné. Část knihy se zabývá popisem uspořádání vojenských oddílů, služeb levitů a dalším. Důležité je poznamenat, že text byl pravděpodobně upravován v průběhu existence královské vlády (1040-586 př. n. l.).
8. V jednotlivých odstavcích se objevují i poznámky o otroctví, bojích a politických změnách, které ilustrují složité historické vrstvy. Např. 11. kapitola 8. verš uvádí, že text byl upraven, přepsán či doplněn až po rozdělení království na dvě části, spíše však po roce 721 př. n. l., nejdéle do roku 586 př. n. K.
Who wrote the Bible? (A history of the Torah)
Historické a kanonické souvislosti Starého a Nového zákona
Texty Starého zákona se pojemně dělí na Zákon (Tóra), Proroky (Nevi'im) a Spisy (Ketuvim). Židovská Bible se označuje jako hebrejský kánon a jeho struktura odráží vývoj do 4. století př. n. l. Palestinský kánon Septuaginty a jeho doplněné texty sehrály významnou roli pro časné křesťanství a pro vznik deuterokanonických knih. V katolickém rámci se pro starozákonní část uplatňuje širší verzí kánonu, kde deuterokanonické knihy mají své místo, zatímco protestantské tradice přijaly židovský kanon bez deuterokanonických textů.
Nový zákon má 27 knih a dělí se tradičně na pětevangelí (Matouš, Marek, Lukáš, Jan), Skutky, 21 listů (epistol), a Zjevení. V historickém rámci tvoří Skutky obraz života rané církve, zvláště Jeruzaléma a Pavlových misijních cest. Epistol jsou doprovodem věroučných a mravních poučení, Zjevení poskytuje prorocký výhled na poslední doby.
Vývoj kánonu je složitý: první křesťanské církve uznaly hebrejské posvátné spisy, ale řecké texty a jejich překlady ovlivnily různé kanonické varianty. Römská církev a Tridentský koncil kladly důraz na širší (septuagintní) starozákonní kánon s deuterokanonickými knihami; Protestanté naopak přijali židovský kanon.
České překlady a tisky v raném období ukazují, že Starý zákon v češtině zahrnuje podle tradice 39 knih pro protestantské vydání a 46 pro katolické vydání, přičemž rozdíl vyplývá z deuterokanonických knih. Prvotní identifikace kanonů vznikala postupně v rámci koncilů a teologických debat, a proto se jejich hranice měnily.
V těchto souvislostech je důležité rozlišovat mezi textovými prameny, autory a dobou vzniku, která se pohybuje v období 1. tisíciletí př. n. l. Starý zákon vznikal z více pramenů a tradic (Jahvista, Elohisty, Deuteronomista, kněžský pramen), které se během exilu a po něm spojily do jedné soustavy. Wellhausenova dokumentární hypotéza o čtyřech pramenech (J, E, D, P) je jedním z významných teorií pro poznání textu Tóry.
Texty často obsahují dvojí verzi téhož příběhu - například Noemova potopa či Abrahamovy epizody - což odráží spojení různých vypravěčských vrstev a časových prostředí. Moderní biblická věda tak ukazuje, že Mojžíšovo autorství pěti knih nebylo samo o sobě doloženo, a že původní autorství může být spojováno s několika prameny a historickými kontexty.
tags: #pet #knih #mojzisovych #novy #zakon