Středověký Řím v 11. až 13. století byl pro papeže a římskou kurii klíčovým, ale složitým místem, které se měnilo pod vlivem politických, náboženských a společenských sil. Řím nebyl nikdy pevně stanoven jako hlavní město Svaté říše, ale přesto zůstával nepostradatelným sídlem papežů a symbolem jejich světské i duchovní moci.
Prvotní rámec: role Říma před a po volbách papežů
Řím se stal jakýmsi hlavním městem politického útvaru, který se právě vytvářel, měl proměnlivé obrysy a nedostatečně ustálenou správu. Papežové vyhlašovali zákony, vykonávali spravedlnost, vybírali daně, poplatky a pokuty, svolávali vojsko, řídili správu města atd. Po dekretu o papežské volbě z roku 1059 císař už neměl nástupnictví na papežském stolci pod kontrolou, nanejvýš se dokázal zasadit za volbu vzdoropapeže. Řím tedy zůstal nezbytným hlavním městem císařů na jediný den, na okamžik jejich korunovace, kdy papež rozhodoval o obřadu a lidé mohli ovlivnit slavnostní proces.
Hlavní město papežů, Laterán a Vatikán: dynamika sídla a prestiže
Lateránský palác byl dar císaře Konstantina a katedrální bazilika považovaná za matku všech chrámů představovala dědictví křesťanské římské říše. Přilehlý palác byl obvyklým obytným sídlem římských pontifiků a sídlem jejich správy až do 13. století. Po roce 1304 byl Laterán opuštěn, neboť Vatikán získával stále větší prestiž a stál blíže k poutím k římskému Petrovu stolci. Dynamicky se vyvíjející čtvrť Borgo vyrůstala před bazilikou sv. Petra, chráněná řekou a hradbami, a andělský hrad (Hadriánovo mauzoleum proměněné v pevnost) kontroloval most a sloužil jako útočiště papů v krizových chvílích.
Vatikánské sídlo a proměny kurie: od 5. století až ke stálé rezidenci
Papežové od 5. století sídlili opakovaně ve Vatikánu, ale v porovnání s Lateránem šlo spíše o vedlejší sídlo. Inocenc III. a Mikuláš III. proměnili Vatikán v rezidenci vhodnou pro dlouhodobé ubytování kurie, a od 15. století se papežové usadili ve Vatikánu natrvalo. Papežské sídlo se stávalo nejen náboženským, ale i politickým a diplomatickým centrem, a to prostřednictvím renovatio Romae a reprezentativních staveb, které zviditelnily moc Petrova nástupce.
Renovatio Romae a estetika moci
Estetické prostředky, které papežové volili, vycházely z politicko-náboženských zájmů: očividně se zdůrazňovala role Říma jako caput mundi a mater ecclesiarum, papež byl interpretován jako dědic císaře Konstantina prostřednictvím imitace imperii - renesační prvky zahrnující raně křesťanský sloh, nový využívaný antický materiál (mramor, porfýr), a zlacené mozaiky. Renovatio ecclesiae zahrnovala velké stavby ve 12. a 13. století, jako San Clemente, Santa Croce di Gerusalemme, Santi Quattro Coronati, Santo Crisogono, Santa Maria in Trastevere, San Lorenzo fuori le mura.
Jubilea, triumfy a veřejné ceremoniální plochy
Nové veřejné ceremoniální prostory a církevní slavnosti formovaly veřejné vnímání papežské moci: lidé měli přijímat pastýřská poučení a panovník měl iluminovat svůj mocenský obraz triumfálním průvodem a během největších svátků. Zavedena byla i praktika jubilea, „Svatého roku“, iniciovaná Bonifácem VIII. a posílená médii a poutí. V praxi to znamenalo, že papežové mohli vykonávat významné oltářní a slavnostní činnosti mimo Řím a jejich liturgie se mohly konat i na jiných místech.
Exil, cestování a kontinuita moci: proč Řím nebyl vždy hlavním městem
Od poloviny 11. století do konce 14. století papežové nebyli v Římě dlouhodobě; jejich cesty a exil, spolu s výlohami, zajišťovaly administrativní a finanční prostředky, které udržovaly správu mimo město. Cesty umožňovaly lepší dohled nad majetkem a vládou nad rozsáhlými územími a zároveň chránily papeže před lokálními konflikty a císařskými zásahy. Avignon se stal trvalou alternativou v letech 1309-1377 a pro jednu z obediencí schizmatu dokonce ještě déle. Z pohledu světské moci šlo o strategii, jak udržet nezávislost na Římě a zároveň zachovat kontakt s obecnou církví a mezinárodními sférami.
Politika a komuna: konflikt moci mezi papeži a římskou občanskou správou
Ustavení samosprávné komuny v roce 1143 představovalo hlavní překážku pro rozvoj Říma jako hlavního města papežů; komunální moc investovala do Kapitolu a rozšířila své kompetence do veřejného pořádku, spravedlnosti, veřejných prací, fisku a mincovny. Papežové proti režimu komuny neustále bojovali: roku 1145 byl papež Lucius II. zabit při útoku na Kapitol. Do roku 1398 se nepodařilo komunu plně podmanit, i když uzavírali kompromisy a tvořili aliance s pozemkovou šlechtou a dalšími regionálními hráči. Papežové se často museli spoléhat na útěk nebo spojence zvenčí (Normané ze Sicílie, Anjouovci, později).
Rozpad a znovuzrození: Renesance a moderní proměna
Renesanční rozkvět v Římě nastal pod vládou papežů, kteří posílili církevní i světskou moc a nechali zrekonstruovat Baziliku sv. Petra; Michelangelo a Rafael se podíleli na ozdobě Sixtinské kaple a papež Julius II. obnovil římské památky a bohatou sbírku. Brunelská tolika architektonických projektů však byla ukončena v roce 1527, kdy do Říma vpadlo vojsko Karla V. a město prožilo poslední a nejhorší plenění ve své historii. Protireformace byla oficiálně vyhlášena v roce 1563; umění navazovalo na baroko jako prostředek boje proti heresiím. 18. století přineslo vládnutí Habsburků a omezování moci papežů, ztrátu ekonomických a politických privilegií a postupný zánik světové moci papežského státu.
Moderní století a souvislosti se současností
V 19. století došlo k sjednocení Itálie; v roce 1870 Řím přišel pod italské vládnutí a papežský stát byl omezen. V roce 1929, po Lateránských smlouvách, vznikl Vatikánský stát jako samostatný suverénní stát, který znovu potvrzuje ústřední roli papeže v duchovní a mezináboženské roli, avšak s jasně oddělenou světskou suverenitou.
Papež je král s absolutní mocí
Klíčové kostely a basiliky v kontextu papežského řízení
Řím má šest basilica maior; dvě z nich jsou v Assisi, zbytek v Římě: San Giovanni in Laterano, San Paolo fuori le Mura, Santa Maria Maggiore a další. San Giovanni in Laterano byl dlouho hlavním sídlem papeže; chrám u Aureliánských hradeb byl centrem katolické církve až do Avignonského zajetí. Lateránský chrám je obrovský pětilodní chrám s relikviemi svatého Petra a svatého Pavla v dvou stříbrných bustách. Křtitelnice za chrámem je historicky významná; zde byly podepsány 11. února 1929 Lateránské smlouvy, které vznikly Vatikan a definovaly jeho státost. Scala Santa, schody, které byly původně dovezeny z Jeruzaléma a pokrývány dřevěným obkladem, umožňují dnes stoupání na kolenou a modlitbu. Svatý Petr ve Vatikánu - nejznámější chrám světa - se stal symbolem papežské moci; kostel svatého Pavla mimo město nabízí pohled na portréty všech papežů až po Františka; Santa Maria Maggiore působí jako významný chrám s bohatou výzdobou a důrazem na iluminaci zlacenými mozaikami, a to vše podtrhuje význam Říma jako centra církve a kultury.
Historické momenty a symbolické záznamy
Hlavní momenty zahrnují i potlačení a vyhnání papežů z Říma během Avignonské pouti; významné zlomky v historickém vývoji zahrnují okamžiky, kdy papežové museli hledat útočiště mimo město kvůli politickému tlaku a válkám. Příčiny odchodu a návratu se týkaly šlechtických klíků, komun, císařů a napětí mezi papežským úřadem a místními obyvateli. Vznik a rozpad Vatikánského státu ukazuje, jak se světová politika a náboženská autorita překrývají a vzájemně ovlivňují.