Islamistických útoků nejen ve světě, ale i v Evropě přibývá, což má pochopitelný vliv na proměnu veřejného mínění v západním světě. Přesto či právě proto není bez užitku připomenout si myšlenkový vklad Benedikta XVI. do dialogu s islámem, když tolik zdůrazňoval sepětí rozumu a víry. A také si uvědomit, jak mnoho znamená pro aktivizaci umírněných muslimů podpora papeže Františka.
Hodně se opakuje slovo nejistota. Tím pravým slovem je však válka. Již dlouho říkáme, že svět je v rozkouskované válce,“ vyslovil 27. července při příletu do Krakova papež František svou starší tezi, že třetí světová válka se již děje. „Toto je válka. Byla tu válka z roku 1914 se svými metodami, potom další velká válka z let 1939-1945 a nyní tato. Není možná tak organická, ale organizovaná ano.“
Tato slova papež nepronesl jen tak. Byla to jeho reakce na čerstvou novinku, po níž naskakovala kdekomu husí kůže, totiž na vraždu otce Jacquesa Hamela při mši nedaleko francouzského Rouenu, jehož ve jménu tzv. Islámského státu podřezali dva mladí šílenci. „Onen svatý kněz, který zemřel právě ve chvíli, kdy pronášel modlitbu za celou církev, je jeden. Ale kolik křesťanů, kolik nevinných a kolik dětí... Pomysleme například na Nigérii.“
Jiný kompot. Ten otazník za slovem „jasné“ kladou se Svatým otcem i mnozí přemýšliví lidé. Tváří v tvář každodennímu zpravodajství o řádění islamistů se nelze divit. A to nemluvě o těch z nás, kteří mají na všechno hned hotové odpovědi: islám je násilnický, islám jako takový náš hlavní nepřítel!
Papež se ale vzpírá tomuto výkladu i oněm pochybnostem a argumentuje: „Kdybych mluvil o islámském násilí, měl bych mluvit také o katolickém násilí. Ne všechni muslimové jsou násilníci a ne všichni katolíci jsou násilníci. To máte jako s kompotem, ve kterém je všechno.“
Tato slova pronesl Svatý otec pro změnu při návratu z Krakova do Říma, a sice 31. července, a kdekoho znepokojila. Kdo z katolíků zabíjí druhé ve jménu Boha? Ve jménu Ježíše Krista? Pokud páchají i katolíci nepravosti, nezaštíťují je nábožensky. To je přece rozdíl, to není stejný kompot jako ten muslimský!
Papež sice připustil, že existují islámská fundamentalistická uskupení, ale jejich podhoubí jsou podle papeže sociální a ekonomická, nikoli primárně náboženská. „Ano, lze říci, že tzv. IS je islámský stát, který se prezentuje jako násilnický, protože když nám chce ukázat svou identitu, ukazuje nám, jak na libyjském pobřeží podřezává Egypťany nebo podobné jiné věci. Jde ovšem o fundamentalistickou skupinu, která si říká Islámský stát. Nelze však říkat - myslím, že to není pravdivé ani správné - že islám je teroristický.“
Nelze zamlčet, že papežem zvolená terminologie je zavádějící, i když se občas používá, protože pojem „fundamentalistický“ vychází z protestantské diskuse 19. a 20. století a nelze ho snadno aplikovat na muslimy, kteří se všichni zásadně vztahují ke Koránu jako k čirému zjevení. V tomto smyslu jsou všichni muslimové fundamentalisty.
Ostatně není nutno souhlasit s každým papežovým slovem či názorem. Vždy je patřičné Svatému otci pozorně naslouchat, ale když nemluví z pozice učitelského úřadu, když vyjadřuje pouze své osobní stanovisko, pak se podobá apoštolu Pavlovi, který v jedné záležitosti adresátům svého listu do Korintu napsal: „toto říkám já, a ne už Pán“(srov. 1 Kor 7,12).
Františkovy výroky o válce a o islámu nemají charakter pravd víry. Přesto má smysl se nad nimi zamýšlet už i proto, že on sám představuje pravděpodobně vůbec největší morální autoritu v dnešním světě.
K jádru věci
Ale nechme promluvit i jeho předchůdce Benedikta XVI., který právě před 10 lety přednesl svou slavnou řezenskou přednášku o vztahu víry a rozumu, která ovšem vyvolala v muslimském světě velké pozdvižení. Protestoval parlament v Pákistánu, ozvala se šiítská autorita z Íránu, velký muftí prestižní sunnitské Univerzity al-Azhar v Káhiře obvinil Benedikta XVI. z neznalosti islámu, Maroko dočasně odvolalo svého velvyslance při Svatém stolci. A samozřejmě - jak jinak - se děly i násilnosti.
Brilantní přednáška Benedikta XVI. o vztahu víry a rozumu 12. září 2006 na univerzitě v Řezně se přitom více týkala místa teologie a filozofie v rámci univerzity než dialogu s islámem, i když důležité impulsy přinesla i pro něj.
K obrácení rozumné duše není nutné používat ruku ani zbraně ani žádný prostředek, který někomu vyhrožuje smrtí... Benedikt tento argument dále rozvádí, když rozum (logos, slovo) a racionalitu rozkrývá už v Písmu samotném, vždyť „na počátku bylo slovo (logos, rozum)“.
Tento postoj vede k myšlence, že Evropa potřebuje druhé osvícení - nové spojení víry a rozumu, které by umožnilo integraci islámu do západní civilizace a zároveň rozvíjelo dialog založený na vzájemné úctě a respektu k pluralitní společnosti.
Benedikt vyhlíží takový islám, který by byl schopen dialogu a mírové koexistence. Islám, který se bude schopen vyvíjet. Je to reálné?
Konflikt uvnitř islámu a role Evropy
Sitauce je taková, že současný islám představuje všechno jiné než monolit, třebaže pět pilířů své víry uznávají všechny směry. Přes všechna věroučná a oblastní rozdělení se dají dnešní muslimové rozdělit na dvě hlavní části: na část umírněnou a část extremistickou.
První část touží začlenit islám do kontextu 21. století, odmítá násilí, přijímá ideu náboženské tolerance i politické demokracie. Dokumentuje to i Marrakéšská deklarace více než 250 muslimských učenců z 27. ledna 2016.
Jenže je tu ještě druhá část muslimů, extremistická, která na tyto tóny neslyší a vede už léta válku s moderním světem, a to doslova. Přívrženci této přísné tváře islámu přijímají jednoduché, černobílé odpovědi na otázky života.
Pro tyto skupiny nebude mír, dokud celý svět - včetně umírněných muslimů - nepřijme jejich verzi islámu. Jsem přesvědčen, že oba papežové pomohli a pomáhají svým přístupem aktivizaci a duchovní mobilizaci oné umírněné části muslimů.
Přesto nechce František přejímat rétoriku islamistů a hovořit o válce mezi náboženstvími. Aniž by se sám Benedikt XVI. ztotožňoval s každým vyjádřením byzantského panovníka, ocituje jeho přímočarou tezi a ukazuje, že násilí odporuje přirozenosti Boha.
V confrontation s napětím uvnitř islámu Evropa má zvyšovat svou bezpečnost, rozvíjet charitu, podporovat umírněné muslimy a hlavně znovuobjevovat křesťanství.
Krátká kapitola o nejkratších a nejznámějších papežích
Papežský stolec je obsazován dlouhodobě, ale historicky se objevují i výjimečné případy. Alexander VI. bývá často označován za nejhoršího papeže pro své intrikánství a škody, avšak zároveň posílil autoritu úřadu a stabilitu církevního řízení.
Celestýn V. abdikoval po krátké službě a ukázal, že i v nejvyšším úřadu může být člověk náchylný k pokorné modlitbě a touze po návratu do pouště. Nejstarším papežem bývá Agatho, jehož pontifikát ukázal oddanost a aktivitu v dobách herezí.
Jan XII. jako jeden z nejmladších papežů čelil obrovským skandálům a ukázal, že moc může korumpovat každého, i když pochází z urozené rodiny. Urban VII. byl zase známý přísnými pravidly, a Jan Pavel I. přinesl krátké, ale výrazné období změn.
Jan XXIII. a Pavel VI. následně otevřeli dveře dialogu se světem a posílili pozici církve ve změněném globálním kontextu. V letech 1978 a 1980 papež Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František pokračovali v tradici proklamací míru a podpory dialogu mezi vírami i kulturami.
Krátká kapitola o učení a vlivu těchto papežů na současný svět ukazuje, jak důležité je vyvažovat krevní pouto historie s odpovědností vůči budoucím generacím.
Tabulka - výběr významných papežů a jejich období
| Papež | Pontifikát | Poznámka |
|---|---|---|
| Celestýn V. | 1294 | abdikace, poustevník |
| Jan XII. | 955-964 | mladý papež, pornokracie |
| Inocenc VIII. | 1484-1492 | buly proti čarodějnicím, hospodářská hmota |
| Julius II. | 1503-1513 | vojenské ambice, Svatá ligu |
| Jan XXIII. | 1958-1963 | přístup k lidem, papež míru |
| Pavel VI. | 1963-1978 | OSN, mír a spravedlnost |
| Jan Pavel II. | 1978-2005 | dialog, mír, morální autorita |
| Benedikt XVI. | 2005-2013 | vztah víry a rozumu, dialog s islámem |
| František | 2013- | aktivní dialog, odpor vůči náboženskému násilí |
Z pohledu dnešního Konflikt uvnitř islámu a role Evropy vy zůstává středobodem: Evropa má posílit bezpečnost, podporovat umírněné muslimy, aktivně zapojovat dialog a znovuobjevovat duchovní rozměr křesťanství jako součást vyvážené odpovědi na světový konflikt, který má náboženské kořeny i ekonomické a sociální podmínky.
