Předkládaná práce si klade za cíl poukázat na široký rámec pastorační péče a na to, jak ji uplatňovat v situacích, které se běžně nezařazují do pravidelných farních činností. Každý případ je podle autora specifickou oblastí, která vyžaduje zásah dalších odborníků a specializovanou literaturu. Cílem pastorace není řešit vše za každou cenu, ale doprovázet k lidsky důstojnému zvládnutí situace a alespoň k orientaci a dílčímu řešení, často i v nejdelší a mlhavé perspektivě do Božího království.
Naproti tomu se pastorace nezřídka zaměřuje na lidi, se kterými nelze dlouhodobě komunikovat o víře, a vyžaduje od pastora odvahu vstupovat do neobvyklých či obtížných oblastí. Zároveň má za cíl vyhodnotit, jak pomoct jednotlivci či malé skupině v mezních či zátěžových situacích, které se vyskytují u křesťanů i nekřesťanů.
1. Co znamená pastorace a jak ji chápat v širším slova smyslu
Slovo pastorace, pastorační péče a pastorační činnost nemá v českém prostředí vždy jasné ohraničení. Mnohdy se rozumí to, co dělá kněz, často mimo hospodářské či technické práce; jindy to bývá jen vedení farnosti, pokud se uvažuje o knězi jako pastýři. Oficiální dokumenty mluví na jedné straně o faráři a biskupovi jako o pastýřích, na druhé straně kodex a dokument Christifideles laici o podílu laiků na pastorační činnosti. Když se mluví o pastorační péči v neobvyklých situacích, rozumíme jím působení, které překračuje rámec pravidelného katechetického programu, svátostí a duchovního vedení.
Jde tedy o péči o jednotlivce, někdy malou skupinu (např. rodinu). Kromě toho je třeba vyjasnit vztah pastorace k diakonii (charitě) a k zásahům medicínským, psychologickým, psychiatrickým a sociálním. Pastorační působení by mělo spolupracovat s odborníky, ale nemůže je plně nahradit ani dlouhodobě suplovat.
2. Rozdílné modely pastorace podle tradic církví
V katolickém prostředí hrají svátosti důležitou úlohu, avšak život v církvi a život z víry se nekryje jen se svátostným životem. Pastorace by neměla být redukována jen na svátostnou pastoraci; je to širší pole. U evangelických církví jsou dominantní dvě veličiny: Boží slovo a víra, které stojí před svátostmi. Pro ty, kdo nejsou plně věřící, bývá obtížné v pastorační oblasti cokoli podnikat. Ve všech případech však platí, že perspektiva víry je hodnotou, která určuje způsob a cíl pastoračního působení.
Když jde o vztah geloofu a pastorace k okolí, evangelní příklady ukazují, že Ježíš se postaral o toho, kdo u něj hledal pomoc, a pastýřská péče bývá vyhledávána i těmi, kdo do církve nepatří. Je třeba rozlišovat stav objektu péče - někdy se člověk označuje jako věřící či křesťan, jindy se klade důraz na to, že člověk nemusí být členem žádné církve, a je potřeba jeho víru poznat a respektovat.
3. Cíle a charakter pastorace v neobvyklých situacích
Rozhovor není pouze prostředkem náprav, ale prostředkem k ukázání, že dotyčný nezůstává s problémem sám. Cílem pastoračního rozhovoru není nutně vyřešení problému ani poučení klienta, ale potvrzení, že má spojence v pastorujícím a že spolu mohou hledat řešení na úrovni víry. Rozhovor má zároveň psychologickou a někdy psychoterapeutickou dimenzi, aniž by šlo o psychoterapii samotnou, protože pastoračnímu působení často chybí formální výcvik v terapii. Primárním cílem je podpora růstu víry a lidské důstojnosti klienta v obtížné situaci.
Pastorující by měl klást otázky opatrně: měly by být široké, aby nevyvolávaly předem připravenou odpověď, a měly by být položeny v prostředí, kde klient nepotřebuje odpovědět a nebude potrestán. Není vhodné odpovídat na všechny otázky; některé otázky jsou voláním po projevení zájmu o situaci klienta a měly by být vyhověny. Odpověď by měla podpořit další dotazy, nikoli vyvolat obranu klienta. Rozhovor by neměl být veden výhradně na základě výčitek a neměl by prohlubovat úzkosti, ale měl by být čestný a citlivý.
Pastorující by měl vymezit, zda se jedná o rozhovor mezi čtyřma očima nebo ve skupině. Skupinová dynamika může být prospěšná, ale nelze skupinu vnucovat klientovi; je vhodné ji nabídnout a případně jej do ní uvést. V některých případech může být užitečné zakotvení v trvalém společenství, které nemusí být profilováno žádnou řeholí či spiritualitou, avšak musí brát v úvahu individuální rozdíly mezi lidmi a jejich potřeby.
4. Alternativní formy a doplnění pastorační péče
Pastorace není jediné možné médium; lze využít i další prostředky. Někteří lidé žádají pobyt v klášteře či podobném prostředí s duchovní atmosférou pro zklidnění či soustředění na řešení problémů. Je třeba uvědomit si, že exercicie a exercitátor kladou na účastníka velké nároky a nejsou vhodné pro lidi s výraznými psychickými problémy. Exercicie mohou být prostředkem k uklidnění a mobilizaci duchovních i duševních schopností, ale neposkytují rozhodnutí ani realizaci, a proto je nutná opatrnost, zvláště u lidí s labilním stavem.
Je technicky možné, aby se člověk vydal na pouť na domácí poutní místa nebo do Medjugorje či do Lurd; pouť by však neměla být chápána jako magický prostředek, který nahradí aktivní řešení problémů. Dobrá četba může motivovat, uklidnit a poskytnout naději, ale nenahradí rozhovor a nesmí být používána jako náhrada za kontakt s profesionálem. Je nutné vybírat solidní literaturu a být připraven na to, že lidé s depresí mohou číst pesimistická poselství z textů v souladu s jejich stavem.
Někdy vyžaduje situace zásah odborníka (poradna, psycholog, lékař, zkušenější duchovní vůdce). Doporučení návštěvy dalšího odborníka může vyznít jako projev solidnosti, ale klient by neměl cítit, že se ho chce pomáhající zbavit. Pomáhající by měl s klientem zůstat v kontaktu. Někteří lidé se pak snaží obejít všechny odborníky a spoléhat se na řadu různých poraden a léčitelů; v takových případech je důležité zachovat citlivost a otevřený dialog.
5. Péče o okolí nemocného a etické aspekty pastorace
Okolí nemocného často vnímá jen jeho zdravotní stav, ale pastorace se musí zabývat i sociálními, psychologickými a spirituálními potřebami. Blízké okolí nemocného si zasluhuje stejně tolik péče jako nemocný sám. Empatie, naslouchání bez soudu a respekt k tempu uzdravování jsou klíčové. Důležité je nabídnout pomoc, která respektuje důstojnost nemocného a vyhýbat se zjednodušením či patronizování. Pastorace nemocného vyžaduje citlivost a uvážlivost; zdraví lidé by měli vstupovat do kontaktu s nemocnými s respektem a cílem pomoci společnosti vyrovnat se s nemocí, aniž by přehlíželi jedinečné potřeby nemocného a jeho rodiny.
Dodatečné poznámky k praktickému uvažování
Každý případ v neobvyklé situaci vyžaduje individuální posouzení. Důležitá je spolupráce s odborníky a respekt k víře a svědectví dotyčného člověka. Pastorace by měla být vedena z pozice evangelia a z domovského prostoru církve, kde ten, komu se pomáhá, buď patří, nebo je laskavě zván k pobytu v tomto prostoru. Zároveň je třeba připomenout, že interpretace víry a její aplikace na konkrétní situaci vyžadují citlivost k různým postojům a různým cestám víry, a že osobní víra hraje v pastorační péči zásadní roli.
tags: #pastorace #v #neobvyklych #situacich