Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá „nedělí dobrého Pastýře“. Abychom pochopili význam, jaký v Bibli zaujímá téma pastýře, je třeba nechat se vést dějinami. Dnešní beduíni v poušti nám dávají alespoň jakousi představu, jak kdysi vypadal život izraelských kmenů. Vztah pastýře a stáda není v této společnosti pouze rázu ekonomického, více než cokoli jiného se rozvíjí téměř osobní vztah - dny a dny strávené společně na pustých pastvinách, vzájemné sledování se, bez živé duše kolem. Pastýř tak nakonec zná každou ovci; ovce pak mezi tolika hlasy poznávají a rozlišují hlas pastýře, jenž s ovcemi často rozmlouvá.
Raněkřesťanská freska Dobrého pastýře z Priscilliných katakomb v Římě je jedním z obrazů, které ukazují, proč Bůh zvolil tento symbol k vyjádření svého vztahu k lidstvu. Jeden z nejkrásnějších žalmů Žaltáře popisuje jistotu věřícího, jehož pastýřem je Bůh: „Hospodin je můj pastýř: nic nepostrádám …“. Titul pastýř byl také použit na ty, kdo byli Božími zástupci na zemi: krále, kněze a představené všeobecně. Avšak tento symbol se v praxi štěpil: bývá jak obraz ochrany a jistoty, tak i vykořisťování a útisku, když je pastýřem najatý za mzdu a stádo je jen prostředek k zisku.
Prorok Ezekiel a Jeremiáš kritizují zlých pastýřů, kteří pasou jen sebe, a Boží závazek, že o svůj lid se sám postará a povede ho k dobrým pastvinám. V Ježíšově evangeliu se pak objevuje nová kvalita: „Já jsem dobrý pastýř!“ Krize světa se stává příležitostí k plnění Božího slibu. Kristus koná něco, co žádný pastýř - ať již dobrý či špatný - dovolit nedokázal: „dávám svůj život za své ovce“.
Dnes je člověk často svědkem masovosti a uniformity ve společnosti, která si často říká své vlastní zákony a vzory. V textu zaznívá varování: „Kde je Duch Páně Ježíše, tam je svoboda“ (2 Korintským 3,17). Otcovo volání k vzájemnému životu v Bohu vyžaduje otevřenost milosti, jednotu s Kristem a ochotu pěstovat hluboký osobní vztah s Mistrem a Pastýřem svého lidu. Modlitba nedělního textu vyzývá k svatým povoláním a k živému služebnictví ve společenství věřících, k modlitbě za povolání a za služebníky oltáře a eucharistii.
Pastýř a jeho stádo: co říká Nový a Starý zákon
V Starém zákoně je pasťví stále synonymem odpovědnosti: pastýř chrání, krmí, vede k vodám a stará se o zdraví ovcí. Biblia zdůrazňuje, že pastýř zná své ovce a že každá ovce pozná svého pastýře podle hlasu. Jákob a jiní otcové víry pasli stáda, a tak se obrazy pastýře staly symbolem Božího vedení lidu. V proroctvích Ezdráva a Ezechiela Bůh slibuje, že sám se ujme svých ovcí a ustanoví nového pastýře - Davida, spasitele a krále. Tehdy Kristus přebírá tuto roli a prohlásí: „Já jsem dobrý pastýř“, čímž nachází svou identitu v rámci mesiášského očekávání a zároveň ukazuje, jak má vypadat pravá pastýřská péče: ochota položit život za ovce a pečovat o celé stádo bez výjimky.
V Janově evangeliu Ježíš zdůrazňuje, že dobrý pastýř zná své ovce jménem a ovce slyší jeho hlas; jde před nimi a vede je na pastvu. Krize, která by vedla k opuštění stáda, se v jeho podání mění v program univerzální spásy - „mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést“ (Jan 10,16). U Lukášova podobenství o ztracené ovci je zase zřejmá radost z nalezené ovce a hodnota vykoupení jednotlivce. V kontextu společenství apoštolů Ježíš svěřuje Petrovi správu nad ovcemi a dává mu úkol vést stádo v jednotě s Kristem.
Padl nám také obraz pastýřů, kteří nevydobili stát, ale slouží; a v moderní době se otevírá otázka, zda pastýř koná službu jako zaměstnanec, nebo jako osoba, která klade svůj život pro společenství, které mu bylo svěřeno. Důležité je, aby pastýř nebyl jen nájemcem moci, ale byl nositelem odpovědnosti vůči ovčímu lidu a aby dokázal rozlišit mezi autoritou a službou. Kateřina Sienská jako symbolická „pastýřka pastýřů“ ukazuje, že charismatické vedení může přispět k jednotě církve a dávno minulým konfliktům nezávidět, pokud je vedení v souladu s misí a autoritou církve.
Jak číst „Já jsem dobrý pastýř“ dnes
Text připomíná, že Ježíš vyvolává hlubší otázky o tom, co znamená být pastýřem a stát se ovčí rodinou. Pastýř vede, chrání, vyhledává ztracené ovce a nenechá je napospas vlkům. Jeho láska a péče se neomezují na určitou komunitu; „mám i jiné ovce“ znamená univerzální výzvu k zahrnutí všech, kdo hledají světlo a smysl. Pastýř není jen figurou, ale skutečným Ježíšem, který je přítomen ve způsobu, jakým se děje hodnověrná a láskyplná služba, a v tom se zrcadlí Boží království.
V dnešní době se obraz dobrého pastýře může stát podnětem k etické a duchovní reflexi: kdo je skutečným pastýřem v našem životě a ve společnosti? Jaké jsou hranice mezi autoritou a službou? Jak má komunita reagovat na volání k povolání a k odpovědnosti dětí Božích vůči světu? Jak můžeme jako církev rozpoznat a vyžadovat odpovědnost od těch, kteří spravují stádo církve? Odpovědi vycházejí z uctívání Pána, který je „krásný pastýř“ a který položí svůj život za ovce, aby je vedl do plnosti života.
Na závěr: Ježíš jako pastýř stojí v čele stáda, nenechává nikoho ztratit a vede nás k plnosti existence. On je dveře pro ovce a zároveň jejich pastýř. „Já jsem dobrý pastýř“ není pouhý výrok, ale program života pro každého, kdo chce být součástí Božího stáda - jednoho stáda, jednoho pastýře, jednoho života v plnosti.
