Knihy Starého Zákona byly psány asi od 1400 př. Kr. do 400 př. Kr. Knihy Nového Zákona byly psány asi od 40 př. Kr. po Kr. až do 90 po Kr. Takže od napsání kterékoliv biblické knihy uplynulo 1900 až 3400 let. Za tuto dobu byly originální rukopisy ztraceny a je velmi pravděpodobné, že už neexistují. Za tu dobu byly Biblické knihy také přepisovány, znovu a znovu. Kopie z kopií, ty z jiných kopií…
Ohromné množství biblických rukopisů usnadňuje poznat jakýkoli pokus pokřivit Boží Slovo. Znovu otázka: můžeme věřit Bibli? Určitě! Bůh si svoje Slovo ochránil navzdory neúmyslným selháním a záměrným napadením lidí. Můžeme mít maximální důvěru že Bible kterou máme dnes je ta stejná Bible která byla původně napsána.
Nicméně Bible tohle nikde netvrdí o kopiích původních rukopisů. Důsledkem jsou malé rozdíly vzniklé v rozdílných kopiích Písma. Důvod, proč existují textové variace, je že texty vznikaly postupně a při jejich opisování probíhaly písařské chyby a jazykové modernizace. Ale díky množství rukopisů a textové kritice lze potvrdit, že moderní Bible je velmi blízko originálu.
Podle srovnání různých historických textů a srovnání s Novým zákonem existují čtyři hlavní rodiny rukopisů: Alexandrijský, Západní, Byzantský a Císařský textový typ. Všechny tyto typy ukazují vysokou konzistenci a jen malé odchylky, které nemění klíčové sdělení textu. Tato skutečnost činí tvrzení o systematické falzifikaci neudržitelnými.
V souvislosti se Starým zákonem je významný objev Svitků Mrtvého moře z roku 1947, který ukazuje vysokou míru konzistence s moderními překlady. Ze 166 slov v Izaiáši 53 je jen 17 písmen odlišnych, z toho 10 jsou gramatické překlepy a 3 jsou přidaná slova, která nemění význam. To je silný argument proti názorům, že Bible byla přepsána.
Rozebereme si typické argumenty a ukážeme si, že Bible nemohla být přepsaná (falzifikovaná), neboť kdyby byla, mohli bychom to snadno prokázat. Nikdo v historii nevlastnil nikdy všechny rukopisy, aby bylo něco takového myslitelné, natož uskutečnitelné. Jelikož mnoho lidí, ačkoliv říká stejná slova, ve skutečnosti myslí něco jiného, rozdělíme argumenty do několika kategorií.
1) Problém tiché pošty
Nejčastější forma argumentace vychází z mylného předpokladu o tom, že texty byly přepisovány z knihy do knihy, tedy z jazyka do jazyka, což vede k informačnímu šumu. Realita je však taková, že překladatelé Bible jdou přímo k nejstarším rukopisům; pro Nový zákon řečtina a pro Starý zákon hebrejština a aramejština. Neexistuje tedy dlouhá série kopií mezi původem a současnými překlady, a proto tento argument nemůže obstát.
2) Rukopisy byly záměrně upraveny
Jádro této argumentace spočívá na falešném předpokladu o šíření křesťanské víry. První křesťané byli pronásledováni, a proto šířily se rukopisy Nového zákona do všech směrů bez centrální instituce, která by je mohla upravovat. Dnes existuje více než 5600 zachovalých kopií Nového zákona (v řečtině); nejstarší fragmenty jsou jen kolem 100 let vzdálené od originálu a konzistence textů je kolem 99,5 %. Kdyby šlo o úpravy, bylo by to snadno identifikovatelné. Porovnání s jinými historickými texty ukazuje, že konzistence je vysoká i při srovnání s nimi.
Například tabulka srovnání ukazuje, že staré texty, jako Démosthenés, Hérodotos či Platón, vykazují mnohem delší odstup od originálu a nižší počty existujících kopií než Nový zákon. Díky tomuto bohatému materiálu a textové kritice můžeme říci, že máme 101 dílů stavebnice namísto 99, což posiluje jistotu, že text v našich Biblích odpovídá původnímu záměru autorů a Bohu inspirovanému obsahu.
Je třeba poznamenat, že některé pasáže v Novém zákoně, jako 9-20 verš 16. kapitoly Marka a 1-11 verše 8. kapitoly Jana, se domněle vyskytují až v pozdějších rukopisech. To odhaluje volné šíření rukopisů a důsledně ukazuje, že nebyla žádná centralizovaná instituce, která by mohla udržovat a upravovat úplný text. Takové poznámky jen potvrzují, že variace existují, ale nepřevrací základní sdělení Bible.
3) Proč existují textové variace?
Když zní argument: „Kdyby byla Bible skutečně Božím slovem, neexistovaly by textové variace,“ odpověď vyžaduje pochopení kanonu a procesu jeho vzniku. Bible o sobě říká, že je vdechnutá Bohem. Přesto existují variace, které jsou podle odborníků většinou písařskými chybami nemajícími vliv na význam. Kánon vzniká jako vedlejší produkt samotného aktu zjevení; autor knihy určuje obsah a kánon tak vzniká s postupem času.
V různých dobách se pohled na kánon vyvíjel a textové variace v důsledku písařských oprav nemění podstatný význam. Dr. James White uvádí, že díky množství rukopisů a textové kritice lze konstatovat, že máme 101 dílů stavebnice namísto 99 a že to, co je v našich Biblích, odpovídá tomu, co autoři napsali a co Bůh inspiroval. Bůh tedy skutečně dodržel svůj slib a zachoval své Slovo.1 Petrův 1:24-25 připomíná, že Boží slovo zůstává navěky.
Starý zákon se rozvíjel a rozčlenil do Tóry, Proroků a Spisů; Nový zákon se vyvíjel v prvních dvou stoletích našeho letopočtu a zahrnuje evangelia, skutky, epištoly a Zjevení. Kanonizace a překlady měly hluboký vliv na kulturu a jazyk a ukázaly, že Bible není jen jednou knihou, ale souborem různorodých textů, které neustále ovlivňují literaturu, umění a právo po staletí.
Starý zákon a jeho kontext
Starý zákon, hebrejsky Tanach, se dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy. Základními kameny je Pentateuch, který vypráví o stvoření, vyvedení z Egypta, putování a přijetí Desatera. Exitus, monoteismus Abrahama a Mojžíše, vůdčí role soudců a vznik království Izraele tvoří klíčové momenty. Exodus a Desatero jsou součástí širšího korpusu, který se vyvíjel spolu s historickými změnami v regionu.
Nový zákon a jeho kontext
Nový zákon se soustředí na život a učení Ježíše z Nazareta; čtyři evangelia, Skutky apoštolů a epištoly mapují vznik rané církve a praktické rady pro věřící. Texty Nového zákona bývají psány různými autory, kteří pokračují v tradici vyjadřování víry a poznání Boží slávy. Kanonizace a překlady měly klíčovou roli v tom, že Nový zákon se stal standardem pro církev a uzávěrku kolem počátku 4. století.
Překlady a jejich význam
Septuaginta vznikla ve 3. století př. n. l. a stala se mostem pro rané křesťanství; Jeronýmova Vulgáta byla standardem pro římskokatolickou církev. Ulfilasův překlad pro Góty je nejstarším textem v germánských jazycích. Česká tradice sahá ke Bible kralické z konce 16. století. Proces kanonizace a překladů umožnil distribuci textů do různých jazyků a formoval moderní kulturu a jazyk napříč západním světem.
Praktické shrnutí a vizuální materiály
Infografiky a mapy mohou doplnit cestu Izraele, šíření křesťanství a rozsah kánonu do různých tradic. YouVersion a další aplikace umožňují srovnání různých verzí textu. Praktický přehled pro čtenáře zahrnuje pochopení struktury Starého a Nového zákona, jednotlivé žánry a jejich účel, stejně jako to, že Bible není jen historickým záznamem, ale vyprávěním o Božím působení a vztahu s lidmi.
Historie překladu Bible
1. Starý zákon: vznik a členění, Tóra, Proroci, Spisy; 2. Nový zákon: Evangeliá a dopisy, kontext rané církve; 3. Kanonizace: koncilní rozhodnutí a vliv reformace; 4. Překlady: Septuaginta, Vulgáta, Luther, Ulfilas, česká tradice; 5. Praktické čtení: jak porozumět žánrům a historickému kontextu.
Bible je tedy komplexní soubor textů, který vznikal v průběhu staletí; její hlavní poselství spočívá v Boží blízkosti, kterou lidem předává skrze slovo a víru, i přes počáteční rozmanitost a překlady. Starý zákon a Nový zákon tvoří základní dvojí strukturu Bible; texty se zapisovaly různě a až později byly sepsány do jednotného kanonu.