Pondělí byl svátek svatého Václava. Pouť ve Staré Boleslavi se konala za hojné účasti, i když pršelo. Ale déšť nových básní o českém patronovi v současnosti nepřichází a nepřichází a ani nové legendy svatováclavské na církevní půdě (ani ve sklepě) nevznikají. Občas se objeví nové převyprávění „starých pověstí václavských“, ale stojí za staročeský prd. V minulosti se o svatém Václavovi psávalo často. I v „moderní“ české literatuře, datovatelné od Karla Hynka Máchy, toho na václavské téma vzniklo dost, ač jde povětšinou o texty dnes zapomenuté. Jen básní o svatém Václavovi byly nicméně napsány takové přehršle, že jen vypsání jejich autorů by zabralo celý sloupek. Hojné bylo i snažení dramatické. Co zůstalo? A z poezie? Ta dávná píseň Halasem zmiňovaná nesměle zazněla i při sametové revoluci, jejíž výročí si brzy budeme opět připomínat. Lidé shromáždění na Václavském náměstí si ale před jedenatřiceti lety pod svatováclavským koněm za svůj revoluční song vybrali tesknou Modlitbu pro Martu. Copak písně, ty by nějaké byly. Jako opakující se sloku a poselství písně si Nohavica vybral platbu Germánům, čímž svatováclavskou legendu ovšem v zásadě popíral. Anebo to bylo jinak? Tušil folkový bard, který měl se zpravodajci dobré kontakty, že přijde německý kapitál a zisky z Boleslavi (byť mladé) půjdou do Němec? stojíš tu tak trochu na vlastní nebezpečí. vévodo naší víry, naší samoty. Neopouštěj nás! měníme místodržící jako ohlávku. vždyť vodní dělo pálí jen párkrát do roka.
Co ale básníci psaného slova? Co prozaici? Není to škoda, zříci se v literatuře tak legendární postavy, jakou svatý Václav pro Čechy byl? Škoda to je, ale co s tím naděláme. V leckteré evropské zemi je to s jejími dávnými svatými patrony podobné. Svatováclavské legendy stojí ovšem u počátků české literatury, byť psané staroslověnsky a latinsky. A mimo jiné dokazují, že oblíbený blud o literatuře provozované ve středověku především potulnými minesengry je opravdu blud. Většina české středověké literatury vznikala v klidu klášterů či v tichu jiných církevních pracoven. To bylo dávno.
Novou literární svatováclavskou tradici ale nepodpořil ani Václav Havel, ani Václav Klaus. A přitom by mohli. Oba uměli hypnotizovat davy, jak snadno by jim to šlo s autory české literatury, kdyby se ti dva Václavové na oslavu svého křestního jména a jeho patrona zaměřili. Že dobrá báseň nevzniká pro peníze? To jistě ne, ale básník, který je na suchu, chřadne. Ani já o svatém Václavovi nepíšu. Co mohu říci na svou omluvu? A co si budeme povídat, svatý Vojtěch a svatý Václav, to nejde moc dohromady, ač jsou oba pohřbeni v pražské katedrále, která nazývá se kostelem svatého Víta, Václava a Vojtěcha.
Ale víme, jak to bylo. Jak to ale se svatým Václavem v české literatuře bude? Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh?
