Křesťané velmi brzy začali každou svou činnost začínat znamením kříže, samozřejmě tedy také modlitbu.
Na kříži se totiž Ježíš z lásky k lidem vydal až do krajnosti, na kříži byla poražena smrt, na kříži máme skrze svůj křest účast.
Kříž je znamením naší identity. Biskup zdraví shromážděné křesťany tím pozdravem, kterým své učedníky pozdravil zmrtvýchvstalý Ježíš; kněz, protože biskupa vlastně zastupuje, používá pozdrav inspirovaný listy sv. Pavla.
Po skončení vstupního zpěvu se kněz i věřící vstoje znamenají křížem.
Nebo: Milost Ježíše Krista, našeho Pána pro nás ...
Mše Pavla VI. nebo též řádná forma římského ritu, či Novus Ordo Missae (zkráceně NOM) je označení pro způsob liturgického slavení v římskokatolické církvi podle misálu papeže Pavla VI., který byl zveřejněn v roce 1969 a vydán roku 1970, tedy po II. vatikánském koncilu.
Vydáním nového misálu reagoval Pavel VI. na návrhy koncilu k změnám liturgického slavení.
Současná oficiální latinská verze je třetím upraveným vydáním tohoto misálu a byla vydána roku 2002 během pontifikátu Jana Pavla II.
Mše podle misálu Pavla VI. je v současné době řádnou formou římského ritu a je nejslavenější mší v římskokatolické církvi (forma ordinaria).
Mimořádnou formou (forma extraordinaria) je (dle rozhodnutí Benedikta XVI. v dokumentu Summorum pontificum) starší (tzv. gregoriánská, či nesprávně tridentská) mešní liturgická forma, posledně takzvaně typicky vydána v misálu za pontifikátu Jana XXIII.
Pro označení misálu vydaného Pavlem VI. se taktéž lze setkat s označením Novus Ordo Missae (NOM), které vychází z označení použitého Pavlem VI. v projevu roku 1976, v oficiálních dokumentech se ale nyní nepoužívá.
Mše v Lurdech 26. července 2006.
Mše začíná příchodem kněze, jáhna a dalších přisluhujících, seřazených v průvodu, k oltáři.
Tento průvod je doprovázen vstupním zpěvem věřících; v české praxi obvykle několik slok vhodné písně.
Pokud se však nezpívá, přečte kněz po příchodu k oltáři vstupní antifonu, která vyjadřuje základní myšlenku daného liturgického dne; je možný o nedělích a svátcích též výkrop kostela svěcenou vodou.
Vstupní antifona se označuje též jako Introit.
Po ukončení vstupního zpěvu věřících nebo po přečtení vstupní antifony začne kněz velké znamení kříže, ke kterému se připojí věřící.
Kněz věřící přivítá a vyzve je k úkonu kajícnosti sestávajícího z tichého sebezpytování věřících, všeobecného vyznání hříchů a modlitby kněze za odpuštění.
Poté shromáždění zpívá či recituje opakovanou prosbu Pane smiluj se či Kyrie eleison.
Poté následují čtení z Písma svatého.
Ve všední den je to jen jedno čtení buď ze Starého, nebo Nového zákona, po něm následuje žalm, jenž je odpovědí věřících na vyslechnuté čtení a proto úzce souvisí s tématem tohoto čtení.
Žalm by se měl zpívat. Není-li to možné, recituje se. Žalm by měl být responsoriální, tedy věřící by měli zpívat či recitovat jeho antifonu po každé sloce.
Responsoriální žalm téměř vytlačil dříve užívanou antifonu Graduale.
O nedělích, slavnostech a svátcích Páně se čte druhé čtení, které je vždy z Nového zákona.
Nedělní druhá čtení nesouvisí s jinými čteními mše, neboť se čtou na pokračování o jednotlivých nedělích.
Vyvrcholením bohoslužby slova je evangelium, jež je uvedeno buď alelujovým veršem (antifonou; v postní době bez „Aleluja“), v české praxi často slokou (mešní) písně.
Je-li přítomen jáhen, přečte jej. Není-li, přečte ho kněz (dle hlasových dispozic duchovního lze též evangelium zpívat).
Téma evangelia o nedělích a svátcích těsně souvisí s tématem prvního čtení, jež je vlastně jeho předobrazem.
Kněz po slovech božích připojuje svůj výklad - krátkou homilii (kázání). Homilie je povinná o tzv. přikázaných svátcích, kdy mají věřící povinnost se zúčastnit bohoslužeb.
O nedělích a slavnostech věřící zpívají či recitují vyznání víry Věřím v jednoho Boha neboli Credo.
Bohoslužbu slova uzavírá všeobecná modlitba věřících.
(tzv. Slavení eucharistie (eucharistická bohoslužba) je tradičně uspořádáno podle novozákonních slov o Ježíšově jednání při jeho poslední večeři: vzal (tj. chléb, kalich s vínem; příprava darů) - vzdal díky (eucharistická modlitba) - lámal (lámání chleba) - dával (přijímání).)
Začíná se tedy přípravou chleba a vína (tzv. darů) za doprovodu vhodné písně, které vybraní věřící zpravidla přinášejí k oltáři.
Kněz si po modlitbě obřadně myje ruce (tzv. lavabo) a vyzve věřící k prosbě k Bohu za přijetí předložených darů (Orate fratres).
Po modlitbě nad dary následuje vrchol slavení eucharistie, eucharistická modlitba (anafora).
Zahajuje ji Preface neboli slavnostní zpěv kněze, v němž zaznívá díkůvzdání podle daného liturgického dne.
Preface je zakončena zpěvem věřících Sanctus, jehož druhou část tvoří Benedictus.
Po něm pronáší kněz delší sekvenci modliteb (vzývání Ducha svatého, připomenutí spásných činů Ježíšových, zvláště slov, jež pronesl při své poslední večeři - tzv. slova ustanovení, lidově proměňování), během níž jsou dary chleba a vína proměněny v Tělo a Krev Kristovu (viz transsubstanciace).
Následují obecné prosby za církev a zemřelé, modlitba je zakončena doxologií a slavnostním Amen věřících.
Anafora je vlastní eucharistií (česky díkůvzdáním) nad chlebem a vínem. Pronáší ji z větší části kněz.
Až na prefaci se víceméně nemění podle jednotlivých liturgických dob či svátků. Existuje však více eucharistických modliteb (v českém misále čtyři, další vydány dodatečně, mj. pro mše s dětmi), navazujících na různé starší tradice (jednou z nich je starobylý tzv. římský kánon).
Po anafoře se věřící modlí modlitbu Páně (v delší verzi, podle Matoušova evangelia), doplněné modlitbou kněze (embolismus), na niž věřící odpovídají zvoláním „Neboť tvé je království i moc i sláva na věky“, což je obvyklý závěr modlitby Páně v jiných křesťanských církvích.
Následuje prosba o pokoj a pozdravení pokoje, které si věřící dávají vzájemně, většinou stisknutím ruky.
Kněz (a jáhen) poté láme chléb k rozdělování věřícím, kteří zatím zpívají chvalozpěv Beránku Boží neboli Agnus Dei.
Poté kněz ukáže jeden kousek proměněného chleba neboli hostii věřícím.
Následuje rozdělování těla a krve Kristovy věřícím neboli přijímání (častěji pouze těla, tzv. přijímání pod jednou), což je vlastně udělování jedné ze sedmi katolických svátostí.
Při přijímání se zpívá vhodný zpěv. Pokud se nezpívá, přečte se antifona k přijímání určená pro daný liturgický den. Tato antifona se nazývá též Communio.
O nedělích zpravidla následují různá farní oznámení. Zakončením mše je požehnání kněze věřícím, a to buď prosté, nebo rozvedené modlitbami vztahujícími se k dané příležitosti, a závěrečné propuštění.
Na rozdíl od tridentské mše se při mši Pavla VI. Kněz tak může mši Pavla VI. naprosto legitimně sloužit obrácen i stejným směrem s lidem (ad orientem). Je nicméně doporučeno, aby byl oltář oddělen od stěny a bylo možné ho obcházet a slavit mši i versus populum.
Celebrování čelem k lidu si našlo své odpůrce, zejména z řad traditionalistů. Předchozí praxe postavení kněze a lidu jedním směrem (zpravidla k východu) symbolizovala společné obrácení věřících k Bohu a směřování k přicházejícímu Kristu.
Kritici např. Mše Pavla VI. může být slavena celá v národním jazyce. Za tímto účelem je oficiální latinský misál do národních jazyků překládán.
Významným bodem se stal překlad latinského sousloví „pro multis“ (za mnohé). V mnoha národních misálech je sousloví přeloženo jako „za všechny“.
Výraz kněz pronáší při eucharistické modlitbě, kde opakuje Kristova slova při poslední večeři. V češtině doslova říká: „Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“
Např. v novozákonních textech, z nichž tato formulace vychází, totiž Mt 26,28 a Mk 14,24, se vyskytuje výhradně formulace „za mnohé“; výraz „za všechny“ se v biblických textech výslovně neobjevuje.
Kongregace pro nauku víry v roce 1974 vydala prohlášení o platnosti mše, kde jsou slova „pro multis“ přeložena jako „za všechny“; to však v roce 2006 znovu potvrdila Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.
Na druhé straně v roce 2001 Svatý stolec vydal instrukci Liturgiam authenticam, v které se praví, že při překladech do národních jazyků se musí postupovat co nejpřesnějším způsobem, bez vynechání významu.
Ve zprávě z října 2006 se mluví o tom, že překlad „za všechny“ není doslovný, nicméně správná interpretace Ježíšovy myšlenky platí dogma, že Ježíš zemřel za všechny lidi.
Jelikož takovéto vysvětlení náleží spíše do katecheze, vybídla Kongregace jednotlivé biskupské konference, aby slova „pro multis“ překládaly doslovněji.
Mše Pavla VI. se stále setkává s řadou kritiků, především z tradicionalistické větve.
Někteří kritici vidí jako chybný misál sám o sobě, jiní problém v jeho uplatňování v praxi; někdy mluví o „reformě reformy“.
Do této skupiny spadají i někteří vysoce postavení církevní činitelé, např. Benedikt XVI. či arcibiskup Malcolm Ranjith.
Říká se, že chybí přímá kritika obsahu misálu, ale např. snížení počtu modliteb a formulací a vynechání či zlehčování posvátné mše.
Latina, universální řeč Církve a gregoriánský chorál byly prakticky téměř všude odstraněny; liturgické písně nahradily moderní písně.
Co se týče přímé kritiky obsahu misálu, ta se zaměřuje např. na snížení počtu modliteb a formulací, které prezentovaly posvátný charakter mše.
Odpůrci tvrdí, že novější misál vynechává či zlehčuje tradiční katolickou nauku o obětní povaze mše svaté, zatímco starší forma ji prezentovala v její plnosti.
Další říkají, že liturgická reforma byla udělána tak, aby mše byla přípustnější pro nekatolíky, čímž se přiblížila např. Summorum Pontificum.
V textu VPŘM se uvádí, že vstupní zpěv může být nahrazen antifonou, a že zpívání má být variabilní podle kontextu a diecéze.
VPŘM dále popisují možnosti, jak zapojit lid a sbor do vstupu a jaké alternativy lze použít k zahájení liturgie.
Vstupní antifona je tedy náhradní varianta, pokud se zpívá, a je to text z graduale nebo podobných zpěvů.
Pokud hovoříte o těch krátkých shrnujících biblických větách před každým čtením, pak tyto nejsou antifonami, ale pokusem formulovat hlavní myšlenku textu.
V každém lekcionáři je krátký úvod do mešního lekcionáře a zde se uvádí, že každé čtení má motto - hlavní téma vybrané z textu.
Každé čtení má také své motto a upozorňuje na hlavní myšlenku a vzájemnou souvislost s ostatními čteními téže mše.
Takže z textu přímo nevyplývá, že by se tento krátký biblický text měl za každou cenu přečíst; je to na zvážení farní obce.
Texty z mešních vstupů často obsahují tradiční modlitby, verše a vyznání víry, které lze vhodně transportovat do hudebního rámce.
Materiál a struktura liturgických částí: Gloria, Credo, Sanctus a Amen mají svůj hudební prostor a navazují na texty vyznání, chval a prosby.
Infografika a vizuální doprovod lze doplnit pro lepší pochopení struktury liturgie a hudebních vstupů.
Video, které objasní praktické kroky, lze doporučit pro další hlubší porozumění komponování hudebních vstupů pro mši.
Vstupní průvod, příchod k oltáři a přechod k sedes doprovází zpěv antifony či jiné vhodné písně.
Je velkou zásluhou liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu, že obnovila původní funkci mešních antifon.
Když se nekoná průvod ani se nezpívá, teprve tehdy je možno antifonu recitovat.
Ve farnostech se někdy objevují stížnosti na délku mší; odpověď zní, že VPŘM umožňuje širokou variabilitu a volbu mezi folklorním zpěvem a antifonou z misálu.
Je fakt, že vstupní antifona je v oficiálních pokynech nabídnuta jako náhradní alternativa pro případ, že se nezpívá.
V jednom zpsu dokumentu se může hovořit o dialogické mši, která je součástí historického vývoje liturgie, avšak současný misál preferuje flexibilní přístup.
Nakonec se zmiňuje i ekumenický rozměr znamení kříže, které zůstává jedním ze způsobů vyjadřování křtu a víry napříč tradicemi.
Praktické doplnění a poznámky k mši
Infografika a vizuální doprovod lze doplnit pro lepší pochopení struktury liturgie a hudebních vstupů.
Video, které objasní praktické kroky, lze doporučit pro další hlubší porozumění komponování hudebních vstupů pro mši.
Vstupní průvod, příchod k oltáři a přechod k sedes doprovází zpěv antifony či jiné vhodné písně.
Je velkou zásluhou liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu, že obnovila původní funkci mešních antifon.
Když se nekoná průvod ani se nezpívá, teprve tehdy je možno antifonu recitovat.
O nedělích a slavnostech se čte druhé čtení z Nového zákona; nedělní druhá čtení se čtou na pokračování o nedělích.
Credo je vyznání víry, které se často recituje při bohoslužbě slova; Text zahrnuje vyznání víry a společenství církve.
Připomínky k Orate fratres a k modalitám modliteb začínají vyzváním kněze a následuje tichá modlitba věřících.
Po obnově eucharistie následuje přijímání, při kterém se zpívá vhodný zpěv; Communio je antifona k přijímání.
Závěrečná požehnání a propuštění uzavírají mši a uzavírají slavnostní chvíli s požehnáním pro shromáždění.
Na rozdíl od bývalého postupu se dnes mše Pavla VI. může sloužit i versus populum; oltář by měl být viditelný a volně přístupný pro obřady.
Ve valné většině případů kněz naprosto legitimně slouží mši, i když se liší praxí podle místních zvyklostí a liturgických pravidel.