I. začal první den nového kalendářního roku a my jsme si symbolicky poslechli první věty evangelia. Na dnešek také připadá církevní svátek Nejsvětějšího jména Ježíš. Ten na Nový rok vždycky stojí v pozadí. A navíc: vánoční období ještě neskončilo. A tak se můžeme při dnešních bohoslužbách zamýšlet nad biblickým textem, o který bychom jen těžko přes rok zakopli. Tedy nad tím nudným a na první poslech nic neříkajícím úvodem Matoušova evangelia. Nad Ježíšovým rodokmenem. Dnes je v módě pořídit si rodokmen, zjišťovat své kořeny, odhalovat svou - jinak zapomenutou - minulost. Lidé si je buďto sestavují sami, mají-li na to čas, schopnosti a trpělivost. Základním předpokladem pro důvěryhodný rodokmen je neporušená hlavní linie předků. Já - můj otec - jeho otec - jeho otec - jeho otec…
První, co nás tedy zaujme při poslechu Ježíšova rodokmenu, je fakt, že ta jeho hlavní linie předků selhává. Jeho rodokmen jde plynule až po Josefa, ale hned poté přichází jakási nejasnost. Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. Josef není uveden jako pokrevní otec Ježíše, nýbrž jen jako muž Marie, které se narodil Ježíš. Ježíš Kristus není synem Josefa, je pouze Josefem adoptován, tedy je jeho synem jen po právní stránce. Ježíš je naproti tomu plnohodnotným Božím Synem, nejen člověkem, kterého až následně (třeba při křtu) Bůh přijal.
A to je důležité poznamenat: tehdy si s DNA moc hlavu nelámali. Nebylo až tak důležité, zda je někdo „biologicky“ synem svého otce. Důležitější bylo, zda se otec ke svému synu zná, zda jej přijímá jako svého právoplatného syna. A to nakonec Josef učinil. Víte, vůbec bychom neměli mít strach brát vážně teologický rozměr Matoušova evangelia, a tedy ani tohoto Ježíšova rodokmenu. Matouš není a nechce být historik. Nejde mu o to sepsat opravdový, historicky věrný rodokmen Ježíše Krista. Matouš nám tím rodokmenem něco chce zvěstovat. Něco předat, něco sdělit. A to něco zásadního. Tu první věc jsme slyšeli: Ježíš je pravý Syn jediného Boha, následně přijatý do linie Abraham - David - Josef.
Ježíš vstoupil do světa lidí. To je další poselství Ježíšova rodokmenu. V něm je uvedeno celkem 45 jmen. A co jméno, to osoba, tvář, příběh. Každá z těch postav má svého otce a matku. Každá z těchto postav má svého syna. Každá se někdy narodila, žila, umřela. Ježíš tedy nevstoupil do světa nebeských bytostí, do říše andělů. Domysleme, co to znamená, že historii Ježíše Krista vyjadřují jména konkrétních lidí, nikoli data významných událostí (z nich je zmíněna jen jedna, navíc ta nejméně slavná: deportace do babylonského zajetí).
Ježíšův rodokmen nekrášlí slavné bitvy, nedozvíme se z něj nic o velikosti izraelských armád, nevyplňují jej dobové statistiky. Nic z toho v Ježíšově rodokmenu nenajdeme - jen jména. Konkrétní jména konkrétních osob. To je historie, do níž Ježíš vstoupil. A tato historie, jakkoli se nám zdá nahodilá a chaotická, měla svůj skrytý smysl. To se skrývá za poznámkou, jinak málo srozumitelnou, že všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylonské zajetí čtrnáct a od babylonského zajetí až po Krista čtrnáct. Za touto umělou, chtěnou, ne-historickou souměrností nacházíme důležitou symboliku. Tři krát čtrnáct je šest krát sedm. Až po Ježíše uplynulo šest takových týdnů. No a jeho narozením začíná týden sedmý, vrcholný a již poslední týden lidských dějin. Ježíšovým narozením tedy celé předchozí dějiny přicházejí ke svému vrcholu, ke svému vyústění, ke svému cíli. Celé předchozí dějiny, počínaje Abrahamem, byly vnitřně nasměrovány k tomuto okamžiku, k této postavě Ježíše, který vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.
První křesťané, kteří Ježíšův rodokmen sestavovali, chtěli vyjádřit právě toto poselství: Narozením Ježíše Nazaretského nastala poslední fáze Božího příběhu s lidstvem a se stvořením. Zde se ukázalo, k čemu ta předchozí spletitá historie směřovala a kde vyvrcholila: v narození, životě, smrti a vzkříšení tohoto člověka Ježíše. V narození Ježíše se zkrátka dotkla věčnost naší časnosti, našich dějin.
Ale vraťme se ještě k seznamu jmen. První jméno, jež zde je uvedeno, je Abraham. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry. Ježíšova historie je historií potomků Abrahamových, historií Judejců, historií izraelského lidu. Ježíš se narodil jako Žid. Neměl árijský, ani jiný původ. Za světové války, když Hitler pronásledoval Židy, se sestavovaly rodokmeny (nebo třeba také přepisovaly, falšovaly), aby se prokázalo, že ten či onen neměl židovské předky. Ale zde, na začátku evangelia Matoušova, se naopak uvádí, že Ježíš židovské předky měl. Také pro toto poselství byl sestaven a zůstal zachován tento rodokmen. Dovedu si představit, s jakou chutí by jej mnozí křesťané v dějinách církve z bible vyškrtli, vytrhli, na něj raději zapomněli. A jak rádi by někteří křesťané z Písma vypustili celý Starý zákon - s jeho krutou a příliš lidskou syrovostí. Ale my vezměme na vědomí, že Pán Ježíš byl Žid, že historie potomků Abrahamových, historie Izraele, byla jeho vlastní historií. A pokud se my hlásíme k Ježíši Kristu a jej přijímáme, je to také kus naší historie, část naší vlastní minulosti.
Historie Izraele je historie Boží věrnosti, Boží smlouvy, Božího vedení, Božích soudů. Ale to je také historie lidské věrnosti i nevěrnosti; poslušnosti i neposlušnosti; oddanosti i tvrdohlavosti; moudrosti i hlouposti; lásky i sobectví. Tyto poznámky se týkají čtyř ženských jmen. A sdělují další závažné poselství: historie, do níž Ježíš vstoupil, je historie lidského hříchu. Už při prvním čtení musí být čtenáři nápadné, že tu jde o nějakou nepravidelnost, nějaké vybočení, které chce upoutat jeho pozornost. Ženy se normálně v rodokmenech neuváděly. Matoušův rodokmen jde pravidelně, monotónně z otce na syna. Až právě na tyto čtyři výjimky. A co teprve, když si uvědomíme, jaké pikantní příběhy se schovávají za těmito čtyřmi ženskými jmény. Tři z nich jsou pohanky. Ta čtvrtá, Batšeba si alespoň pohana vzala za muže. To v očích Židů není dobrá vizitka. A navíc: všechny ženy se do Ježíšova rodokmenu dostaly za nějakých zvláštních, možná pohrdání-hodných okolností. Krvesmilstvem, zradou vlastníků lidu, sváděním, nebo třeba díky vraždě.
Skoro bychom od evangelisty Matouše očekávali, že tuto pohnutou historii bude chtít zamlčet. Vždyť by třeba stačilo říct: David měl syna Šalamouna - a tečka. Ženu Urijášovu už netřeba zmiňovat. Je to velká šmouha na Ježíšově rodokmenu, kterou Matouš nejenže nezamlčí, ale přímo zdůrazní, vystaví pohledu každého pečlivého čtenáře. Ježíš - potomek Davidův? O jednom králi Herodovi se dochovalo, že dal zničit všechny rodokmeny uchovávané v jeruzalémském chrámu, protože se styděl za svůj nízký původ. Ale tento rodokmen Ježíše Nazaretského zničen nebyl. On se nestyděl za to, že vstoupil do historie lidského selhávání.
Jak jsme četli: Nestydí se nás nazývat svými bratry, nás, které náš hřích tak opakovaně přemáhá. On se za nás, za své sourozence, nestydí. Vstoupil mezi nás jako náš bratr, ne jako bytost éterická, bez těla, bez krve, bez citu a soucitu, bez bolesti a bez slz - jako byli antičtí bohové, když občas zavítali mezi pozemšťany, aby si s nimi zašpásovali, nebo aby si je prozkoušeli… Ne tak náš Pán Ježíš Kristus. Ten přišel s tělem a krví, pláčem a slzami, bolestí a smutkem. Hlad, žízeň, horko, zimu, největší chudobu přijal na se, člověka hříšného pokutu, zpíváme zase v jiné bratrské písni. Sourozence spojuje tělo a krev, stojí v epištole Židům. Ježíšovo sourozenectví je zvláštního druhu. Ježíš s námi je i není příbuzný. Není, protože Josef nebyl jeho biologický otec; pokrevní, genové příbuzenství s ním Ježíše nespojuje. Ale je s námi příbuzný, protože do této příbuznosti s hříšným člověkem z Božího rozhodnutí vstoupil.
Ježíš se chtěl stát naším bratrem. Nekuriózní teologická poznámka, ale klíčová: Ježíš chce být naším bratrem. Ne cizincem, ne nepřítelem. Bratrem. A sourozence spojuje tělo a krev. Nás s ním tedy spojuje jeho tělo a jeho krev. Ježíš mezi nás přišel, do naší potemnělé historie vstoupil, aby o nás, své bratry a sestry zápasil. A v tomto zápase šel až do krajnosti: nabídl své tělo a svou krev. Zemřel namísto nás a za nás. Za mne, za tebe. To nás - s naším božským bratrem Ježíšem - spojuje. Jeho tělo za nás vydané, jeho krev za nás prolitá. Však to za okamžik znovu prožijeme kolem jeho stolu. Ježíše Krista. židovského krále Davida až k Josefovi, muži Ježíšovy matky. a Isaj Davida krále. Azór Sádoka, Sádok Achima. po Krista čtrnáct. n.l. Antiochii. životě a smrti Ježíše. jako Q (z něm. Mesiáši.
Rodokmen je postaven na základě čísel 7, 14 resp. 42. Sedm bylo dnů stvoření a odpočinku, sedm je dní v týdnu. Rovněž výsledek gematrie jména krále Davida. Pokolení, tedy 42 osob. Není zde větší historické podložky. Generacím. V hebrejské apokalyptice byly často generace sestavovány do sedmic. Přicházejí poslední dny. Konstrukce rodokmenu vyjadřuje víru v Ježíše - Mesiáše, Krista. Chybí Jójakím. Z rodokmenu tedy vypadnul Jójakím. S Jójakímem (Jehoiakim). Ježíš je v úvodu evangelia představen jako syn Davidův. starověkého Izraele. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Mesiáš, který usedne na trůn.
V Matoušově rodokmenu figurují netradičně také ženy. Ženy nebyly v rodokmenech uváděny. Pramatky Izraele - Sára, Rebeka, Lea a Ráchel. Támar, Aramejka, byla vdova toužící po dítěti. Převlékla se za nevěstku a svedla svého vlastního tchána. Rút byla Moábka. Smočené příběhy žen ukazují, že rodokmen není jen mužská linie, ale také svědectví o hříchu i milosti Boží. Evangelia velice dobře známy svou nekonvenčností ve věcech sexu a manželství. Souladu s morálkou určité doby sdělují nejen jména, ale i okolnosti, které Otvírají pohled na to, že Kristus je Spasitel všech lidí, i pohanů a hříšníků.
Jak se připomíná, jejich hříchy plán Boží nejen nemohly znemožnit, ale je s nimi i počítáno při jeho uskutečnění. Kristovi předci jsou uvedeni v jistém výběru, ale za účelem symbolického řazení do tří období po 14 členech. Číslo 7 je v Bibli posvátným číslem, které se používá k vystupňování (např. říká-li Ježíš 77x - znamená to "vždycky"), zde svým zdvojením na 14 vyjadřuje plnost a dovršení. Zdůrazňuje se, že přišla "plnost času, aby se naplnila Boží zaslíbení a dějiny izraelského národa došly svého dovršení, a to v Mesiáši Ježíšovi." Zmínky se týkají víry, spravedlnosti a Božího plánu pro lidstvo skrze Ježíše.
Na závěr dnešní úvahy připomínáme, že rodokmen nekončí u Josefa, ale ukazuje na otevřenost Božího plánu pro všechny lidi, včetně pohanů a hříšníků. Evangelní rodokmen nám ukazuje, že Ježíš přišel do historie lidí, aby ji překlenul a vzal na sebe tíhu hříchu světa. Jako sourozenec a bratru nás spojuje tělem a krví, aby nás vedl k Bohu a k věčnému životu skrze víru v Krista.
Diskuze o tom, zda Ježíš měl děti, zůstává v rovině teoretických spekulací. Některé teologické a historické polohy rozlišují Ježíše z Nazareta a Ježíše Krista - první je historická postava, druhá zasahuje vírou a zjevením. Tato dvojí rovina se často objevuje i v literatuře a popkultuře, avšak tradiční křesťanství zdůrazňuje, že klíčová je víra v Ježíše jako Syna Božího, Spasitele a prostředníka mezi Bohem a člověkem. Přijetí Ježíše znamená vstup do Božího příběhu a do dějin spasení.