Ježíš (asi mezi 7 a 1 př. n. l. Betlém - kolem 30-33 n. l. Jeruzalém), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství. Hlásal brzký příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa. Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí.
Základním pramenem pro poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, jež byla po staletí v křesťanských společnostech považována za náboženská dogmata a přesná líčení událostí. Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena pomocí metod textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním. Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíšovi jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky. Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství.
V 19. století tak mohla být položena otázka Ježíšovy existence, jež byla pak většinou badatelů zodpovězena kladně, a otázka oddělení „historického Ježíše“ od přídavků a legend, což se ukázalo být jako možné jen zčásti. Křesťanství se od počátku, již od samotných novozákonních záznamů, tázalo především na duchovní význam Ježíšova života, působení a smrti. Teologická nauka o Ježíši se označuje jako christologie a vychází i za hranice historicky ověřitelných faktů, například ve víře, že Ježíš byl v lůně jeho matky Marie počat přímo Duchem božím bez přítomnosti fyzického otce anebo že Ježíš byl po smrti třetího dne vzkříšen a poté vystoupil na nebesa, aby tak své následovníky předešel k Bohu.
Ježíš Kristus je většinou křesťanů považován za Boha a zároveň člověka, za vzor a nebeského ochránce křesťanů a zároveň za budoucího soudce všech. Christologie se zejména v období christologických sporů v antické církvi rozvinula do řady dogmat, z nichž ta nejdůležitější jsou shrnuta v různých vyznáních víry. Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helenizací židovského vlastního jména יְשׁוּ Ješua, kratší podoba jména יְהוֹשֻׁע Jehošua.
Přívlastek Kristus pochází z řeckého χριστός christos a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ mašíach, jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek Nazaretský, který se tradičně vykládá jako „z Nazaretu“, se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Ναζαρηνός Nazarénos a Ναζωραῖος Nazóraios a jejich původní význam je nejasný. Tvar Nazóraios snad etymologicky souvisí s aramejským Nasuraia od semitského kořene NSR, „hledět“ nebo „hlídat“, jako nazarénci byli označováni členové křesťanské sekty a v hebrejských textech jako označení křesťanů.
Podle Matouše Ježíšův původ z Nazaretu splňuje údajné proroctví „bude nazýván Nazaretský“, které se ve Starém zákoně přímo nevyskytuje. Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházející buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius) a biblická archeologie.
Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická. Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří např. [text]
Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. O Ježíšově narození píší pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. Obě evangelia líčí, že Ježíše počala Maria jako panna z Ducha svatého, nikoli s Josefem, a že narození i jméno Ježíš bylo oznámeno božím poslem - andělem.
Podle Matouše se zjevil Josefovi, podle Lukáše se anděl Gabriel zjevil Marii (zvěstování Panny Marie) a označil jej za Syna Božího. Vlastní narození líčí Lukáš tak, že Josef s Marií kvůli sčítání lidu nařízenému císařem Augustem odešli z Nazaretu do Betléma, kde Maria porodila a novorozence uložila do jeslí, protože nenašli místo pod střechou. Evangelia líčí narození Ježíše jako splnění očekávaného příchodu Mesiáše.
Ježíšovy rodokmeny mají Krista skrz otce Josefa zapojit do linie krále Davida a patriarchy Abraháma, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu.
Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu. Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, kterou bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n. l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu.
Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným. Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta.
Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství - příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě. Další události a zázraky konané chlapcem popisují apokryfní evangelia dětství, např. Hlasatel pokání Jana Křtitele, který působil v poušti poblíž Jordánu.
Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi Janem a Ježíšem sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi konce světa. Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií.
Až někteří literární teoretici upozorňují, že pozdější křesťanské záznamy vyžadovaly autoritativní rámec: Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona.
Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu a další.
V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů. Při uzdravení dochází často k obrácení dotyčného.
Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou. Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něj formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království.
Především však Ježíše následovalo na jeho cestách „Dvanáct“, skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. Vzhledem k dobovým zvyklostem je pozoruhodné, že Ježíšův vztah k ženám byl mimořádně otevřený; vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta a další. Ženy ho podporovaly a některé ho doprovázely.
Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta. Markovo evangelium hovoří o dni smrti jako o začátku Pesachu, Janovo evangelium uvádí odpoledne 14. nisanu. Většina historiků považuje Janovo vyprávění za přesnější vzhledem k chronologii svátků. Ježíšovo veřejné působení je datováno na dobu kolem let 27-30 n. l.
Podle odhadů byl Ježíš v době ukřižování kolem třiceti let a jeho veřejné působení trvalo tři roky. Po smrti následovalo podle křesťanského svědectví zmrtvýchvstání a setkání učedníků se zmrtvým Kristem, které vyústilo v přesvědčení o vzkříšení a odeslání evangelia do světa. Ač se objevily teorie o halucinacích či podvodu, důvěryhodnost těchto teorií zpochybňují okolnosti a skutečnost, že apoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení riskovat život.
Poslední událostí popsanou v evangeliích je Ježíšovo nanebevstoupení a předání velkého poslání - jít do celého světa a zvěstovat evangelium pod vedením Ducha svatého. Kromě kanonických spisů se o Ježíšovi zmiňují i apokryfní a pseudepigrafní texty, jako evangelia dětství (např. Tomášovo evangelium dětství) a logia. V pravoslavných církvích jsou oblíbená i alternativní vyprávění o Ježíšově narození.
Etické a teologické motivy Ježíšova učení zahrnují důraz na pokání, obrácení, změnu myšlení, odpovědnost a smýšlení; Ježíš podporuje pokorné, upřímné a soucitné jednání, milosrdenství a odpuštění. Příběhy a podobenství zdůrazňují lásku k bližnímu, důvěru v Boha a aktivní službu potřebným bez ohledu na sociální nebo náboženský původ.
V kontextu kultury a umění se Ježíšova postava promítla do mnoha děl a megalitních staveb; nová sakrální architektura často vychází z biblických motivů a etických zásad, které v sobě nesou odkaz na Ježíšovo poselství o společenství a solidaritě.
Například v umění a architektuře se odráží touha po zachycení duchovního významu Ježíšova života: od narození přes křest až po ukřižování a zmrtvýchvstání, včetně důrazu na světlo víry, které se šíří skrze učedníky a jejich svědectví.