Abraham uposlechne Boha a tak dává najevo svou víru. OD CELOSVĚTOVÉ potopy uplynulo asi 350 let. Ve vzkvétajícím městě Ur, které leželo na území dnešního Iráku, žil patriarcha Abraham. Tento muž měl silnou víru. Jehova Abrahamovi řekl, aby odešel ze své rodné země a přestěhoval se do cizí země. Později se ukázalo, že tou zemí je Kanaán. Abraham bez váhání poslechl a s manželkou Sárou, synovcem Lotem a celou domácností se vydal na cestu. Po dlouhém putování přišli do Kanaánu a usídlili se tam ve stanech. Jehova s Abrahamem uzavřel smlouvu a slíbil mu, že z jeho potomků udělá velký národ a dá jim zemi Kanaán do vlastnictví. Abrahamovi a Lotovi se dobře dařilo a jejich stáda ovcí a dobytka se neustále rozrůstala. Abraham tedy Lotovi nesobecky nabídl, aby si vybral území, kde bude žít. Lot si zvolil úrodnou oblast u Jordánu a usadil se blízko Sodomy. Jehova Bůh později Abrahama ujistil, že jeho potomstvo bude tak početné, jako jsou hvězdy na nebi. Abraham tomuto slibu uvěřil. Jeho milovaná manželka však zůstávala bezdětná. Když pak bylo Abrahamovi 99 let a Sáře skoro 90, Bůh jim řekl, že budou mít syna. A to se opravdu stalo - Sáře se narodil Izák. A co Lot s rodinou? Ačkoli bydlel v Sodomě, nepřejal od obyvatel tohoto města jejich nemravný způsob života. Když pak Jehova rozhodl vykonat nad Sodomou rozsudek, poslal nejdřív anděly, aby spravedlivého Lota a jeho rodinu před nadcházejícím zničením varovali. Andělé je vybízeli, aby z města uprchli a neohlíželi se zpátky. Bůh pak na Sodomu a blízké zkažené město Gomoru nechal pršet oheň a síru a tak zničil jejich obyvatele. Lot a jeho dvě dcery unikli, ale jeho manželka se ohlédla zpět, možná proto, že toužila po věcech, které tam zanechala.
Založeno na 1. Aby mohl člověku dát poznat svůj plán, posloužil si Bůh lidskými skutečnostmi jako znameními. Smlouva je jedním z nich. Za časů Abrahámových existovala určitá podoba solidarity, která vzhledem k chybějícím dobře rozvinutým politickým a veřejným institucím představovala nejsilnější pouto mezi lidmi i národy - instituce smlouvy. Hovoří o ní jak Bible, tak i soudobé historické prameny. Rozbor a zamyšlení nad texty 5.“Hle, přicházejí dny - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu.“ Tento úryvek z proroka Jeremiáše patří k nejstarším rozechvívajícím prorockým textům Starého zákona. Idea smlouvy představuje jistý druh stále znějícího tónu v dialogu mezi Bohem a člověkem. Smlouva zapouští své kořeny do samotného stvoření; v Hospodinově rozhodnutí: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby“ (Gn 1,26) je vyjádřený jeho plán vytvořit z člověka bytost inteligentní a svobodnou, aby se mu mohla stát partnerem pro dialog a přítelem. První vyjádření této svobody však na sebe naneštěstí vzalo podobu odmítnutí Boha - „ne“ vyslovené Bohu: „A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti“ (4. Aby mohl člověku dát poznat svůj plán, posloužil si Bůh lidskými skutečnostmi jako znameními. Smlouva je jedním z nich. Za časů Abrahámových existovala určitá podoba solidarity, která vzhledem k chybějícím dobře rozvinutým politickým a veřejným institucím představovala nejsilnější pouto mezi lidmi i národy - instituce smlouvy. Hovoří o ní jak Bible (srov. Gn 21,22; 26,28; 1 Král 5,26), tak i soudobé historické prameny. To, co smlouva vytváří mezi protějšími stranami, je vyjádřeno pojmem šalom - „pokoj a radost“ (Gn 26,30nn); buduje tedy rovnost a stabilitu vztahů, harmonie mezi právy a potřebami jednotlivých stran. Ne vždy se však smlouva dá označit jako bilaterální; někdy je to právě ta silnější strana, jež nabízí nebo nařizuje smlouvu tomu nejslabšímu a diktuje si v ní podmínky (G. Taková je smlouva, kterou Bůh uděluje Abrahámovi: „Uzavírám svou smlouvu s tebou“ (Gen 17,7). Tato první smlouva se dá chápat jako téměř osobní vztažená k Abrahámovi. Až později při uzavření smlouvy s Mojžíšem na hoře Sinaj se okruh rozšířil na celý lid. Boží jednání se začíná projevovat v určitých stálých veličinách: smlouva s ním předpokládá očištění a odstoupení od předchozích přirozených způsobů jednání nebo otroctví, předpokládá vydání se na cestu za nadějí: Abrahám je povolaný vyjít ze své rodné země a Izraelité k odchodu z Egypta. Smlouva předpokládá exodus, protože národ musí být osvobozen od různého lidského zotročování, aby mohl svobodně sloužit Bohu. Desatero (připomínáno v úvaze před dvěma týdny) je právě výrazem této služby člověka, a tudíž vyjádřením smlouvy (srov. Pod vedením proroků dospěl Izrael k niternějšímu pochopení smlouvy: právní a rituální předpisy ustupují až do druhé řady ve vztahu ke zjevení, že smlouva je vyjádřením společenství s Bohem. Hospodin se někdy představuje jako otec, který miluje a vede vlastní dítě, někdy jako matka, která neopouští plod svého lůna, někdy jako pastýř, který se dobře stará o své ovce, někdy jako ženich naplněný žárlivou silnou láskou ke své nevěstě. Rámec vztahů s Bohem se zdá být prosvětlený zářným světlem, ale bohužel tomu není tak úplně. Setkáváme se s jednou bolestivou a dramatickou charakteristikou, jež v Bibli doprovází všechny rozhovory o smlouvě: smlouva se nachází v situaci věčné krize z důvodu nevěrnosti jedné ze stran; lid nezvládá udržet krok s Bohem a různě „pokulhává“, jak to názorně popisuje prorok Eliáš (srov. Dnešní úryvek z proroka Jeremiáše je umístěn právě do takovéto situace: smlouva v dosud známé podobě už nestačí, proto Bůh připravuje smlouvu „novou“, naprosto odlišnou: „Ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci…, kterou zrušili.“ Tou první novinkou je, že smlouva a zákon už nebudou sepsány někde mimo člověka, avšak uvnitř jeho srdce; každý bude moci rozpoznat Boha ve svém nitru, stane se „jejich“ Bohem naprosto novým a netušeným způsobem. Bůh daruje lidem nové srdce a nového ducha, aby byli schopni zachovávat zákon a smlouvu (srov. Ez 34,23nn; 36,25nn). Realizátorem této proměny se má stát Mesiáš, poněvadž do něj Bůh vložil svého Ducha a on se stane „světlem národů a smlouvou lidu“ (srov. Iz 42,1nn). V patnáctém roce vlády císaře Tiberia se na březích řeky Jordánu, tedy v přesně vymezeném čase a prostoru, toto proroctví naplnilo a stalo se skutečností v osobě Ježíše z Nazareta, kdy na něj sestoupil Duch. Ježíš není jako Mojžíš, který se omezuje na vyhlášení smlouvy; on ji sám ve své osobě uskutečňuje dokonalým způsobem. V něm už Bůh a člověk k sobě nehovoří vzdáleně, ale oba dva účastníci smlouvy se stávají jedinou nedělitelnou osobou. Před svou smrtí ustanovil Ježíš na tuto novou smlouvu památku, kterou je Eucharistie: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná“ (současná eucharistická formule). Už se nejedná o krev beránka nebo kozla (srov. Ex 24,8), ale o krev Syna. Právě v tom vnímá dnešní úryvek evangelia oslavení Božího jména: na kříži, hříchy jsou odpuštěny, člověk je usmířen se svým Stvořitelem, v poslušnosti Syna člověka je Bohu přiznána svatost a svrchovanost. Kristus „všechno přitahuje k sobě“ (srov. dnešní evangelium), aby to mohl předat do rukou Otce. Zprvu byla v osobě Abrahama smlouva nabídnuta pouze jednomu jedinému člověku, na Sinaji a u proroků se nabízí jedinému lidu a je přislíbena všem národům. Nyní se v Kristu spása nabízí konečně celému lidstvu. Všichni jsou povoláni ke vstupu do této smlouvy a nikdo není předem vyloučen; ba co víc, poslední se mohou stát prvními (srov. Avšak jenom ti, kdo skutečně naslouchali, přijali pozvání a byli pokřtěni a aktuálně tak vytvářejí lid smlouvy, kněžský lid a svatý národ (srov. 1 Petr 2,9). Je samozřejmé, že v této souvislosti hovoříme o církvi, která je místem a plodem smlouvy. V ní Kristovi učedníci zakoušejí podivuhodnou zkušenost být spoluobčany svatých, být přáteli a členy Boží rodiny (srov. Ef 2,19).
Starý i nový pohled na smlouvu: klíčové kapitoly a jejich význam
Čtení 5. Ve Starém zákoně je vztah Hospodina a jeho lidu znázorňován často pomocí obrazů převzatých z tehdejší společnosti. Mluví se proto o otci a synu, o králi a poddaném, o manželské lásce, o pastýři a stádu nebo o mocném příbuzném, který se zastane slabšího (jak dokládá Boží titul překládaný jako „vykupitel“ nebo „mstitel“). Smlouva navazuje na vyvolení Izraele a dále ho rozvíjí. To, že si Hospodin vyvolil svůj lid, neznamená automatickou jistotu existence a štěstí. Bibličtí autoři mluví o smlouvě v různých spojitostech, ale největší pozornost věnují smlouvě uzavřené na Sinaji skrze Mojžíše. Kromě toho zaznamenává První kniha Mojžíšova další dvě smlouvy. První z nich se týká Noeho a celého tvorstva. Po potopě se Hospodin zavazuje, že už nezahubí život na zemi: „Bůh řekl Noemu a jeho synům: Hle, já ustanovuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy včetně zemské zvěře. Ustanovuji s vámi smlouvu, už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi“ (Gen 9,8-11). V tomto případě, a ještě i jinde, nepoužívá biblický autor slovo smlouva v našem obvyklém významu. Noe sice předtím dostal zákaz prolévat lidskou krev a jíst maso s krví, ale závazky zde vyhlašuje pro sebe pouze Hospodin. Vždyť se tato událost netýká jen lidí, ale celého tvorstva včetně zvířat, která na sebe žádný závazek vzít nemohou. Tím, kdo se zavazuje, je sám Hospodin a tento jeho čin se stává základnou pokračování veškerého dalšího života. Stejně tak smlouvu s Abrahámem by bylo přesnější chápat jako „slib“ nebo „zaslíbení“. Mluví se o ní v První knize Mojžíšově v 15. a 17. kapitole. První popis uzavření smlouvy spočívá s přislíbení země a početného potomstva. Hospodin prochází jako planoucí pochodeň mezi polovicemi zabitých zvířat. Tento obřad symbolizoval osud, který na sebe smluvní strany svolávají, pokud smlouvu poruší. Zaslíbení početného potomstva bylo splněno po sestoupení do Egypta. Na začátku Druhé knihy Mojžíšovy se totiž říká: „Ale Izraelité se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země“ (Ex 1,7). Druhý popis uzavření smlouvy s Abramem nalezneme v 17. kapitole První knihy Mojžíšovy. I v ní je obsažen slib potomstva a země. Nese s sebou ale i důsledky pro lidi. Hospodin přikazuje Abramovi být mravně dokonalý a nosit na těle znamení této smlouvy - obřízku. Přitom vzniká pouto mezi Abramem s jeho potomstvem a Hospodinem, vyjádřené slovy: „A budu jim Bohem“ (Gen 17,8). Tuto smlouvu připomíná i Žalm 105, když chválí Hospodina, že: „věčně pamatuje na svou smlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení. Nyní se konečně dostáváme ke smlouvě ze Sinaje. Když vyvedl Hospodin Izraelity z Egypta, přivedl je k hoře Chorebu, ztotožňované se Sinaji, a prostřednictvím Mojžíše tam s nimi uzavřel smlouvu. Podívejme se nyní na to, o jakou smlouvu se jednalo. Podobala se tehdejším vazalským smlouvám. V těch se smluvní strany označovaly podle vzájemného poměru jako bratři, pokud byli na stejné úrovni, nebo pán a otrok, pokud ji silnější nařizoval slabšímu. Třetí možností bylo označení otec a syn, které sice ukazovalo na podřazenost, ale zároveň na velmi důvěrný vztah. Právě takovou je smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem. Smlouva byla pro Izrael zároveň otázkou státní celistvosti. V takovéto smlouvě stanovovala silnější strana pravidla pro slabší a za to jí slibovala ochranu a další výhody ze silného spojenectví. Pravidlem zde byla Hospodinova vůle vyjádřená v jeho zákonech. I v této souvislosti nesmíme zapomínat, že obraz smlouvy pro vztah Hospodina a jeho lidu je převzat z lidských poměrů a tedy nemůže být zcela přesný. Bůh nemůže být vázán stejným způsobem jako člověk ani nemůže být lidským jednáním omezován. Dává tedy smlouvu proto, aby se tak Izrael mohl dovolávat jeho věrnosti. Postoj Hospodina ke smlouvě je předně určen jeho milosrdenstvím a věrností. Milosrdenství tu označuje zvláštní druh náklonnosti nebo lásky. Hospodinovo milosrdenství je pramenem smlouvy a zároveň jejím ovocem. Dále se smlouvou souvisí Hospodinova spravedlnost. Spravedlivé je to, co je právně bezúhonné. V nejstarších textech je proto spravedlnost ztotožňována se spasitelskými činy Hospodina. Ten je spravedlivý, protože se zastal Izraele. Později bylo ale potřeba toto pojetí obrátit. Není to člověk, kdo posuzuje spravedlnost Božího jednání, ale Boží jednání je měřítkem spravedlnosti všeho ostatního. A dějiny Izraele opravdu nejsou vůbec růžové. Než Mojžíš snesl kamenné desky se zákonem z hory dolů, lid se mezitím oddal modloslužbě. Ulili si zlaté tele a klaněli se mu. Proto vzplál Hospodin hněvem a chtěl s nimi skoncovat. Ale na přímluvu Mojžíše upustil od svého úmyslu a potvrdil platnost své smlouvy. Další obnovu nalezneme na konci knihy Jozue, ve 24. kapitole. Po obsazení zaslíbené země se lid schází v Šekemu a slavnostně potvrzuje svá dřívější rozhodnutí, že i nadále bude sloužit jedině Hospodinu. Bohužel další historické knihy nám ukazují, jak často byl tento slib porušován i v zemi zaslíbené. Kniha soudců stále znovu opakuje, že Izraelité se ohlíželi po jiných bozích a tak na ně Hospodin poslal nepřátele. Proto k němu volali, on se smiloval a dal jim soudce, který je vedl úspěšně do boje. S nástupem království se ale změnila situace. Zatímco na Sinaji byl prostředníkem mezi Hospodinem a lidem Mojžíš, v monarchii toto postavení náleží králi. Proto se objevuje smlouva mezi Hospodinem a králem, která je ale vlastně totožná se smlouvou ze Sinaje. Tato smlouva je připomínána na více místech, ale původ má v Nátanově proroctví k Davidovi, jak o tom mluví 2 Sam 7 a 1 Kron 17. Slova tohoto proroctví zachycuje i Žalm 89. Hospodin říká, že si vyvolil Davida a že mu dopřeje vítězství. Jeho i jeho potomky nazývá svým synem. Dává mu smlouvu, nebo lépe řečeno slib, který věrně dodrží. Jeho dynastie bude věčná. V 89. žalmu je však za tímto proroctvím připojen ještě nářek z doby babylonského vyhnanství: „zanevřels však na něj, zavrhls ho, na svého pomazaného ses rozlítil. Zrušil jsi smlouvu se svým služebníkem, jeho čelenku jsi znesvětil, srazil k zemi“ (Ž 89,39-40). Ozeáš, Izaiáš i Jeremiáš, kteří patří mezi nejstarší proroky, přirovnávají pouto mezi Izraelem a Hospodinem k manželství, tedy k manželské smlouvě, kterou lid porušuje. Tato nevěrnost je označována jako cizoložství, a skrývá se za ní většinou modloslužba. Lid utíká za jinými bohy jako žena za cizími muži. Tak o tom mluví zvláště kniha proroka Ozeáše v 1.-3. Na začátku knihy Izaiáš neoznačuje ovšem cizoložství nevěrnost Hospodinu, ale něco jiného. Prorok tam kritizuje sociální nespravedlnost. Smlouva totiž není porušena jen odpadnutím od Hospodina, ale i porušováním jím vyhlášeného zákona. Proto Izaiáš říká: „Běda! Nevěstkou se stalo město věrné! Bývalo plné práva, přebývala v něm spravedlnost, teď jsou v něm vrahové. Tvé stříbro se stalo struskou, tvé víno je smíšené s vodou, tvoji velmoži jsou umíněnci, spolčenci zlodějů. Srov. Iz 1,21-23.“
Nová smlouva v Kristu a její požehnání pro všechno lidstvo
Jakéhosi vrcholu dosáhlo odpadlictví od Hospodina a sociální nespravedlnost v době před Babylonským zajetím. To je proto chápáno jako trest za porušení smlouvy. I potom se ale Hospodin smiloval a ukázal, že je smlouva stále platná. Také žalmy si všímají smlouvy. Ty historické především připomínají, jak Hospodin daroval svou smlouvu a jak ji lid porušil. Rozjímavé žalmy zase ujišťují, že Hospodin je věrný tomu, kdo dodržuje jeho smlouvu. V závěru tedy můžeme shrnout, že Bůh nabídl lidem své společenství. Aby tento vztah byl navenek viditelný, uzavřel s člověkem smlouvu na Sinaji: On, Bůh, se bude o člověka starat a zůstane mu blízko, na což bude člověk odpovídat poslušností Božím přikázáním. Lidé však jsou vzpurní a stále porušují smlouvu. Bůh potom jedná spravedlivě právě tím, že jim odejme užitek plynoucí ze smlouvy. Krom této vzájemně zavazující smlouvy (i když každá strana se v ní zavazuje jinak), nic nebrání Hospodinu, aby ze své dobroty nabídl člověku i smlouvu, ve které bere veškeré závazky na sebe. Tak slíbil Noemu, že už nezničí život na zemi, což dává základní jistotu celému stvoření. Abrahamovi potom slíbil početné potomstvo a vlastní zemi. Konečně skrze proroka Nátana ohlásil Davidovi, že jeho potomstvo bude vládnout věčně. V rámci celého Starého zákona často narazíte na slovo smlouva. V dnešní době obvykle považujeme smlouvy za posvátné sliby s Bohem, ale v dávném světě byly smlouvy rovněž důležitou součástí mezilidského jednání. Když tedy Bůh mluvil s Noemem, Abrahamem nebo Mojžíšem o smlouvách, vyzýval je, aby si s Ním vytvořili vztah důvěry. Jedním z nejznámějších příkladů smlouvy ve Starém zákoně je ta, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a Sárou - a poté obnovil s jejich potomky Izákem a Jákobem (který se také nazýval Izrael). Tuto smlouvu často nazýváme smlouvou Abrahamovou, ačkoli ve Starém zákoně byla známa zkrátka jako „smlouva“. Abrahamova smlouva je dál důležitá i v dnešní době, zvláště pro Svaté posledních dnů. Proč? Protože i my jsme lidem smlouvy, ať již jsme, či nejsme přímými potomky Abrahama, Izáka a Jákoba (viz Galatským 3:27-29).
Plné naplnění smlouvy v církvi a dnešní význam
Abraham si přál „býti větším následovníkem spravedlivosti“ (Abraham 1:2), a tak ho Bůh přizval do smluvního vztahu. Abraham nebyl prvním, kdo měl tuto touhu, a nebyl ani prvním, kdo tuto smlouvu přijal. Smlouva, kterou Bůh s Abrahamem uzavřel, slibovala úžasná požehnání - dědictví země, početné potomstvo, přístup ke kněžským obřadům a jméno, které bude zachováváno v úctě v průběhu budoucích pokolení. Tato smlouva se však nezaměřovala jen na požehnání, která Abraham a jeho rodina obdrží, ale i na to, jakým požehnáním budou oni sami pro ostatní Boží děti. Udělila tato smlouva Abrahamovi, Sáře a jejich potomkům nějaké výsadní postavení mezi Božími dětmi? Jedině v tom smyslu, že je výsadou žehnat druhým. Tato smlouva byla oním požehnáním, po kterém Abraham toužil. To se stalo před několika tisíci lety, avšak tato smlouva byla v dnešní době znovuzřízena (viz 1. Nefi 22:8-12). A v současnosti se naplňuje v životě Božího lidu. Naplňování této smlouvy v těchto posledních dnech ve skutečnosti nabývá na síle, zatímco Boží dílo postupuje kupředu, a žehná rodinám po celém světě. Jste dítě smlouvy. Když jste byli pokřtěni, uzavřeli jste s Bohem smlouvu. A tuto smlouvu obnovujete pokaždé, když přijímáte svátost. Uzavřeli jste i posvátné smlouvy v chrámu. Díky těmto smlouvám jste podílníky Abrahamovy smlouvy, jejíž plnost se nachází v chrámových obřadech. President Russell M. Skrze tyto smlouvy a obřady se stáváme Božím lidem (viz Exodus 6:7; Deuteronomium 7:6; 26:18; Ezechiel 11:20). Stáváme se někým jiným, než je svět kolem nás. Díky svým smlouvám se můžeme stát pravými a oddanými učedníky Ježíše Krista. Toto je drahocenné poznání, které nám je dáno díky znovuzřízení Abrahamovy smlouvy skrze Proroka Josepha Smitha. Až tedy budete ve Starém zákoně číst o smlouvách, nemyslete jen na vztah mezi Bohem a Abrahamem, Izákem a Jákobem. Myslete také na vztah Boha s vámi. Až budete číst o zaslíbení nesčetného potomstva (viz Genesis 28:14), nemyslete jen na miliony lidí, kteří dnes nazývají Abrahama svým otcem. Myslete také na Boží zaslíbení určené vám, které se týká věčných rodin a věčného rozrůstání (viz Nauka a smlouvy 131:1-4; 132:20-24). Až budete číst o zaslíbení země dědictví, nemyslete jen na zemi, která byla slíbena Abrahamovi. Myslete také na celestiální osud samotné zeměkoule - která je dědictvím slíbeným těm, kteří jsou mírní a čekají na Pána (viz Matouš 5:5; Žalm 37:9, 11; viz také Nauka a smlouvy 88:17-20). A až budete číst o zaslíbení, že Boží lid smlouvy bude požehnáním pro „všechny rodiny země“ (Abraham 2:11), nemyslete jen na službu Abrahama či proroků, kteří byli jeho potomky. SZ: 5 stěžejních míst ve SZ nám ilustrují význam smlouvy Boha s člověkem, příp. s celým národem či lidstvem: Gn 9,1-17 (smlouva s Noem); Gn 15,7-20 (s. Gn 9,1-17: Po potopě, která zničila veškerý život na zemi, vyjma Noemovu rodinu a 1, příp. 7 párů veškerých zvířat, uzavírá Bůh se vším tvorstvem smlouvu, že již nikdy nezahubí celé tvorstvo potopou. Klade však též podmínky: člověk nesmí zabít druhého člověka (zvíře, kt. zabije člověka je též ztiženo trestem) a ačkoli je mu povoleno zabíjet pro obživu zvířata, nesmí požívat jejich krev. Gn 15,7-20: Bůh slibuje ve smluvním obřadu Abrahámovi a jeho potomstvu zemi Kanán jako domov a dědictví. Jako znamení a stvrzení smlouvy prochází mezi rozpůlenými zvířaty (symbol pro osud smluvní strany, kt. 2Sam 7,1-17: Bůh se zavazuje (skrze proroka Nátana) Davidovi, který mu chce vystavět chrám, že On sám „vystaví“ dům Davidovi, že totiž Davidova rodinná dynastie bude nad Božím lidem kralovat navěky. Ex 24,1-11: Hospodin uzavírá slavnostní smlouvu se svým národem prostřednictvím Mojžíše. Obsah smlouvy je Zákon, jehož jádro je Desatero. Smlouva (Zákon) je zapsána, předčítána před veškerým lidem a lid odpovídá slibem poslušnosti Zákonu. Jako znamení uzavření smlouvy je postaven kruh z 12 kamenů (12 kmenů Izraele), podána krvavá oběť, na oltář položen sepsaný Zákon, který je pokropen krví obětovaného zvířete a následně je pokropen též shromážděný lid. Jer 31,31-34: Hospodin ohlašuje do budoucnosti, že obnoví nevěrností lidu zrušenou smlouvu. Tato nová smlouva bude zapsána do srdcí (sídlo myšlení, rozhodování a lásky, kt. se nemusí zakládat na citech). NZ: Ježíš hovoří o smlouvě téměř výlučně ve spojitosti se svou prolitou krví, kt. se stane znamením a stvrzením uskutečněné nové smlouvy (Lk 22,19n par; 1Kor 11,25). Pavel rozvíjí skutečnost smlouvy Boha s národem a lidem ve svých listech Římanům a Galaťanům. Pro Pavla je podstatný význam smlouvy Boha s člověkem smlouva s Abrahamem (Gal 3,16). Smlouva s národem (skrze Mojžíše) prostřednictvím Zákona nemůže prvotní zaslíbení Abrahámovi změnit, sv P. ji tedy chápe jako v Kristu zrušenou (Gal 3,16n.24; Řím 5,20; 10,4). Smlouva s Abrahámem (víra - nyní v Krista) tedy přináší spásu, zatímco smlouva s Mojžíšem (Zákon - držený v Krista nevěřícím Židovstvem) spásu zprostředkovat nemůže (Gal 4,23nn). Přesto však se Pavel cítí spojen s „starou“ smlouvou (Zákon), že i uvěřivší křesťany chápe jako „naroubované“ na kořeny této staré smlouvy. Autor listu Židům rozvíjí myšlenku nové smlouvy z proroka Jeremiáše (Žid 8,8nn; 10,16n) jako naplněnou v Ježíši Kristu (Žid 8,6; 12,24), věčném Veleknězi, a stvrzenou Jeho krví (9,13nn; 10,12nn). Nová smlouva je lepší než stará, která je blízko svému konci (7,22; 8,13). Zajišťuje odpuštění hříchů staré smlouvy (9,15).
Genesis 17:1-22 B21Když bylo Abramovi devadesát devět let, ukázal se mu Hospodin a řekl mu: „Já jsem Všemohoucí Bůh. Choď stále přede mnou a buď poctivý. Abram padl na tvář a Bůh k němu mluvil: „Hle, já sám s tebou činím smlouvu: budeš otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abram, Vznešený otec, ale Abraham, Otec množství, neboť jsem tě učinil otcem mnoha národů. Způsobím, aby ses nesmírně rozplodil, a učiním z tebe národy - i králové z tebe vzejdou. Potvrzuji svou smlouvu s tebou i s tvým budoucím semenem ve všech jejich pokoleních: je to věčná smlouva, že budu tvým Bohem i Bohem tvého budoucího semene. Bůh Abrahamovi řekl: „Ty budeš zachovávat mou smlouvu - ty i tvé budoucí símě ve všech jejich pokoleních. Toto je má smlouva s vámi a s tvým budoucím semenem, toto budete zachovávat: každý, kdo je u vás mužského pohlaví, bude obřezán. Obřežete předkožku svého údu a to vám bude znamením smlouvy, kterou máte se mnou. Každý, kdo je u vás mužského pohlaví, jak narozený v domě, tak koupený za peníze od kteréhokoli cizince, jenž není ze tvého semene, bude ve vašich pokoleních obřezán, když mu bude osm dní. Musí být obřezán, ať je narozen ve tvém domě nebo koupen za tvé peníze. Tak bude má smlouva na tvém těle smlouvou věčnou. Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Sárou už nebudeš říkat Sárou, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: „Copak se stoletému narodí syn? Bůh však řekl: „Nikoli! Tvá manželka Sára ti vskutku porodí syna a dáš mu jméno Izák, Smíšek. Jemu potvrdím svou smlouvu, aby byla věčnou smlouvou pro jeho budoucí símě. Vyslyšel jsem tě i ohledně Izmaele. Hle, požehnám mu a způsobím, aby se nesmírně rozplodil a rozmnožil; zplodí dvanáctero knížat a učiním z něj veliký národ.
- Krystalizace principu smlouvy: Boží iniciativu a lidskou odpověď ve víře.
- Historické formy smluv v Bibli: Noe, Abraham, Sinai/Mojžíš, monarchie a prorocké revize.
- Nová smlouva v Kristu jako naplnění starozákonních slibů a otevření spásy všem národům.
- Vzorec vyvolení a jeho dopady na současnou církev a věčný lid Boží.