Kňaz a jezuitský rehoľník, rektor Kostola Najsvätejšieho Spasiteľa v Bratislave, doktorand na Teologickej fakulte Trnavskej univerzity so zameraním na manželstvo a rodinu. Svoje úvahy publikoval najskôr najmä časopisecky, a to tak v kresťanských (napr. Slovo +, Katolícke noviny) ako i svetských (Denník N) médiách; neskôr mu vyšla zbierka Rozkvitnutá láskou. Má radosť z toho, že môže byť kňaz, rád nachádza stopy Boha v ľuďoch i stvorení, snaží sa „žiť život ako dobrodružstvo, ako sviatok, nie ako slzavé údolie".
Farnost (z lat. parrochia) je základní církevní správní jednotka v katolické církvi. Sdružuje věřící najčastejšie na určitém území, spravuje ji farář a podléhá biskupovi dané diecéze. Farní systém na našem území vzniká ve 13. století. Olomoucká diecéze vznikla roku 1063 vydělením z pražské diecéze a zahrnovala území celého Moravského markrabství. Dle listiny z roku 1210 (1210 CDB II č. 363, 364 - potvrzení daru králem Otakarem) je již románský kostelík Panny Marie na Starém Brně zmiňován jako kostel farní.
Postavil ho ve 12. století moravský šlechtic Lev z Klobouk, který jen posléze daroval nově založenému premonstrátskému klášteru v Zábrdovicích, který založil roku 1309. Od počátku 14. století patřil starobrněnský kostelík klášteru premonstrátek v Dolních Kounicích. Farní kostel pro zbylou část Starého Brna byl kostelík svatého Prokopa, který stával na místě nynější křižovatky Křížová - Václavská. Kostel vznikl v průběhu 1. poloviny 13. století, poprvé je zmiňován v menším privilegiu pro Brno roku 1243. Z listiny z roku 1314 (CDM VI č. 77) je známo, že kostel sv. Prokopa byl v roce 1314 převeden na farní kostel Panny Marie na Starém Brně.
Kolem roku 1314 došlo k přenesení farních práv od sv. Prokopa ke kostelu sv. Václava (na rohu Vídeňské a Vojtovy ulice), připomínaného prameny už v roce 1306, kostelík sv. Prokopa pak byl filiálním kostelem farního kostela sv. Václava. Olomoucký biskup Konrád pak na žádost královny Alžběty prohlásil tento kostel za klášterní pro cisterciačky a farní práva byla odtud přenesena k Alžbětou Rejčkou nově založenému farnímu kostelu sv. Vavřince v Komíně, který má sloužit pro obyvatele Manic, Žabovřesk, Jundrova a Komína. Obyvatele z Bohunic i usedlíky z okolí kláštera byli přifaření ke kostelu sv. Václava na Starém Brně (viz listina biskupa Konráda z roku 1323 - CDM VI. - CCXXII).
Správu celé starobrněnské farnosti vykonávali řeholníci cisterciáckého řádu. Královna Alžběta zahájila stavbu velkolepého klášterního kostela Nanebevzetí P. Marie, po jeho vybudování darovala původní kostel P. Marie, který byl nově zasvěcen svaté Anně, špitálu, v areálu kláštera stál tento kostel až do konce 18. století, kdy byl zbořen. Po zrušení kláštera cisterciaček císařem Josefem II. v roce 1782 a přestěhování augustiniánů ze svého původního kláštera u sv. Tomáše do starobrněnského kláštera v červenci 1783 jim byl předán do správy i královnou Alžbětou postavený kostel Nanebevzetí P. Kostel sv. Václava byl v roce 1783 zrušen, dočasně byl využíván pro vojenské účely a v r. 1794 byl zbořen. Kaple sv. Prokopa byla zrušena císařem Josefem II.
V době před 1. Počátky územní rozlehlosti farnosti je nutné hledat v 18. století v souvislosti s přestěhováním augustiniánů od sv. Tomáše do bývalého kláštera cisterciaček. Spolu s tím byla roku 1783 přenesena fara od sv. Václava ke klášternímu kostelu Nanebevzetí P. Marie a od 1. září 1784 byl její farní obvod, který tvořilo Staré Brno s Křídlovickou ulicí, Vídeňskou ulicí, Polní ulicí a Hlinkami, Lískovec, Bohunice, Kamenný mlýn a mlýn Královka (Brněnské Ivanovice), rozšířen o většinu obvodu 2. kaplana od sv. Jakuba, a to o Velkou a Malou Pekařskou, Území sv. Anny, Křížovou ulicí s Úvozem a v roce 1782 přibyla ještě vzniklá předměstí Jirčaře a Silniční ulice.
Pro vznikající nové čtvrtě a rostoucí počet obyvatel bylo nutno farní obvod rozdělit. Od 1. 1. 1930 se ze starobrněnské farnosti vyčleňují Bohunice a Starý Lískovec, kde je v nově postaveném kostele sv. Jana Nepomuckého (1926) zřízena samostatná fara sv. Jana Nepomuckého a sv. Od 16.8.1938 se z farnosti rovněž vyčleňuje Masarykova čtvrť, kde je v nově postaveném kostele sv. Starobrněnskou farnost mají augustiniáni ve správě až do roku 1950, kdy byla činnost řádu na našem území komunistickým režimem zastavena. V úctě a vděčnosti k našim svatým věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi, z jejichž úst zaznělo našim předkům poprvé slovo Boží i modlitby Oběti novozákonní v rodném jazyce, dáváme tímto dovolení, aby od letošního svátku těchto svatých našich Otců v Kristu Pánu, tj. od 5. července L.P. 1968, mohl býti čten MEŠNÍ KÁNON na celém území naší arcidiecéze při slavení mešní oběti V JAZYCE ČESKÉM podle textu schváleného Svatým Stolcem dne 27. V Praze dne 1. července 1968, Dr.
Od 28. Při liturgii mše sv. Mše svatá před 2. vatikánským koncilem (1962-1965) začínala modlitbami kněze u stupňů oltáře - tzv. „stupňové modlitby“. Poté kněz vystoupil k oltáři, kde pak sloužil mši v latině, zády k věřícím. Celá bohoslužba od začátku do konce byla záležitostí kněze, nanejvýš ministrantů, kteří se střídali v odpovědích. Lidé vnímali mši svatou ako posvátné dění, kterému ale nerozuměli. A to ani biblickým čtením. Kněz si je potichu předčítal z Písma u oltáře. Lidé při evangeliu povstali a zpívali nějakou mešní píseň. Praxe se začala měnit už před koncilem - při slavných mších, kde čtení a evangelium zaznělo latinsky, se četlo následně i česky.
Rovněž někteří kněží začali ještě před koncilem kázat v průběhu mše sv., po evangeliu. Odložili ornát, protože se to bralo jako přerušení mše svaté, a vystoupali na kazatelnu, odkud hovořili. Čeština začala být při celé liturgii používána oficiálně od počátku liturgického roku 1969/1970, tj. od první neděle adventní roku 1969 - 30. 11. 1969 - dle přeložených národních misálů. Kněz také začal sloužit - kde to bylo možné, mši sv. Historicky se mše směly sloužit pouze od ranních hodin do poledne. Odpolední a večerní pobožnosti se konaly, ale bez slavení eucharistie. Večerní mše svaté se v katolické církvi začaly sloužit až po roce 1953. Umožnil je papež Pius XII. svým apoštolským dekretem Christus Dominus, kterým zmírnil staletou tradici eucharistického půstu, který začínal od půlnoci a trval až do doby mše sv., který půst zkrátil na 3 hodiny a umožnil kněžím sloužit mše i ve večerních hodinách.
Cílem bylo vyjít vstříc pracujícím, kteří se kvůli zaměstnání nemohli účastnit ranních bohoslužeb. V naší farnosti změnu v bohoslužbách přinesl rok 1969, kdy byla trvale povolena večerní mše svatá. Do té doby se muselo 1x ročně na konkrétní dny či období žádat na kapitulní konsistoři o povolení večerní mše, večer bývalo dříve jen požehnání, popř. Koncelebrace má hluboké kořeny. Dnes je běžnou praxí, její historie však prošla složitým vývojem.
V raném křesťanství křesťané slavili eucharistii s biskupem obklopeným kněžími a jáhny, což symbolizovalo jednotu místní církve. V západní (římskokatolické) církvi koncelebrace však postupně ustoupila. Od raného středověku převládla praxe, že každý kněz sloužil mši svatou samostatně (tzv. privátní mše). To bylo způsobeno potřebou řešit jednotlivé intence (mše na úmysl věřících) a rozvojem teologie, která kladla důraz na to, že každá mše má nekonečnou hodnotu. Druhý vatikánský koncil (1962-1965) tradici koncelebrovaných mší obnovil. Ve své liturgické konstituci Sacrosanctum Concilium z roku 1963 zvláště zdůraznil hodnotu koncelebrace pro „jednotu kněžství“.
Rozšířil počet příležitostí a požádal o vypracování nového koncelebrovaného obřadu, který byl realizován dekretem Ecclesiae semper ze 7. března 1965 a v podstatě byl převzat do Missale Romanum obnoveného papežem Pavlem VI. Milota - nejstarší známý farář, poslední farář u původního kostela P. Marie před přenesením fary ke sv. Václavu r. Faráři kostela sv. první farář u sv. Václava, jmenovaný r. Jan II. Václav III. Šimon I. Pavel II. Bartoloměj I. Antonín I. Adam I. Matěj II. Ondřej I. Jan III. Jan IV. Laurenz I. Kašpar III. Edmund I. 1783, první augustinián po jejich příchodu na Staré Brno - poslední farář u sv. Faráři kostela Nanebevzetí P. cisterciák, 1783 - 22. farář 1940 - 1943, zemřel 29. 10. farář od 1. 10. 1945 - 16. 2. opat od 16. 2. zemřel 6. 10. opat 1967 ? 11. Seznam kněží, kaplanů a pomocných kněží, kteří působili v kostele Nanebevzetí P. p. p. p. p. p. p. p. kooperátor 1929 - 1941 - strýc o. p. p. p. p. od roku 1938 farář u sv. p. kooperátor - popraven 22. 2. p. p. farář - zemřel 29. 10. p. p. farář od 1. 10. 1945 - 16. 2. od 16. 2. p. p. p. vysvěcen na kněze v r. 1941, od 27. 4. 1950 po obsazení kláštera se do srpna 1954 skrývá u sester Lhotských na ul. Pekařská č. P. od r. 1949 do rozpuštění klášterů.
Memories a svědectví ukazují, že v roce 1968 byl povolen čtení mešních kánonů i na českém území, a to podle textu schváleného Svatým stolcem. Od roku 1969 se slouží mše česky v liturgickém jazyce, změny v bohoslužbách a zapojení lidu do liturgie měly postupný charakter a kořeny v předchozích desetiletích.
Jezuité se zakrátko stali velmi mocným řádem a rozšířili se po celé Evropě i mimo ni. Zakládali školy, kde chudým nadaným žákům poskytovali zdarma vynikající vzdělání; odvážně putovali do neznámých krajů, aby šířili křesťanství. V roce 1555 přišli do Prahy a postupně se rozšířili do všech koutů Českého království. V Praze se usadili se na Starém městě v areálu kostela sv. Klementa, kde založili a po následujících dvě stě let neustále rozšiřovali a zvelebovali kolej - Klementinum. Zpočátku byla konkurentem, později součástí Karlovy univerzity. Zároveň se stala centrem vědeckého výzkumu v oblasti matematiky, astronomie a později také především meteorologie.
Jezuité se drželi zásady naučit se jazyk oblasti, ve které působí. Platilo to pro České království stejně jako pro Čínu nebo Japonsko. Nezřídka s jazykem přejímali i kulturu té které oblasti. František Xaverský dorazil až do Japonska. Pokoušel se o misijní činnost i v Číně, ale moc se mu nedařilo. Mnohem úspěšnější byli jezuité o století později, mezi něž patřil i matematik, astronom, hudebník a český jezuita Karel Slavíček. V Praze se usadili na Starém městě a jejich působení ovlivnilo české prostředí mnoha způsoby.
Mezitím Tomáš (Tomas) van Zavrel, známý sušický kněz, má mezinárodní zkušenosti a popisuje cestu ke klášterní službě a filantropii. Jeho příběh ukazuje, jak dřívější světský život může vést k hlubšímu smyslu povolání a jak krok za krokem nacházet cestu k duchovnímu životu. Příběh začal v jeho třicítce, kdy opustil bohatství a světské radovánky pro službu v klášteře, později se stal jezuitou a našel cestu ke službě lidem.
Vliv Ignáce z Loyoly a vznik Tovaryšstva Ježíšova, jehož duchovním otcem byl sv. Ignác, byl významný pro vznik řádu, který se zaměřoval na vzdělávání, vědeckou činnost a misie. Základy exercicií a klášterního života formovaly způsob, jakým jezuité působili po celém světě, včetně českých zemí, a jejich odkaz přetrvává v moderním duchovním a intelektuálním dědictví.