Sv. Prokop a dílo Sázavského kláštera

Prameny poznatků o sv. Prokopovi a sázavském klášteře jsou jednak sepsání o životě svatého Prokopa, dochované v latinském Letopise Mnicha sázavského z druhé poloviny 12. století, a dále několik legend. Velká legenda prokopská (Vita s. Procopii maior), která se zmiňuje o rodišti Chotúni (Chotouni u Českého Brodu), rodičích a vychování sv. Prokopa na Vyšehradě (patrně v Uhrách), kde prý tenkráte kvetla „pověstná škola jazyka slovanského“. Tam prý se stal také Prokop kanovníkem, ale později přijal roucho sv. Benedikta, odešel do rodného kraje a usídlil se na Sázavě, kde jej na lovu objevil kníže Oldřich a založil při prostém obydlí Prokopově klášter (asi roku 1009).

Životní osudy sv. Prokopa podle legend a pramenů

Tradice uvádí jako rok Prokopova narození 970. Z Velké legendy prokopské se dozvídáme, že jeho rodiče byli lidé ušlechtilí, ani chudí ani bohatí, ale skromně a řádně žijící. Prokop prý vynikal od nejútlejšího dětství touhou po poznání, byl skromný a učenlivý, mírné povahy, uctivý k rodičům. Kde se Prokop vzdělával a kde působil jako kněz, přesně nevíme. Prokopův odchod „ze světa“ se odehrál kolem roku 1009, kolem jeho sázavské poustevny se v následujících desetiletích shromáždila skupina dalších poustevníků, která se stala základem první sázavské mnišské komunity.

Velká legenda prokopská (Vita s. Procopii maior) se zmiňuje o rodišti Chotúni (Chotouni u Českého Brodu), rodičích a vychování sv. Prokopa na Vyšehradě (patrně v Uhrách), kde prý tenkráte kvetla „pověstná škola jazyka slovanského“. Pozdní prokopská legenda uvádí jako místo Prokopova slovanského vzdělání Vyšehrad. Někteří historikové pomýšlejí v této souvislosti spíše na uherský Visegrád, kde byl řecký klášter a působil tam vliv Byzance, než na Vyšehrad u Prahy, kde je slovanská škola málo pravděpodobná.

O tom, že Prokop měl kontakty s oblastí náležející k východní církvi, svědčí i jeho jméno (Prokopios), které je řeckého původu a typické pro východní křesťanství. Poprvé nese toto jméno palestinský světec z doby císaře Diokleciána. Zřejmě to bylo jméno přijaté, řeholní, neboť do té doby je v Čechách nedoložené.

Vznik a raný vývoj sázavského kláštera

Legendické vyprávění vkládá do začátků kláštera setkání poustevníka Prokopa s knížetem Oldřichem (1012-1034), který v sázavských lesích lovil zvěř a při pronásledování jelena narazil na Prokopovo obydlí. Oldřich byl setkáním s Prokopem natolik uchvácen, že pro něj založil klášter. Tento obraz skutečnosti odpovídá asi jen zčásti, pokud vůbec. Z hodnocení dochovaných zpráv spíše vyplývá, že sázavský klášter nebyl založen najednou. V jeho počátcích lze vysledovat několik fází.

Letopis Mnicha sázavského uvádí: „…shromázdiv několik bratří zbožného života a mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dát jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru požehnaného otce Benedikta…“. V souvislosti s ustanovením řehole sv. Benedikta zmiňují prameny výstavbu prvního kostela na Sázavě. Letopis Mnicha sázavského zaznamenal: „A tak v průběhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl baziliku ke cti nejsvětější Rodičky Boží Marie a sv. Jana Křtitele (později byl klášterní kostel zasvěcen také sv. Prokopovi), shromázdiv několik bratří zbožného života i mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dát jim řeholní pravidla a bohoslužbu, po vzoru blahoslaveného otce Benedikta; sám však se stal nejmenší mezi nejmenšími.“

To naznačuje, že se Prokop podílel na stavbě z vlastní iniciativy a vlastním jměním. V době založení kláštera byl kníže ještě téměř absolutním vládcem nad veškerým územím i obyvatelstvem Čech, a proto mu příslušelo rozhodnutí i v takových věcech, jako bylo zřízení církevní instituce. Sázava však v tomto ohledu patří k prvním výjimkám svého druhu, protože na vzniku konventu se podílel nejenom kníže, ale i Prokop. Ten tak předběhl dobu, neboť čeští velmoži začali zakládat soukromé kláštery častěji až od konce druhého desetiletí 12. století.

Na založení Prokopovo, jež teprve Břetislav I. stvrdil a dotoval a Prokopa uvedl do opatské hodnosti, lze usuzovat zejména z toho, že právě příslušníci jeho rodiny se stali po jeho smrti nástupci v opatské funkci. Svou úlohu zde sehrála i podpora Oldřichova a Břetislavova dvora: všechny legendy zdůrazňují Prokopovu autoritu u knížecího dvora, zejména za Břetislava I., který jej nazýval svým „duchovním otcem“. Břetislav pomáhal budovat klášter jako centrum slovanské vzdělanosti. Tehdejší biskup Šebíř se podvolil jeho vůli, a tak roku 1039 byl klášter potvrzen a bohatě obdarován.

Slovanská liturgie a kulturní význam

Sázavský klášter měl v českém prostředí zvláštní postavení i z jiných důvodů. Provozoval římskou liturgii, ale ve staroslovanském jazyce. Kde se Prokop se slovanským jazykem a písmem seznámil ani jaké důvody ho vedly k jeho užívání při bohoslužbě v sázavském klášteře, je nejisté. Po zániku Velké Moravy nejsou v Čechách zřejmé doklady o větším rozšíření liturgie ve staroslověnštině, i když povědomí o její existenci přetrvávalo.

Pražské biskupství bylo od počátku součástí mohučské arcidiecéze a náleželo k latinské liturgii, stejně byly orientovány i kostely, které mu byly podřízeny. V tradici se uvádí, že Prokop udržoval slovanskou liturgii a že Sázava se stala centrem slovanské vzdělanosti a umění. Břetislav pomáhal budovat klášter jako centrum slovanské vzdělanosti.

Konflikty, změny a latinská etapa

Po zániku Velké Moravy nejsou v Čechách zřejmé doklady o větším rozšíření liturgie ve staroslověnštině, i když povědomí o její existenci přetrvávalo. K Prokopovi se váže i další legenda a je to ta, jak ho lidé viděli orat s čertem zapřaženým do pluhu, poháněným křížem ve světcově pravici. Proto bývá často zobrazován s čertem na řetězu, u nohou nebo v zápřehu.

Po Prokopově smrti se stal opatem jeho synovec Vít a po něm Prokopův syn Jimram (že Prokop jako původně světský kněz byl ženat a měl syna nebylo v té době nic neobvyklého). Za opata Víta došlo k prvnímu vypuzení mnichů a dosazení latinského opata. Nelze vyloučit, že spory v sázavském klášteře souvisely s reformními snahami clunyjského hnutí, které sledovaly upevnění klášterní kázně, postupně se soustřeďovaly také k vymanění klášterů ze světské moci.

Právě tak mohly být příčinou zcela přízemní snahy a osobní spory sázavských mnichů, kteří pak hledali jakékoli záminky ke stížnostem a pomluvám, s nimiž předstupovali před knížete. Ten se nejspíše navíc cítil dotčen, že při obsazování opatského úřadu nebyla uplatněna jeho spoluzakladatelská práva a opat byl zvolen bez jeho účasti. Celá komunita se uchýlila do Uher, kde již prodléval mladší kníže Vratislav a vdova po Břetislavovi kněžna Judita. Snad nalezli útočiště v baziliánském klášteře ve Visegrádu.

Do sázavského kláštera povolal Spytihněv II. mnichy z Břevnova, opatem se stal jakýsi Němec. Noví mniši však z nějakého důvodu klášter opustili a ten zůstal za Spytihněvovy vlády neobsazen. Pozdější legendista připsal vyhnání německého opata svatému Prokopovi; doložitelnou skutečností pouze je, že břevnovský opat Meginhard, který v souladu s vůlí Spytihněva a se souhlasem biskupa Šebíře Sázavu osadil svými mnichy, Sázavu vrátil původním majitelům, když zásluhou nového panovníka Vratislava II.

Na návrh biskupa Kosmy a se souhlasem velmožů ustanovil Břetislav II. sázavským opatem probošta břevnovského kláštera Dětharda, jehož úkolem bylo uvést na Sázavu (již podruhé) latinské mnichy a zavést latinskou liturgii. 8. března 1097 byl Děthard benedikován. Ujal se obnovy klášterního hospodářství, dal opravit klášter a opatřil nutné vybavení. Klášter, v němž nalezl pouze slovanské knihy, vybavil potřebnými knihami latinskými. Zčásti je koupil, některé dal opsat najatým písařům, některé opisoval vlastnoručně.

Aby zabránil případným pochybnostem a snahám o zcizení klášterního majetku, dal potvrdit všechny starší i nově získané donace. Sázavský klášter tedy dál působil jako latinský. Slovanské knihy byly rozptýleny a většinou zničeny. Dodnes se v evropských knihovnách dochoval jen nepatrný zlomek sázavské knihovny. Jeden ze sázavských rukopisů, sbírka evangelií, se složitými cestami dostal v 16. století do remešské katedrály, kde na něj přísahali poslední francouzští králové (tzv. Remešský korunovační evangeliář).

Středověké stavební proměny a pozdější dějiny

Historické prameny věnují pozornost Sázavě románské, o raném a vrcholném období gotickém mlčí. Zachovala se jen zmínka v rukopisu České kroniky, chované v Lipsku: „1315 Mathias abbas primum, incepit fundationem et primum lapidem posuit.“ Nejdůkladněji provedl rozbor dochovaného stavebního komplexu sázavského Em. Poche, který konfrontoval zachovanou zprávu s analýzou stavby a potvrdil, že nejstarší dochované části gotické stavby (dnešní presbyterium kostela) se vztahují k roku 1315. Nově stavěný gotický chrám postupně nahrazoval románskou stavbu.

Roku 1421 se kláštera zmocnili Pražané, pravděpodobně bez odporu, neboť mniši zřejmě z kláštera odešli již před příchodem husitů (do slezské Vratislavi). Kostel ani budovy konventu zničeny nebyly, což svědčí pro trvající úctu k sv. Prokopovi. Zpět se mniši vrátili asi r. 1433, ale ocitli se takřka bez prostředků, neboť klášterní statky se mezitím dostaly jiným majitelům: menší část Kostkům z Postupic, větší vlastnili páni Jevišovští z Kunštátu.

Klášter bez hospodářského zázemí živořil, často zde byl jen opat, spíše titulární než skutečný, bez konventu; tento stav trval od husitských válek po celé 16. a první polovinu 17. Teprve po skončení třicetileté války začíná obnova řeholního života na Sázavě. Břevnovský opat Augustin Seifert odkoupil městečko Sázavu a větší část bývalých klášterních statků od jejich posledního světského držitele, Jana Viktorina z Waldsteinu. Téhož roku začíná nová výstavba, za opatů Daniela Nigrina (1664-1679), a jeho nástupců Celestýna Jindřicha (1680-1681) a Benedikta Grassera (1681-1696) byl obnoven zejména konvent, a zřícený kostel byl barokně upraven. Nejnutnější přestavba byla hotova roku 1687.

Klášter byl roku 1785 zrušen, o rok později mniši opustili konvent. Roku 1788 se stal kostel farním a byl zasvěcen sv. Prokopovi. Majetek kláštera byl dán do dražby, roku 1808 stal se majitelem bývalé klášterní budovy Vilém Tiegel z Lindenkronu, který ji změnil ve světské sídlo. Jeho dědic Emanuel Tiegel prodal roku 1867 panství Janu z Neubergu. Ten novou přestavbou budovy setřel úplně její církevní charakter a dal jí zámecký ráz, zvláště úpravou jižního průčelí bývalého konventu a vestavbou hranolové věže.

Posledním majitelem zámku a panství byl Bedřich Schwarz a jeho dědicové (1869-1948), část objektu vykoupil ve 30. letech 20. století emauzský opat Arnošt Vykoukal a r. 1932 zde emauzský klášter začal budovat novou expozituru. Zvláště obětavá byla přitom činnost P. Metoda Klementa († 1979).

Kult svatého Prokopa, jeho obrazy a symbolika

Svatý Prokop byl v době gotické nejčastěji vyobrazován jako prostý mnich, později, od doby barokní, převážně jako opat s berlou a mitrou; od 17. století obvykle také s knihou nebo křížem v ruce. Hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel u světcových nohou; na některých vyobrazeních se objevuje také laň (odkaz na Prokopovo setkání s knížetem Oldřichem na lovu), nebo model (sázavského) kostela.

Podle některých historiků byl Prokop jako první český světec řádně kanonizován papežem podle papežstvím prosazovaných církevních norem. Svatořečen byl v roce 1204, papežem Inocencem III. v Římě. V letech 1078 - 1080 byl opatem Sázavského kláštera jeho syn Jimrám. Svatořečen však byl mnohem dříve, v roce 1204, papežem Inocencem III. v Římě.

Prokop zemřel 25. března 1053. Jeho pohřeb se uskutečnil v sázavském klášteře, ale jeho ostatky byly v roce 1588 slavnostně přeneseny do pražského kostela Všech svatých. Podle zjištění profesora Emanuela Vlčka se ale jedná o ostatky čtyř osob, z nichž ani jedna nebyla svatým Prokopem. V relikviáři v témže kostele uchovávané zlomky lebky ale Prokopovi patřily.

Literární a umělecké prameny o Prokopovi

Z doby před svatořečením jsou známy latinské rukopisy, tzv. Vita sancti Procopii minor a Letopis Mnicha sázavského (se záznamy do roku 1177). Dosud nenalezena je ještě starší svatoprokopská legenda psaná ve staroslověnštině. Má za to, že ji vytvořili Prokopovi přímí žáci. Koncem 13. století pak vznikla legenda Vita Antiqua. Doba vlády Karla IV. a vrcholná gotika se může pochlubit rukopisy Vita sancti Procopii maior a Staročeskou veršovanou legendou o sv. Prokopovi.

Je pořízen překlad populární evropské sbírky životopisů světců od italského dominikána Jakuba de Voragine Legenda aurea, je v Čechách známý pod názvem Staročeský pasionál do češtiny a je obohacený o příběhy českých svatých včetně sv. Prokopa. Vzniká první český komiks - kreslená legenda o českých světcích známá pod názvem Liber depictus. I z pohusitského období známe autory, kteří píší o sv. Prokopovi, patří mezi ně například utrakvistický kněz Bohuslav Bílejovský, Václav Hájek z Libočan (Česká kronika), A. Chanovský.

Baroko je známé legendou bollandistů a především dílem Bedřicha Bridela Sláva svatoprokopská. Také rokoko 18. století má svědka a zapisovatele svatoprokopských zázraků. Byl jím sázavský mnich a literát Hugo Fabricius a jeho dílo Požehnaná památka velkého světa divotvorce sv. Prokopa. Mimo pozornost Prokop nezůstal ani po zrušení Sázavského kláštera císařem Josefem II. v roce 1785.

Od 19. století se výrazněji rozvinulo také kritické bádání a vznikaly nové formy literárního zpracování svatoprokopských legend a zázraků. Do dlouhé řady těch, které sv. Prokop přitáhl a okouzlil, patří například Josef Dobrovský, literární badatelé Václav Chaloupecký a Bohumil Ryba, prozaik a básník Jaroslav Vrchlický, mnich emauzský a farář sázavský P. Method Klement, historici František Krásl a Jaroslav Kadlec, básník Ivan Martin Jirous, slavistka dr. Emilie Bláhová, archeologové dr. Květa Reichertová a stále publikující prof. Petr Sommer - oba svého času vedoucí archeologického výzkumu v Sázavském klášteře, kunsthistorik prof. Jan Royt, antropolog prof. Emanuel Vlček, badatelé-nadšenci Václav Vokolek, Milan Štědra, ....

Legenda, zázraky a ikonografie

Legendické vyprávění vkládá do začátků kláštera setkání poustevníka Prokopa s knížetem Oldřichem (1012-1034), který v sázavských lesích lovil zvěř a při pronásledování jelena narazil na Prokopovo obydlí. Oldřich si zvolil Prokopa za rádce a svým majetkem mu přispěl v r. 1032 k založení Sázavského benediktinského kláštera, kde se stal Prokop jeho opatem. Prokop v něm udržoval slovanskou liturgii. Jako opat řídil své mnichy pravidlem pokory a zásadou: "Modli se a pracuj!" jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!"

Legendami jsou připisovány Prokopovi četné zázraky. Například jeden muž jménem Mena se chtěl dostat do kláštera, ale byl na levém břehu Sázavy, přičemž loďka s bidlem byla přivázána k druhému břehu a převozník nikde. Začal se tedy modlit k Bohu, aby jej pro zásluhy svatého muže Prokopa dopravil do kláštera, kde se chtěl zúčastnit pobožnosti. A náhle prázdná loďka s bidlem připlula přes řeku k němu. Když Prokop umíral, v klášteře zrovna pobýval jeden nemocný člověk. Prokop mu řekl, aby zůstal ještě den a po jeho smrti si vzal jeho plášť. Po obléknutí světcova pláště se nemocný uzdravil.

Mnohá vyobrazení znázorňují výjev, jak Prokop zapřáhne vzpouzejícího se ďábla do pluhu a vyorá s ním hlubokou brázdu. Jde o symbolické vyjádření reálné moci služebníka Kristova nad silami zla. Z jeskyně, v níž se měl usídlit, vyhnal tisíc démonů. Je zřejmé, že sloužil i jako exorcista. Lidé k němu přicházeli zblízka i zdáli, aby se modlil za jejich uzdravení a osvobození od zlých duchů.

Svatořečení, kult a patronát

Pověst o jeho svatosti se brzy rozšířila, podpořena mnoha zázraky na jeho přímluvu. K oficiálnímu svatořečení došlo až roku 1204. Úsměvná legenda dokonce vypráví, že Prokop musel váhajícímu papeži Inocenci III. ve snu pohrozit svojí opatskou berlou, aby svatořečení schválil. Český král Přemysl Otakar I. světce ihned přiřadil k zemským patronům. Svátkem sv. Prokopa se stal 4. červenec, den, kdy mělo dojít ke svatořečení: v neděli 4. července 1204 v Čechách pod vedením papežského legáta kardinála Guida.

Sv. Prokop byl postaven po bok prvních českých zemských patronů - vedle příslušníků knížecího přemyslovského rodu sv. Ludmily a sv. Václava a slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha. Tento originální světec je mocným přímluvcem, na jeho přímluvu stále přibývají další zázraky - od desátého století až dodnes. Je patronem České země, horníků, zemědělců nebo vinařů. Je vzýván v prosbách o uzdravení a osvobození od démonického útlaku.

Osobnost, duchovní odkaz a obraz svatého

Po Prokopově smrti se stal opatem jeho synovec Vít a po něm Prokopův syn Jimram. Prokopovou zásadou bylo: Vše pro Boha! Pro sebe nic. Legenda zachycuje příběh, jak potrestal jednoho ze sázavských kněží, když při mši pro veřejnost schválně zpíval velmi vysoko a strojeně, aby se „předvedl“. Už za života světce docházelo k mnoha zázrakům. Světec zprvu odmítal stát se opatem, ale nakonec se v roce 1035 nechal přesvědčit Oldřichovým synem, knížetem Břetislavem.

Jak asi mohl svatý Prokop vypadat? Tak o tom vypovídá veršovaná Legenda svatoprokopská ze 13. století. Byl jest člověk urozeniem vysoký, u plecú i v těle stavem široký. V hnáty byl velmi silný, ve všem těle ovšem plný. Hlavu dosti velikú jměl a tvářú ovhou bieše běl. Čelo jměl dosti veliké, bradka bieše črná také. Vlasy črné střednie mieše a vzezřenie jasného bieše. Promluvenie jměl milostivé a srdce ke každému nelstivé. Rúcha nemnoho mieše, jednu sukniu a kapiu nosieše.

Jeden novodobý obraz (2008) svatého Prokopa ho představuje jako váženého mnicha s bílou bradou, držícího v ruce cyrilometodějský kříž. Ten má symbolizovat nejen vztah ke Kristu, ale i duchovní sjednocení s našimi slovanskými věrozvěsty, sv. Cyrilem a Metodějem. Kříž je v zobrazení napojen na pluh, který je zaryt do země.

Archeologie, rukopisy a paměť

Dodnes se v evropských knihovnách dochoval jen nepatrný zlomek sázavské knihovny. Jeden ze sázavských rukopisů, sbírka evangelií, se složitými cestami dostal v 16. století do remešské katedrály, kde na něj přísahali poslední francouzští králové (tzv. Remešský korunovační evangeliář). Po Prokopově smrti se stal opatem jeho synovec Vít a po něm Prokopův syn Jimram.

Archeologické výzkumy na Sázavě vedli v moderní době mimo jiné dr. Květa Reichertová a prof. Petr Sommer, kteří zkoumali dochované stavební vrstvy a kulturní materiál. Kunsthistorik prof. Jan Royt a antropolog prof. Emanuel Vlček se zabývali uměleckými a antropologickými prameny spojenými s klášterem a kultem sv. Prokopa.

Udržování úcty ke světcovu odkazu

Úcta ke svatému Prokopovi ožila i za Karla VI., který chtěl oživit tradici slovanské liturgie a založil v pražských Emauzích klášter, kam pozval 80 benediktinských mnichů z Dalmácie. Klášterní chrám byl zasvěcen P. Marii, sv. Vojtěchovi, Cyrilu a Metodějovi a sv. Prokopovi. Po zrušení Sázavského kláštera císařem Josefem II. v roce 1785 nezanikla úcta k světcovu odkazu a v 19. a 20. století se objevily různé formy literárního i výtvarného oživování jeho kultu.

Modlitba

Bože, Tys povolal svatého Prokopa, aby kolem sebe shromáždil ty, kdo se k Tobě chtěli přiblížit modlitbou chvály a prací pro své bližní; na jeho přímluvu veď i nás, ať se modlíme a pracujeme tak, abychom stále žili ve spojení s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

tags: #svaty #prokop #dilo