Praha tehdy zažila jednu z největších tragédií ve své historii. Byla Popeleční středa, 14. února roku 1945 těsně před půl jednou, když začal nečekaný a těžko pochopitelný letecký útok na Prahu. Trval jen pár minut, ale bilance byla zdrcující. Popeleční středa je křesťanský svátek, kterým začíná postní doba, a v Česku se slaví vždy 46 dní před Velikonocemi.
Představuje to, že bombardování Prahy nebylo cílené náhradní akcí pro Drážďany, ale výsledkem navigačního omylu amerických bombardérů. Denní nálet bombardérů byl podle historiků součástí masivního bombardování Drážďan probíhajícího od 13. do 15. 2. 1945, ale pro navigační chybu byla Praha bombardována namísto seřaďovacího nádraží v Drážďanech, především v širší oblasti Smíchovského nádraží.
Přesněji řečeno, během šestého roku války došlo k množství poplachů a lidé proto často nereagovali dostatečně rychle. K velkému počtu obětí došlo i proto, že se nálet uskutečnil v těsně vyčerpané fázi války a lidé nebyli zvyklí na opakované poplache. Z dopadů bombardování vznikla zkáza obytných i veřejných budov, což vedlo k rozsáhlým ztrátám na životech a škodám na infrastruktuře města.
Na Vinohradské třídě a v dalších čtvrtích Prahy došlo k devastaci: nejvíce postiženou byla Královská Vinohrady, kde nálet zformoval ruiny domů, zdemoloval významné objekty a zdevastoval symbolické stavby včetně Emauzského kláštera, synagogy a dalších historických památek. Dům čp. 1254/61 v troskách skrýval pozůstatky 23 obětí, které se ze sutin nepodařilo za války vyprostit.
Nejvíce zničeny byly obytné domy a veřejné budovy, zničeno bylo 68 domů, velmi těžce poškozeno 88, těžce poškozeno 168 a lehce poškozeno 2351 budov. Místní obyvatelé trpěli hlásným neklidem, protože protiletecké sirény nebyly vždy brány vážně. Bylo zabito 701 lidí a 1184 bylo zraněno. Hojně byla zasažena čtvrť Nové Město a samotné Vinohrady.
Jako hlavní zdroje sloužily dopisy, deníky, memoáry, rozhovory, regionální literatura, sbírky Paměti národa a Úřadu městské části Praha 2. Příběhy a vzpomínky obyvatel zmiňují, že hašení Prahy po bombardování bylo částečně oslabené kvůli účasti části pražských hasičů na hašení Drážďan. V konečném důsledku šlo o tragické následky pro obyvatele města a jeho architekturu, která ztratila historické věže a části klášterů a kostelů.
Nálet byl i významným politickým nástrojem. Německá propaganda tragické následky náletu okamžitě využila ve svůj prospěch. Po roce 1989 se objevily i konspirační teorie, ale faktem zůstává, že bombardování Prahy bylo způsobeno navigačním omylem. Pilotům se objevila nejistota ohledně toho, zda opravdu útočí na Drážďany; velitel formace však jejich námitky odmítl. K omylu přispěla podobnost obou měst a jejich strategická poloha nad velkou řekou, stejně jako sbíhavost železničních tratí směřujících do Drážďan i Prahy.
Na začátku 60. let minulého století se ve výzkumech objevily poznámky o nalezených úmrtích ve sklepních prostorách a vzpomínky, které vyvracejí některé z tehdejších mýtů. Po dopadu pum začaly odstraňovací práce a v druhé polovině šedesátých let probíhaly brigády a akce „Z“ na vyvezení sutin ze zbořených domů a výstavbu nových domů. Nové stavby respektovaly stávající zástavbu a doklášaly snahu o obnovu města.
Historie bombardování Prahy je dodnes předmětem pietních vzpomínek. Městská část Praha 2 vybudovala pamětní desky a instalovala umělecká díla k upomínce na oběti a k připomínce dne 14. února, který je i nadále symbolem tragické události. Autentické trámy, které se dochovaly z náletu, jsou vystaveny ve věži Novoměstské radnice, v Faustově domě a v budově Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Na Popeleční středu 14. února 2026 bylo odhaleno nové dílo Memento z ohořelých trámů, které připomíná tento čin.
V Krytu Folimanka a na dalších místech Prahy 2 existují výstavy a pamětní desky věnované obětem náletu, například u manželů Vlasta a Otakar Štáflových v Mánesově ulici nebo Ladislavu Polákovi v Apolinářské ulici. Popeleční středa zůstává památkou i v kontextu širšího mapování viktimizace během války a jejího dopadu na městskou paměť.
Jak americké bombardování Prahy navždy změnilo naše hlavní město
Po Popeleční středu tedy zůstává otázka, proč Američané 14. února 1945 bombardovali Prahu. Odpověď se nachází v navigačním omylu a v kontextu snahy spojenců zasáhnout klíčové železniční uzly Drážďan, kdy šlo o chybné určení cíle a souběh několika náhod. Přestože město nebylo cílem primárním, oběti a škody byly skutečné a město se ze zdrojů k poválečné rekonstrukci muselo poučit a obnovit ztráty. Když se dne 14. února 1945 dělilo lidem popele, ačkoliv šlo o Popeleční středu, zůstala vzpomínka a reflexe na tento okamžik v české historii.
<-- druhá část: vzpomínky a místní dopady -->Vzpomínky a dopady na konkrétní místa
Ve dnech 13. až 15. února bylo naplánováno bombardování Drážďan, které byly považovány za velice důležitý železniční uzel. Během toho bombardování bylo toto město na Labi totálně zničeno. Hašení se zúčastnila i část pražských hasičů, kteří pak naléhavě chyběli při hašení hořící Prahy. Příběhy lidí vyprávějí o tom, jak se některá místa zkázy stala symbolem paměti a jak se obrací k nim paměť následných generací.
Na náměstí Míru se v kostele sv. Ludmily konal demonstrativní pohřeb 150 obětí náletu. K pozůstalým a k zúčastněné veřejnosti promluvili němečtí představitelé a čeští primátoři, což ukázalo tehdejší komplexní politický rámec události. Po bombardování zůstala Praha jako město, které prošlo zkouškou odolnosti a obnovy a které si dodnes připomíná tuto tragickou kapitolu dějin.