dnes na Zelený čtvrtek je v rámci svatého velikonočního týdne připomínána poslední Kristova večeře s učedníky či apoštoly. Večeře Páně je zasazena do času židovských Velikonoc (L 22,15-18). Slavení pesachové hostiny odkazuje na událost vyjití z Egypta (Ex 12).
Součástí této sváteční hostiny je nekvašený chléb - macesové placky (Ex 12,39), hořká zelenina (maror) připomínající trpký pobyt Židů v Egyptě, (charoset) malta z jablek, ořechů a skořice s vínem, odkazující na hlínu, z níž Židé v Egyptě zhotovovali cihly pro stavbu faraonových měst. Maso při židovské velikonoční večeři je skopové - z beránka, který byl zabíjen v chrámu (v současnosti se užívá kuřecí maso). Při velikonoční židovské večeři se pije z pohárů víno. Původně se užívaly dva poháry, z jednoho se pilo na začátku hostiny a z druhého na jejím konci. Později bylo zavedeno pití ze čtyř pohárů.
Jádrem sváteční hostiny bylo vyprávění příběhu o osvobození a vyjití Izraele z egyptského otroctví. Zpívaly se žalmy, které dříve byly záležitostí školených chrámových zpěváků - levitů. V době Ježíše, kdy ještě stál jeruzalémský chrám, měla velikonoční večeře tento průběh a tyto části: 1) kiduš - žehnání nad pohárem s vínem 2) namáčení bylin 3) tři otázky 4) otcova odpověď tvořící jádro sederového obřadu 5) hostina - součástí beránek, macesy, maror a charoset 6) požehnání po jídle 7) zpěv Halelu - žalmu (Nová pražská pesachová Hagada, s. 124).
Tato židovská velikonoční sváteční večeře je zřejmá z podání evangelistou Lukášem a z tohoto kontextu pochopíme, proč Ježíš zvedá dvakrát kalich. Je to společenství kolem stolu. Proto Ježíš tuto velikonoční večeři slaví se svými učedníky, tvoří tak novou rodinu přátel, bratrů, Božích dětí. Při poslední večeři Kristus děkoval za chléb a za kalich. Jídlo a pití při židovské hostině bylo prostoupeno děkováním a vděčnými modlitbami za dary Země.
V židovském obřadu zaznívají takováto slova: „Požehnán jsi, Hospodine, Bože náš, králi světa, za vinnou révu a za plody vinné révy, za výtěžek polí, pěknou, dobrou a prostornou zemi, jíž jsi dal z lásky dědictvím našim předkům, abychom jedli z jejích plodů a sytili se z jejího dobra (Hagada, s. 105). „Žehnáme ti, Hospodine, za tu zemi a plody vinné révy“ (Hagada, s. 105).
Ve svědectví evangelisty Lukáše i dalších je řečeno, že Ježíš za chléb, který vzal do svých rukou, vzdával díky. Stejně tak, když vzal do svých rukou kalich, také vzdával díky. Není zaznamenán obsah této Ježíšovy modlitby díků, ale můžeme se domýšlet, co svými slovy vyjadřoval. Ve velikonočním židovském rituálu jsou při pozvedání chleba pronášena tato děkovná slova: „Požehnán jsi, Hospodine, Bože náš, králi světa, že vyvádíš ze země chléb“ (Hagada, s. 67). A při pozvedání poháru s vínem zaznívá: „Požehnán jsi, Hospodine, Bože náš, králi světa, stvořiteli vinné révy“ (Hagada, s. 65).
Víno souvisí se zemí, víno je obrazem zaslíbené země. Když zvědové šli prozkoumat zemi v čele s Jozuem, tak zpátky přinesli ohromný hrozen (Nu 13,23). Je to doklad dobré a úrodné země. Ale Ježíš při velikonoční večeři řekl, že už nebude pít z plodů vinné révy, než přijde Boží království. Tím učedníkům sděloval, že své poslání ve světě zakrátko dovrší a svojí obětí umožní vstup do Božího království. Boží království je přibližováno a líčeno různými obrazy. Jedním z nich je také svatební hostina, kde se podává nejlepší víno, které znamená radost a sváteční příležitost. Ježíš hovořil o Božím království tak, že tam s ním budou učedníci jíst a pít u jeho stolu (L 22,29-30).
Poslední večeře Krista s učedníky se zobrazuje tak, že tam všichni kolem stolu sedí. Ale velikonoční večeře je hostinou svobody či osvobození. Proto židé leží na boku a opírají se levým loktem. Ve starověku vsedě a ve stoje jedli otroci (Hagada, s. Ústředním motivem židovské velikonoční večeře je svoboda, osvobození z otroctví. Zaznívá to i z modlitby: „Proto je naší povinností děkovat, opěvovat, oslavovat, vychvalovat, vyzdvihovat a chválit toho, kdo udělal pro naše předky a pro nás všechny tyto zázraky. Vyvedl nás z otroctví ke svobodě, ze zármutku k veselí, ze dnů truchlení ke dni svátečnímu, z nejhlubší temnoty k velikému světlu a ze zotročení k vykoupení…“ (Hagada, s. 61).
Poslední Kristova večeře je však ještě něčím jiným, než židovská sváteční hostina na památku vyvedení malého národa a osvobození z moci Egypťanů. Bůh činí své divy a zázraky. Stále. Bůh skrze Ježíše Krista svého Syna uskutečnil vykoupení a osvobození, které se netýká jen jednoho národa, ale všech. Tentýž den, kdy slavil Ježíš večeři svobody s učedníky, přinesl sám oběť lásky a vykoupení skrze svůj kříž. Ježíšova slova „To čiňte na mou památku“ nezůstala bez odezvy po dobu dvou tisíc let. A nezůstává bez odezvy ani dnes na Zelený čtvrtek i v tomto našem společenství. Děkujeme Bohu za jeho dary země. Hodiny, které předcházely utrpení a smrti Ježíše, se s mimořádnou intenzitou zapsaly do paměti a srdce jeho učedníků. Proto ve spisech Nového zákona nacházíme dostatek podrobností o tom, co Ježíš při poslední večeři konal a řekl. Podle Joachima Jeremiase je to jeden z nejlépe doložených příběhů jeho života.
Poslední večeře se odehrála jen s dvanácti apoštoly (Mt 26,20; Mk 14,17 a 20; Lk 22,14). Nedoprovázela ho Marie, jeho matka, ani ostatní svaté ženy. Podle vyprávění svatého Jana Ježíš nejprve úkonem mající hluboký smysl umývá apoštolům nohy a dává tak příklad pokorné služby (Jan 13,1-20). Poté dochází k jedné z nejdramatičtějších událostí tohoto setkání: Ježíš oznamuje, že jeden z nich ho zradí; apoštolové v reakci na Ježíšova slova se na sebe s úžasem dívají a Ježíš taktně ukazuje na Jidáše (Mt 26,20-25; Mk 14,17-21; Lk 22,21-23 a Jan 13,21-22).
Při samotném slavení večeře nejpřekvapivější událostí bylo ustanovení eucharistie. Vypráví o tom čtyři texty - tři synoptická evangelia (Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,14-20) a jeden text svatého Pavla (1 Kor 11,23-26); tyto texty si jsou velmi podobné. Ve všech případech se jedná o vyprávění o několika verších, které zaznamenávají gesta a slova Ježíše, jež vedla ke vzniku Nejsvětější Svátosti a jež jsou základem nového obřadu: „Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim ho se slovy: ‚To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!‘ (Lk 22, 19).“
Slova vyjadřují radikální novost toho, co se na večeři Ježíše s apoštoly událo, porovnáme-li tuto večeři s obyčejnou, normální večeří. Ježíš při Poslední večeři nepodal spolustolovníkům chléb, ale realitu odlišnou, pod podobou chleba: „Toto je moje tělo.“ A předal přítomným apoštolům potřebnou moc, aby mohli konat to, co on právě vykonal: „To čiňte na mou památku.“
Na konci večeře dochází k další výjimečnosti: „Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá‘ “ (Lk 22, 20). A apoštolové pochopili, že jestliže okamžik předtím byli svědky darování jeho těla pod způsobou chleba, nyní jim dává pít svou krev v kalichu. Křesťanská tradice tak v této památce na oddělené darování jeho těla a krve spatřovala účinné znamení oběti, která se měla za několik hodin dovršit na kříži.
Ježíš nadto po celou tuto dobu mluvil k apoštolům s velkým pohnutím a jeho poslední slova tak do jejich srdcí hluboko pronikla. Evangelium svatého Jana uchovává vzpomínku na toto dlouhé a láskyplné posezení po jídle. A právě v těchto chvílích se objevuje nové přikázání, jehož plnění bude rozlišujícím znamením křesťanů: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem. Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“
Poslední večeře je ikonickým výjevem a inspirací pro umění; zároveň je však plná historických rozdílů v interpretacích mezi evangelisty. Tradice posledního jídla sahá až do předkřesťanských dob a fascinuje dodnes. Je těžké uvěřit, kolik studií a knih vzniklo v posledních létech na téma jídelníčku lidí v předvečer jejich popravy.
V kontextu moderních pohledů na poslední večeři si některé z významných momentů lze shrnout takto: chleba a víno zůstávají stěžejními symboly, ale samotná podoba večeře a posvátné jednání se liší od běžné hostiny. Uctívání beránka a symbolika nekvašeného chleba z Pesachu doplňuje křesťanskou perspektivu o oběť a novou smlouvu, kterou Kristus uzavřel svou smrtí a znovuzrozením.
tags: #posledni #vecere #komunistic