Když je vše náležitě připraveno a věřící jsou shromážděni, ubírá se průvod kostelem k oltáři. Vstupní průvod je uspořádán tímto způsobem: Za těmi, kteří konají obvyklou liturgickou službu, jde jáhen, který nese evangeliář, za ním jdou další jáhni, následují kandidáti, koncelebrující kněží a nakonec biskup následován dvěma jáhny, kteří mu asistují. Po příchodu k oltáři a po předepsané úkloně všichni zaujmou připravená místa. Při průvodu se zpívá vstupní antifona s příslušným žalmem nebo jiný vhodný zpěv. Úvodní obřady a bohoslužba slova se konají jako obvykle až do evangelia. Potom začne obřad svěcení kněží. Omnibus rite dispositis, ordinatur processio per ecclesiam ad altare modo consuetudo. Diaconum librum Evangeliorum deferentem et alios diaconos, si adsint, sequuntur ordinandi, presbyteri concelebrantes ac denique Episcopus et paulisper retro eum duo diaconi ei assistentes. Cum ad altare prevenerint, facta debita reverentia, omnes accedunt ad loca sibi assignata. Interim canitur antiphona ad introitum cum suo psalmo vel alius cantus aptus. Ritus initiales et liturgie varbi peraguntur more consuetudo usque ad Evangelium inclusive. Deinde incipit Ordinatio presbyterorum.
Potom volá jednotlivé kandidáty jménem. Předstoupí před biskupa a ukloní se mu. et accedit ad Episcopum cui reverentiam facit. Všichni usednou a biskup pronese homilii, která vychází z přečtených úryvků Písma. První část obřadu svěcení má své místo hned po hlásání evangelia, v rámci bohoslužby slova, ještě před homílií. Je to jakoby Boží slovo ještě doznívalo v uších těch, kdo mu naslouchali, když jeden z nich na ně odpovídá specifickým způsobem: Zde jsem, stejnou odpovědí, kterou dávali na Boží povolání Abrám, Mojžíš, proroci, Panna Maria. Ve slovech zde jsem, jsem k dispozici, jsem připraven, se vyjadřuje stejná připravenost a bezvýhradná disponibilita, kterou známe od velkých postav dějin spásy. Zodpovědný kněz představuje kandidáty slovy "církev žádá...". Kněžské svěcení není autoprezentací, stejně jako kněžství není seberealizací. Biskup kandidáty přijímá (v latinském originále "vyvoluje") do kněžského společenství. Již na začátku svěcení se tak naznačuje, co svěcení působí - přičlenění do presbyterátu, do sboru kněží obklopujícího biskupa. Biskup se dovolává Boží pomoci, vždyť je to Pán, který v duši svého služebníka cestu ke kněžství svým povoláním započal. Milí bratři, dříve než přijmete kněžské svěcení, musíte před tímto shromážděním prohlásit, že jste ochotni plnit všechny povinnosti spojené s kněžskou službou. Filii carissimi, priusqam ad Ordinem presbyterii accedatis, vos oportet coram populo propositum de sucipiendo munere profiteri. Ano. Potom přistupují jednotliví kandidáti k biskupovi, poklekají před ním a vkládají sepjaté ruce do jeho dlaní.
Deinde unusquisque electorum accedit ad Episcopum et, corad eo genuflexus, ponit manus suas iunctas uinter manus Episcopi. Po homilii přichází druhá část svěcení, která rozvíjí již vyřčená slova "zde jsem". Jednotlivé otázky definují oblasti kněžských závazků, závazky ale zároveň svědčí o povaze Boží milosti, která je kněžím dána: jedná se o spolupráci s biskupem nikoli podle vlastních představ, ale pod vedením Ducha svatého, ve službě pastýřské, ve službě Božímu slovu, při slavení posvátných tajemství a ustavičné modlitbě. První otázka zároveň zní "chceš stále..."? To, k čemu se svěcenec zavazuje není na chvíli nebo na určité období, ale na celý život. Poslední otázka jakoby všechny ostatní shrnuje. Připodobnit se Kristu, který sám sebe přinesl jako oběť, znamená jít jako on na kříž, také sama sebe obětovat, chtít se stát mučedníkem. Posledním prvkem je vložení rukou do rukou biskupa. Potom všichni vstanou. Deinde omnes surgunt. Kandidáti padnou na tvář, začne zpěv litanií a všichni odpovídají. Tunc electi procumbunt et canuntur litaniae, omnibus respondentibus; quod diebus dominicis necnon tempore paschali fit ombnibus stantis, ceteris autem diebus flexis genibus. Vyslyš nás, všemohoucí Bože: Sešli požehnání Svatého Ducha na tyto své služebníky, kteří mají být vysvěceni ke kněžské službě; dej jim potřebnou milost a sílu a neustále jim uděluj své dary. Exaudi nos, quaesumus, Domine Deus noster, et super hos famulos tuos benedictionem Sancti Spiritus et grataie sacerdotalis effunde virtutem: ut quos tuae pietatis aspectibus offerimus consecrandos, perpetua muneris tui largitate prosequaris. Pokud se při litaniích klečelo, jáhen řekne: Povstaňte. Diaconus, si casus fert, admonet: Levate.
Gesto prostrace nacházíme na několika místech Písma, kde vyjadřuje klanění, kajícnost, hlubokou prosbu, ale také naprostou odevzdanost. Především tento význam má pro svěcence nyní: když padne tváří k zemi před oltář, fyzickým gestem se zříká sám sebe a prosí aby jej moc Boží zastínila a naplnila. Protože církev je tvořena nejen těmi, kdo svůj život dosud žijí na zemi, ale též těmi, kdo nás již předešli a potřebují naše modlitby, i těmi, kdo již patří na Boží slávu, sjednocuje se celá církev v modlitbě za kandidáty kněžství. Biskup s mitrou stojí před sedadlem. Kandidáti přistupují jednotlivě před biskupa a klečí před ním. Biskup vloží ruce na hlavu jednotlivých kandidátů, nic při tom neříká. Také všichni přítomní kněží kladou kandidátům ruce na hlavu, nic přitom neříkají. Při tomto úkonu mají na sobě štolu. Electi surgunt; unusquisque accedit ad Episcopum stantem ante sedem cum mitra et coram eo genuflectit. Episcopus singulis electis imponit manus super caput nihil dicens. Postquam Episcopus manus imposuerit, omnes presbyteri adstantes, stolis induti, singulis electi manus imponuit, nihil dicentes. Vzkládání rukou a konsekrační modlitba jsou jádrem celého svěcení. Vzkládání rukou je opět biblickým gestem, které již apoštolové používali, aby předávali dar Ducha svatého těm, které určili jako své pomocníky. Na kandidáty kněžství vkládá ruce biskup i všichni přítomní kněží; ti však nesvětí, ale vyjadřují tak svou modlitbu a jednotu společenství. Vzkládání rukou se děje v tichu. Toto ticho není prázdné, ale je naopak plné očekávání vylití Ducha svatého. Konsekrační modlitbu, jíž se z jáhnů stávají kněží, používá církev s nepatrnými obměnami již od 6. století. Modlitba je uvozena slovy, jimiž vyznáváme, že Bůh je původcem lidské důstojnosti, že je tím, kdo dává všechny milosti a který utváří svůj lid a pro službu lidu ustanovuje úřady obdařené mocí Ducha svatého. Toto základní vyznání je dále rozvinuto v anamnetické části, v níž si církev vzpomíná na důležité etapy dějin spásy, v nichž bylo novozákonní kněžství předobrazeno. Jádrem modlitby je epikleze - prosba o seslání Ducha svatého. Biskup prosí o obnovení toho Ducha svatého v nitru svěcených, kterého přijali při iniciačních svátostech. Velkou odpovědí Amen se celý lid hlasitě připojuje k modlitbě biskupa, k níž se dosud připojoval tichým nasloucháním. Po skončení konsekrační modlitby biskup usedne s mitrou na hlavě. Novokněží vstanou. Ostatní kněží se vrátí na svá místa. Finita Prece Ordinationis, omnes sedent. Episcopus accipit mitram. Ordinati surgunt. Biskup si vezme plátěný gremiál. Může následovat komentář, v němž se připomene význam kněžského pomazání křižmem. Když se totiž v Písmu mluví o Duchu svatém, často se používá pojem "pomazání" - proto jsou nyní posvátným křižmem pomazány ruce novokněze, kterými bude posvěcovat druhé a který především novým způsobem obdržel Ducha svatého.
Předání chleba a vína smíseného s vodou vyjadřuje, že poslání kněze má svůj jistý vrchol ve slavení eucharistie, k níž všechno směřuje a z níž vše čerpá sílu. Vyznání víry se říká ve dnech, kdy je předepsáno. Přímluvy se vynechávají. Mše svatá pokračuje přípravou oltáře, dary se k eucharistii nenesou, neboť je biskup předal novoknězi před malou chvílí. Eucharistické modlitby se nově vyscení nově vysvěcení kněží účastní poprvé jako kněží - tedy koncelebrují u oltáře. Závěrečné požehnání završuje bohoslužbu a znovu zazní prosby, jimiž se církev k Bohu obracela již v konsekrační modlitbě. Obnova církve do značné míry závisí na kněžské službě, připomíná Lev XIV. v apoštolském listu. Cituje sv. Jana Maria Vianneye a zdůrazňuje, že „kněžství je láska Ježíšova srdce“. Apoštolský list nese titul „Una fedeltà che genera“.
Lev XIV. dále připomíná, že každé povolání musí být věrně střeženo v dynamice neustálého obrácení, skrze naslouchání Božímu slovu, slavení svátostí, evangelizaci, blízkost k nejchudším a kněžské bratrství. „Každý den se kněz vrací jakoby k Galilejskému jezeru - tam, kde se Ježíš zeptal Petra: ‚Miluješ mě?‘“ (J 21,15) - aby obnovil své ‚ano‘“. Papež zdůrazňuje, že všichni kněží musejí také dbát o svou vlastní formaci. Nejde pouze o intelektuální úsilí, ale o živou paměť a neustálé aktualizování vlastního povolání, především prostřednictvím následování samotného Krista, vědomí, že je člověk učedníkem Mistra. „Pouze tento vztah poslušného následování a věrného učednictví může udržet mysl a srdce ve správném směru, navzdory turbulencím, které může život přinést,“ dodává Svatý otec. Lev XIV. se také zabývá problémem zneužívání a opouštění kněžské služby. Tyto skutečnosti poukazují na naléhavou potřebu integrální formace, která zajistí lidskou zralost kandidátů kněžství, a také obnovené zapojení do formace, jejímž cílem je prohloubení vztahu s Pánem, zapojení celé osoby, srdce, inteligence, svobody a formování vlastního „já“ k obrazu Dobrého Pastýře. Papež zdůrazňuje, že seminář by měl být školou, kde se učíme milovat podle vzoru Ježíše. Papež také vybízí seminaristy k vnitřní práci na motivacích, které zahrnují všechny aspekty života. A dodává, že v nich není nic, „co by mělo být odmítnuto, ale vše musí být přijato a proměněno podle logiky zrna, abyste se stali šťastnými lidmi a kněžími, „mosty“, a nikoli překážkami v setkání s Kristem“.
Lev XIV. se také zabývá významem kněžského bratrství a vyzývá k podpoře společenského života a vzájemné pomoci mezi kněžími. V další části listu se autor věnuje vztahu kněží s biskupem, jáhny a laiky. Zdůrazňuje, že jáhenská služba, zejména pokud je prožívána ve společenství s vlastní rodinou, je darem, který je třeba poznat, ocenit a podporovat. Zvláštní pozornost věnuje pak spolupráci s laiky. Připomíná, že koncil povzbuzoval kněze objevovat charismata věřících laiků. V tomto ohledu je novou příležitostí synodální proces.
Lev XIV. však zdůrazňuje, že v synodální církvi „kněžská služba neztrácí nic ze svého významu a aktuálnosti, naopak, bude se moci více soustředit na své zvláštní a specifické úkoly. Výzva synodality - která neruší, ale doceňuje rozdíly - zůstává jednou z hlavních příležitostí pro budoucí kněze“. Svatý otec dodává, že „kněžská služba musí překročit model výlučného vedení (leadership), který určuje centralizaci pastoračního života a všech povinností svěřených výlučně jemu, a usilovat o kolegiálnější vedení ve spolupráci mezi kněžími, jáhny a celým Božím lidem“. V pasáži věnované pastorační identitě kněží papež zdůrazňuje, že je založena na „být pro“ a je neoddělitelně spjata s jejich posláním.
„Jak učil sv. Jan Pavel II.: 'Presbyteři jsou v církvi a pro církev sakramentálním zjevením Ježíše Krista...‘“ - Lev XIV. rozvíjí, že pastorační identita vyžaduje evangelizaci, blízkost k nejchudším a bratrství mezi kněžími. Prvořadou cestou evangelizace je setkání s věřícími a důvěryhodnými svědky Boží lásky, po níž dnešní člověk hluboce žízní.