Po Altöttingu, Vierzehnheiligenenu, Andechsu a Pasově tentokrát putujeme do zatím nejvzdálenějšího z bavorských poutních míst. Až tam, kde se na jihu Bavorska stýkají jeho země Švábsko a Horní Bavorsko a současně se prolínají oblasti Allgäu a Pfaffenwinkel.
Jde o dost specifický kout pod Alpami, charakterizovaný krásnou krajinou, nedotčenou přírodou, chovem mléčného dobytka, turistikou či zimními sporty a známý mimo jiné i dvěma velmi výraznými turistickými cíli. Tím prvním je disneyovský pohádkový zámek Neuschwanstein, tím druhým poutní chrám Wieskirche v městečku Steingaden.
1. Od roku 1055 hrálo zdejší území důležitou roli v mocenské politice významného rodu Welfů. Rodu vévodů, kurfiřtů, králů, z něhož vzešel dokonce i císař Svaté říše římské a z něhož o hodně později pocházeli i králové, kteří téměř 200 let vládli Velké Británii. A v roce 1147 tu tedy založil markrabě Welf VI. klášter premonstrátských kanovníků Steingaden. Románský klášterní kostel byl vysvěcen v roce 1176. V letech 1470 až 1491 byl klášter přebudován pozdně goticky. Roku 1525 došlo za selské války ke žhářství a rabování. Po zkáze za války třicetileté následovala až do roku 1663 raně barokní přestavba. V letech 1740 až 1750 byl kostel přestavěn ve stylu rokokovém. A ve stejnou dobu byl z kláštera budován nedaleký chrám Wieskirche, z něhož se rychle stal jeden z nejvýznamnějších poutních kostelů v Bavorsku.
Tyto dvě souběžné akce ale přivedly opatství do takových finančních potíží, že opat nakonec neviděl jiné východisko, než v roce 1783 požádat kurfiřta o zrušení kláštera. Ten odmítl, ale za rok, po opatově smrti, zakázal volbu nového a jmenoval klášteru správce. Tomu se podařilo zadlužení výrazně snížit a po dvou letech již mohl být opat zvolen. Finanční situace se dále zlepšila, ale i kvůli zátěži probíhajících válek. Přesto si klášter mohl stále dovolit stavební investice. V roce 1803 však byl klášter v rámci bavorské sekularizace zrušen. Majetek přešel do soukromých rukou, ale roku 1816 byl prodán zpět státu. Ten sem nejprve umístil vojenský hřebčín, ale v roce 1819 byly klášterní budovy, kromě jednoho křídla s románskou křížovou chodbou (dnes fara s klášterním muzeem), zbořeny.
2. Wessobrunn. Dnes v podstatě jen běžná obec se zbytky kláštera. Dle legendy tu měl v 8. století vévoda svatý Tassilo III. při lovu vizi tří pramenů. Ty pak jeho sluha Wesso další den skutečně objevil. Prameny jsou stále k vidění, pravdivost legendy ale potvrditNelze. Klášter benediktinů zřejmě založila okolo roku 753 místní šlechtická rodina. Roku 955 byl zničen Uhry a přitom bylo zabito 6 mnichů s opatem. Zbývající 3 mniši prchli s posvátnými relikviemi do Andechsu. Místo bylo poté obsazeno kanovníky, ale roku 1065 přišli opět benediktini. 12. století bylo érou duchovní i světské prosperity. Kolem roku 1220 byl klášter po požáru kostela rozsáhle přestavěn. 15. století se stalo dalším obdobím rozkvětu (byl zde také instalován tiskařský lis). Někteří mniši byli slavní jako autoři a pedagogové. Roku 1803 byl klášter za sekularizace zrušen a přešel do soukromého vlastnictví. Do roku 1810 byla zničena a odstraněna většina objektů a pak byl odsud získáván stavební materiál k přestavbě nedalekého města Weilheimu po požáru. Do historie vešel klášter svou tzv. Wessobrunnskou školou (termín byl vytvořen až následně historiky umění). Štuková technika vznikla prý již 7 tisíc let před Kristem. Vzkvétala v renesanční Itálii a v Německu se poprvé objevila kolem roku 1550. V Bavorsku začali koncem 16. století místní zedníci a kameníci spolupracovat s italskými štukatéry. A v 17. století se ve Wessobrunnu vyvinulo nejvýznamnější štukatérské centrum tehdejší Evropy. Tomu byly v 18. století svěřovány nejdůležitější pracovní úkoly nejen v jižním Německu, Rakousku, Švýcarsku, ale i ve Francii, Polsku, Maďarsku či Rusku. Ani Italové nedokázali jeho představitelům konkurovat. Vrcholem wessobrunnského dekorativního umění se stal poutní kostel ve Wiesu, který postavil Dominikus Zimmermann. Kolem roku 1750 začaly příslušné stavební činnosti obecně upadat. Byla dokončena většina velkých rokokových kostelů, požadována začala být větší střídmost. Zástupci Wessobrunnské školy tak byli prakticky připraveni o existenci. A když v letech 1775 až 1790 přišla další raně klasicistní stavební vlna, počet štukatérů dál poklesl. Wessobrunnská škola zahrnuje velké množství řemeslníků a umělců (převážně štukatérů), kteří se od konce 17. století vyučili v klášterních dílnách ve Wessobrunnu. V těch bylo občas zaměstnáno až 300 lidí. Více než 600 z těchto štukatérů, stavitelů a dalších umělců je dodnes známo jménem. Za zakladatele školy jsou považováni stavitelé a štukatéři Caspar Feichtmayr a Johann Schmuzer. „Kdo dnes navštíví Wessobrunn, uvidí ze slavného opatství, úzce spojeného s dějinami Bavorska, jen trosky. Bývalo to středisko, které vychovávalo světoznámé umělce, stavitele, štukatéry, malíře, kteří svým uměním zdobili evropské chrámy a paláce. Jména jako Zimmermann, Schmuzer, Feichtmayr jsou skutečnými pojmy. Dnes připomíná jen malá pamětní deska kdysi krásný opatský chrám a vandalismus osvícené doby. Co nedokázali Uhři, Švédi a válka třicetiletá, ani císařská vojska v 18. století, to zničil duch osvícené doby v 19. 3. Tito synové štukatéra Eliase Zimmermanna se stali významnými představiteli Wessobrunnské školy. Johann Baptist, malíř a štukatér baroka a rokoka, se narodil roku 1680 v dnešním Wessobrunnu. Roku 1705 se oženil a v roce 1707 se usadil v hraběcím městě Miesbach, kde se mu narodilo 5 dětí. V roce 1715 se usadil v sídelním městě knížat - biskupů Freisingu, odkud pracoval hlavně pro klášter Ottobeuren. Tam se seznámil s Benátčanem Jacopem Amigonim, který tu pro klášterní kostel maloval stropní obraz, a díky jemu upoutal pozornost dvorního architekta Josepha Effnera. Kolem roku 1720 se přestěhoval do Mnichova a roku 1727 se stal dvorním štukatérem kurfiřtů a preferovaným štukatérem bavorské šlechty. Kromě stropní fresky ve Wieskirche vytvořil například fresky a oltářní obraz v chrámu Neumünster ve Würzburgu. Zemřel roku 1758 v Mnichově. Dominikus, štukatér a jeden z nejvýznamnějších německých stavitelů rokoka, se narodil roku 1685 v dnešním Wessobrunnu. Jeho hlavní dílo Wieskirche je na seznamu světového dědictví UNESCO. Roku 1708 se oženil a na 8 let odstěhoval do Füssenu. Tam zřejmě též rozšířil své architektonické vzdělání u Johanna Jakoba Herkomera. Ve Švýcarsku se setkal i se stavební tradicí vorarlberskou, již velmi volně rozvíjel. Zprvu pracoval jako štukatér, později stavební mistr. Žil pak v Landsbergu am Lech. Tam roku 1716 získal občanství, od roku 1734 byl členem městské rady a v letech 1748 až 1753 i starostou. Posléze, při práci na Wieskirche, si poblíž stavby postavil dům a žil zde až do smrti v roce 1766. Jeho práce architekta ovlivnily dekorativní aspekty a dařila se mu unikátní syntéza ornamentu a architektury. Významně rozvinul i umění stavby oltářů. Návrh oken a vnitřních prostor zaměřil na inscenaci světelných podmínek. Jeho církevní stavby (například zakřivená okna) měly velký vliv zejména v Horním Švábsku. Zajímavá je též informace o jeho dalších dětech. Nejstarší syn Johann vstoupil do kláštera Schussenried. Starší dcera Anna Justina zemřela ve věku 20 let. Mladší dcera Maria Franziska se stala abatyší císařského kláštera Gutenzell.
4. Ale ta „velká“ poutní historie zde začala v roce 1738. Či spíše už v roce 1730. Tehdy zhotovili dva mniši z kláštera Steingaden sochu bičovaného Spasitele, určenou pro průvody Velkého pátku. Šlo vlastně o sestavení z dílů různých soch. Socha pak byla v letech 1732 až 1734 v klášterním velkopátečním průvodu skutečně nesena. Nešlo ale o příliš esteticky zdařilé dílo a tak byla posléze uložena na půdě hostince a zapomenuta. A v roce 1738 se dostala do vlastnictví sedláka v nedalekém Wiesu.
Ač opat kláštera nařídil o slzách mlčet, již roku 1740 přišly do Wiesu 2 tisíce poutníků. Proto byla postavena malá polní kaple a pak i dřevěná přístavba, do níž byla socha umístěna. Roku 1741 byla do kaple dána první děkovná tabulka a další votivní dary následovaly. Opat tedy požádal biskupa o povolení sloužit zde mše svaté a první tu byla již v roce 1744. Příští rok zde už byl přes den kněz. Mezi lety 1744 a 1746 tu bylo v průměru 7 mší denně. V roce 1744 byly vytištěny první zbožné obrázky bičovaného Spasitele z Wiesu a bylo vyprávěno o jeho „velkých dobrých skutcích“. Stále častěji se objevovaly veřejné vycházky z blízka i z dálky. Po dokončení kostela roku 1754 příliv poutníků ještě vzrostl. V roce 1767 je v poutní knize zapsáno 4.783 mší a poutníci přicházeli i z míst dosti vzdálených (Čechy, Uhry, Francie ...).
Kromě mnoha individuálních poutníků, nechyběla ani procesí z okolí, především za dobré počasí, úrodu, ochranu před škůdci, před epidemiemi. Pro rozšíření pouti byly důležité i konkrétní sliby lidí v krajní nouzi. Někdy vykonali slíbené poutě i přes pokračující utrpení, někdy se ale objevily známky okamžitého uzdravení. Uvádí se například, že čtyřleté dítě, které nemohlo mluvit ani chodit, bylo schopno ihned po slibu chodit. Obrovský význam Wiesu jako poutního místa ukazují votivní desky. Do roku 1746 jich bylo přineseno 798 a v roce 1747 přibylo 405 dalších. Kromě toho bylo zaznamenáno mnoho voskových, svíčkových a jiných obětin a byl zde ponechán či zaslán nespočet berlí, dlah a obvazů. Za sekularizace došlo zpočátku k jistému útlumu, ale dokonce i sekularizační komise se prý (přes ekonomické obavy opata ze Steingadenu) vyslovila pro pokračování zdejších poutí. V roce 1833 byly již všechny vnitřní stěny Wieskirche tak hustě ověšeny votivními deskami, že interiér úplně ztmavl. Proto musel poutní kněz na příkaz biskupa všech snad až 6 tisíc votivních desek dát spálit. Poutě jsou dodnes živé. V posledních letech zažívají oživení tradiční poutě, ale vznikají i nové. Spádovou oblastí je nyní už celý svět a také lidé, kteří sem snad přijdou jako ryzí turisté za uměním, jsou opakovaně osloveni charismatem bičovaného Spasitele a odcházejí s modlitbou. V návaznosti na poutní místo ve Wiesu vznikla následně také další (menší) poutní místa k bičovanému Spasiteli. V Bavorsku to bylo například ve Freisingu (Horní Bavorsko), v Moosbachu, Bärnau či Riedenu (Horní Falc), nebo v Gelchsheimu (Horní Franky).
5. Dnešní skvělý Wieskirche (zasvěcený svatému Josefovi), památku UNESCO, dal v rokokovém stylu postavit opat kláštera Steingaden. Dílo realizoval v letech 1745 až 1754 Dominikus Zimmermann (architekt, stavitel) s bratrem Johannem Baptistem (fresky, včetně stropní). 4 nadživotní postavy církevních otců jsou pozdním dílem tyrolského sochaře Antona Sturma. Obraz hlavního oltáře pochází od mnichovského dvorního malíře Balthasara Augustina Albrechta. Pod obrazem stojí milostná socha. Základní kámen kostela byl položen roku 1746. Z obav ze stagnace poutí a tím možné naddimenzovanosti kostela byl nejprve stavěn chór, aby tak mohl být kostel případně zmenšen. Za tři roky byl tedy chór dokončen a milostný obraz přenesen z kaple na hlavní oltář. Ale již v roce 1750 byla k chóru přistavena loď. Zvenčí poměrně jednoduchý chrám má přístavbu, která sloužila jako letní sídlo opatů ze Steingadenu. A bydlelo zde také až 6 kněží, kteří zajišťovali pastorační péči o poutníky. Za sekularizace byl se zrušením kláštera Steingadenu v roce 1803 uzavřen i kostel ve Wiesu a byl dán do dražby. Hrozila až jeho demolice. Znovu byl pak dán do dražby ještě v roce 1811. V roce 1983 byl Wieskirche prohlášen za světové kulturní dědictví, protože představuje „mistrovské dílo lidské tvořivosti“ a „svědectví o kulturní tradici nebo existující či zaniklé kultuře.“ Souzvuk mezi uměním a krajinou je zde jedinečný, stejně jako sloučení všech použitých uměleckých forem a technik (architektura, sochařství, malby, štukatérské práce, řezbářství, kování) architektem. Honosná výzdoba interiéru je bezkonkurenční ve své hojnosti a jemnosti.
6. tiše na kolenou. Z obce Pohled na Havlíčkobrodsku vede krásná, asi kilometr a půl dlouhá lipová alej. Končí na místě, kde ještě na začátku minulého století stávaly známé lázně s radioaktivní vodou. Ty už dávno nefungují, ale studánka je tu dodnes. Místo je opředené spoustou pověstí a i díky nim má úžasné kouzlo. Jedna z pověstí se váže k samotnému vzniku poutního místa v 18. století. Tehdy si vyrazil písař Jakub Čermák z pohledského cisterciáckého ženského kláštera na lov vlka. Zapadl při tom do bahna. „Najednou uslyšel zvuk varhan a také jméno svaté Anny. Začal se k ní modlit a slíbil, že pokud mu pomůže, vystaví jí tady kapli,“ říká kronikářka z Pohledu Martina Bořilová. Svůj slib splnil. Další pověst se váže ke kostelu svaté Anny, který stojí hned vedle kapličky. Na první pohled připomíná stavby barokního architekta Santiniho. Jeho autorství se ale nepotvrdilo. Za její zvláštní půdorys prý může sama svatá Anna. „Ten kostel měl stát původně trochu jinde a měl mít i jiný půdorys. V kostele pravidelně probíhají poutní mše, a protože se zde vždy sejde hodně lidí, slouží je kněz u venkovního kamenného oltáře. Kolem kostela stojí v kruhu čtrnáct malých kapliček křížové cesty. Mezi posledními najdete kříž. Nejnavštěvovanějším místem je na Svaté Anně studánka. Její voda je prý stále lehce radioaktivní a pravidelně prochází hygienickou kontrolou. V zimě i v létě k ní chodí lidé s kanystry pro vodu. Po loňském suchém létě je sice pramen slabý, ale vytrvalost se tady určitě vyplatí. Pro poutníky jsou tu připravené hrníčky. Kousek od studánky stojí turistická odpočívka s výhledem na kostel, kapli i celou křížovou cest. Areál Svaté Anny prochází postupnou obnovou.
