Povolení přijímání podoby Krve Páně a jeho historicko-teologické souvislosti

Historie přijímání pod obojí způsobou sahá hluboko do středověku a souvisí s vývojem teologie reálné přítomnosti Krista, s praktickými obavami z zneuctění a s proměnou liturgických zvyklostí.

Prakticky šlo o postupný proces, během něhož západní církev od 11. až 12. století upustila od podávání Kalicha laikům a zavedla přijímání jen pod způsobou chleba, přičemž důvody zahrnovaly teologické vysvětlení, filosofickou úvahu a praktické obavy.

První kroky: od konzumace pod jednou způsobou k otázce obou způsobů

Již od 5. století a poté ve středověku se rozvíjelo pojetí, že Kristus je přítomen v každé eucharistické způsobě plně, a to vedlo k úvahám o tom, zda je nutné podávat i krev.

V 9. až 16. století se vyvíjela teorie transsubstanciace a nekvašený chléb (azyma) získal teologické zdůvodnění.

V důsledku těchto tendencí vznikla snaha o promýšlení vztahu symboliky a realitě, což se projevovalo v tom, že chléb a víno byly viděny jako prostředky reálné Kristovy přítomnosti.

Praktické a teologické důvody pro vysluhování pod jednou způsobou

První z důvodů byl praktický: víno může kysnout a znehodnotit, navíc vylití z jednoho kalicha hrozilo zneuctěním; proto se zavedlo podávání jen chleba.

Dalšími důvody byla efektivita a úspornost: víno se nedokázalo bezpečně uchovat, a proto bylo snazší podávat jen chléb.

Třetí důvod spočíval v racionalitě tehdejší teologie: pokud je přítomný Kristus v obou způsobech, bylo považováno za nadbytečné doprovázet podání krví.

Vznikla tedy praxe pod jednou způsobou, která nebyla koncilně potvrzena, ale stala se široce přijímanou v průběhu 12. století.

Husitské hnutí a obojí způsob

V 14. století se objevila touha po častějším přijímání laiků, a tak se k začínající diskusi o pod obojí způsobou vrátil Jakoubek ze Stříbra.

Husité a jejich představitelé argumentovali, že Kristova krev působí jiný druh milosti a že by mělo být možné přijímat z kalicha.

První veřejné vysluhování pod obojí způsobou v kostele u Martina ve zdi, na podnět Jakoubka ze Stříbra, proběhlo kolem roku 1414; šlo o pokus o rozšíření podání z kalicha i pro laiky.

Na pražské univerzitě byla v roce 1417 přijata dekretem, že laici mohou přijímat pod obojí, a to se stalo součástí čtyř pražských článků z roku 1420.

Kalich se stal symbolem husitského hnutí a postupně se tato praxe rozšířila do dalších kostelů.

Reformace a odpor vůči pod obojí

Později, během husitských a konfesních sporů, došlo k odporu římskokatolické církve vůči přijímání pod obojí.

Koncil v Kostnici v roce 1415 zakázal laický kalich; tridentský koncil sice neodmítl praxi, ale omezil ji a umožnil jen určité výjimky.

Až v roce 1621 byl tento obřad definitivně zrušen v katolické církvi.

Opoziční proud a obnovení možnosti II. vatikánským koncilem

Druhý vatikánský koncil znovu zavedl možnost přijímat pod obojí způsobou. Při misálu se uvádí, že laici mohou přijímat pod obojí podle uvážení biskupa, avšak je nutné dbát na věroučné zásady koncilu a zůstat v souladu s minulostí a tajemstvím svátosti.

Nový misál vyčlenil čtrnáct skupin osob, kterým bylo povoleno přijímat pod obojí, a další rozšíření bývá do budoucna možné podle potřeby diecéze.

Podání Těla i Krve Páně má podle této linie zřetelně posílit symbolickou stránku liturgie a vyjadřovat plnější smlouvu v Pánově krvi.

Symbolika a význam eucharistie v reformě a kalichu

Chléb a kalich spolu představují eucharistický symbol se významovou mnohostí: svátost je mystérium a anamnésis poslední večeře.

V českém reformním myšlení u Matěje z Janova a dalších se hovoří o významu svátostném, koinonickém a soterickém, kde věřící zakouší budoucí spásu i v přítomnosti.

Prakticky ale i v historii byl problém: pokud se posvátnost eucharistie omezovala jen na chleba, hrozilo, že Kristus bude vnímaný jen podle lidského pořizování a ne podle skutečného smyslu svátosti.

Současný stav a otázky jednoty církve

V 20. století a po II. vatikánském koncilu se vyjasnilo, že přijímání pod obojí způsobou má své místo i v katolické praxi, a to za určitých podmínek a katecheze.

Důležité je, aby se „nejdrahocennější Krev“ znovu vrátila do centra kerygma a liturgie a nebyla ponechána jen jako součást pobožností.

Otázkou zůstává, zda shoda v rámci široké Církve nastane dříve, než přijde Kristus, a jak dosáhnout skutečného společenství ve víře navzdory rozdílům ve zbožnosti a praxi.

Českobratrská církev evangelická si připomíná některé milníky této historické cesty a zdůrazňuje význam jednoty při stolování Páně, i když rozumí rozdílům mezi katolíky a husity.

Její odpověď spočívá v hledání sdíleného porozumění a vzájemného uznání, že biskupské konference mohou rozšiřovat praxi podle potřeby a odpovědět na otázky spravedlivé účasti věřících na eucharistii.

Chápeme, že vyvíjející se praxe a teologie vždy byly v dialogu s kulturou a historií, a že eucharistie zůstává klíčovým znamením jednoty a spásy pro věřící po staletí.

tags: #povoleni #prijimani #podoboji