Zdá se, že mnozí naši současníci dnes od křesťanské víry neočekávají řešení „velkých“ problémů víry, ale spíše pomoc v tomto světě, v jejich konkrétní existenci, v jejich životních problémech a nemocech; přicházejí s bolestí, strachem a vyčerpáním. „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a pomažou ho olejem ve jménu Páně.“ Za prvé, iniciativa leží na nemocném - je na něm, zda si starší zavolá. Za druhé, nemoc ohrožuje celé společenství, protože ohrožuje jeho člena. Společnost často nemocné odsouvá z centra pozornosti, izoluje je do domácností, nemocnic.
Od 2. století bylo pomazání spojeno se křtem jako jakési jeho doplnění. V 5. století papež Inocenc I. poprvé zmiňuje - v odkazu na Jakubovu epištolu - pomazání nemocných, ke kterému bylo možno užívat pouze olej posvěcený biskupem. Podle anglického mnicha Bedy Ctihodného pomáhá pomazání odstranit hříchy, které mučí duši, a trestem za ně je smrt. Od 8. století byly rituály pomazání spojeny s koncem života. Pomazání na začátku (křest) a na konci života se tak stalo jakousi závorkou života i duchovní posilou.
Reformátoři odmítli pomazání řadit mezi svátosti se zdůvodněním, že byť je tu matérie - olej - nebylo ustanoveno samotným Kristem. Martin Luther se (zejména v díle O babylonském zajetí církve, 1520) pokusil vrátit pomazání do oblasti péče o nemocného - nikoli jako přípravu na smrt. Zároveň podtrhl význam modlitby a povzbuzování - nikoli formalizovaný rituál, ale „kázání“. Pomazání během běžných nedělních bohoslužeb. Zvláštní bohoslužby. Rizikem je tu však výrazné spojování rituálu s uzdravením.
V protestantských sborech se pomazání často koná jako součást pašijového období či na konci církevního roku. Do liturgie se zapojuje více účastníků. V Ježíšově době Ježíš a jeho učedníci uzdravovali skrze pomazání olejem; apoštolové „pomazávali olejem mnohé nemocné, i uzdravovali je“ (Mk 6:13; Mk 16:18).
Apoštol Jakub ve svém listě uvádí: „Je-li někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej povznese, a pokud by se v něm našel hřích, bude mu odpuštěno.“ Tato pasáž ukazuje, že nemoc je v kontextu církve součástí života, a že modlitba a pomazání jsou prostředky vírou prověřené praxí komunity.
Podle Nového zákona Ježíš působí soucitně s nemocnými; jeho láska k trpícím jde až k identifikaci s nimi: „Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Kristova smíšená role zahrnuje jak tělesné uzdravení, tak odpuštění hříchů, což ukazuje, že nemoc může být překonána nejen fyzicky, ale i duchovně.
Nebezpečí nadměrného očekávání uzdravení z pomazání vyvstává i v současnosti: „pomazání Ducha“ musí být vždy chápáno v kontextu víry a vůle Boží, ne jako magická praktika. Zároveň je důležité, aby nemocný i společenství prožívali víru jako součást Boží milosti, která se projevuje i v hledání duchovního života během utrpení.
Jaké prvky obřadu pomazání nemocných dnes bývají? Kněz přichází k nemocnému oblečen tak, jak odpovídá posvátné službě, a vlídně pozdraví nemocného i ostatní přítomné. Úvodní modlitby a čtení z Písma posilují víru a připomínají Kristův vzor soucitu. Poté může kněz nemocného pokropit a místnost svěcenou vodou. Následuje smluvený obřad: pomazání olejem na čele a rukou s formulí: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen.“
Ostatní prvky modliteb zahrnují vyznání víry, prosby a obřady Smíření, Biřmování či eucharistie, pokud to umožní stav nemocného. Při slavení ve společenství, ať už v kostele, nemocnici nebo doma, se často realizuje formou liturgie, která může zahrnovat rozšířenou účast a více starších či ministrantů.
V různých církevních tradicích se pomazání nemocných liší způsobem vykonání a teologickým důrazem. V římskokatolické církvi je svátost definována jako prostředek odpuštění hříchů a tělesného uzdravení, kdy obřad může být součástí eucharistické slavnosti. Východní církve používají Euchelaion (pomazání olejem) s důrazem na tělesné uzdravení a na Ducha svatého jako působícího média. Luther a některé reformované tradice posuzují tuto svátost kriticky, avšak v některých komunitách ji přijímají jako zvyk od otců.
Jakubův motiv víry a modlitby je klíčový: „Modlitba víry nemocného zachrání nemocného.“ Víra je tedy nezbytná pro účinek svátosti, ale nikdy nenahrazuje Boží svrchovanou vůli. Většina moderních tradic chápe pomazání jako prostředek posílení víry, podpory společenství a rituální vyjádření soucitu, nikoli jako magické „uzdravení na vyžádání“.
Nemoc a utrpení patří k lidskému životu. Dříve nebo později, každý z nás se s nimi setká. Nemoc může vést k úzkosti a vzpouře vůči Bohu, ale také k větší zralosti a rozlišování mezi důležitým a nepodstatným. V Izaiášově proroctví a v evangeliích Ježíš ukazuje cestu uzdravení, vykoupení a naděje, která přechází i přes bolest a smrt.
V závěru lze říci, že pomazání nemocných není „poslední pomazání“, ale součástí trvalé pastoralnie, která posiluje víru, nabízí útěchu komunitě a připomíná, že Bůh je s trpícími v různých časech a v různých liturgických strukturách.
Praktické prvky dnešní praxe a vzorové body
- Starší církve se obvykle scházejí za účelem slavení pomazání nemocných podle místních zvyklostí a liturgického řádu.
- Pomazání bývá doprovázeno modlitbou a čtením z Božího slova a může následovat eucharistie, biřmování či jiné prvky víry podle stavu nemocného.
- Oleje používané při slavení bývají posvěceny biskupem a slouží jako viditelný prostředek Ducha svatého.
- Formulace slov při pomazání zdůrazňují Boží milosrdenství a prosby o posílení ducha a těla nemocného.
Nepřehlednost vztahu mezi uzdravením a vírou vyžaduje citlivý a individuální přístup. Kněz a společenství by měli vyvažovat prosby o uzdravení s důvěrou v Boží vůli, aby modlitba nebyla omezena na magickou formu, ale otevřela cestu k duchovnímu růstu i naději pro nemocné a jejich blízké.
