Pravidelně slyšíme zprávy o senzačních biblických nálezech, objevují se nová „evangelia“ a jiné údajně neznámé texty vzniklé na úsvitu křesťanství. V pravoslavné tradici se do Bible zahrnují následující nekanonické knihy: 3. kniha Ezdrášova, Tóbiáš, Júdit, Kniha moudrosti, Sírachovec, List Jeremiášův, Báruk, 1. a 3. knihy makabejské, 4. kniha Ezdrášova, přídavky k Ester, přídavky k Danielovi, modlitba Manassesova a některé další. Církev tyto knihy nikdy neodmítala a považovala je za součást Písma svatého, ale zároveň je neuznávala za souznačné s kanonickými knihami Bible. Citáty z Knihy moudrosti se například vyskytují v 1. listu Klementa, papeže Římského, a v listu Barnabáše. Sv. Polykarp ze Smyrny cituje knihu Tóbiáš, sv. Irenej odkazuje na knihu moudrosti a knihu Báruka. 85. pravidlo svatých apoštolů zařazuje nekanonické knihy mezi „uctívané a svaté“.
Svatý Athanasios Veliký říká, že otcové je doporučili číst nováčkům a katechumenům. Vždy byly považované za čtení užitečné pro duši a duchovní život křesťanů. Svědčí o tom i jejích bohoslužebné užívání. Dnes, když Bible vypadá jako jeden svazek, si čtenáři myslí, že biblický kánon (obsah) byl vždy jasně stanoven a hranice mezi Písmem a jinou literaturou byla všem dobře známá. Ve skutečnosti situace zdaleka není tak jednoduchá.
Když prorok nebo evangelista začínal psát nebo kázat, neměl za cíl obohatit Bibli o další knihu, ale sděloval lidem to, co považoval za důležité. A teprve potom komunita věřících - nejdřív starý Izrael, pak křesťanská církev - uznávala jeho text za adekvátní a přesné vyznání své víry. Přitom samozřejmě existovali falešní proroci a učitelé, jejichž výtvory komunita věřících odmítala. Může se zdát, že rozhodující roli v tom hrálo autorství textů. Třeba Izajáš nebo Pavel byli známými kazateli Pravdy, proto knihy podepsané jejich jmény byly uznané za posvátné. Ale to zdaleka není pravda.
V kánonu Písma centrální místo zaujímají spisy Lukáše (evangelium a Skutky), jenž ani nebyl svědkem pozemského života Ježíše, ale třeba kniha, která se jmenuje „Petrovo evangelium“, je považována za falešnou. Zjevně ji nenapsal apoštol Petr, který je nám znám podle dvou novozákonních listů. Jeho jméno bylo k tomuto textu připsáno, aby zvýšilo jeho autoritu. Ale čemu vlastně říkáme apokryf? Je to řecké slovo, které znamená „tajný“ neboli „skrytý“ a v různých tradicích se používá různě.
Židovská a protestantská vydání neobsahují některé knihy (makabejské, Júdit, Tóbiáše, Knihu moudrosti) a značné úryvky z dalších knih (především Ester a Daniela), které v pravoslavných a katolických vydáních Bible jsou. U pravoslavných a katolíků se apokryfy nazývají úplně jiné knihy, takové, které nikdy a nikde nebyly do Bible zařazené, jako například Kniha jubileí nebo staroruské Chožděnije Bogorodicy po mukam.
Co se týká starozákonních apokryfů, jde hlavně o texty „doplňující“ Bibli, jejichž autorství je často připisováno biblickým postavám. Jsou to například Žalmy Šalamounovy, Kniha jubileí, Závěti dvanácti patriarchů, Kniha Henochova, Vidění Izajášovo a některé další texty. Autorství a dokonce i doba vzniku takových textů jsou zpravidla neznámé. Dochovaly se do naší doby v různých rukopisných variantách a nemohou být považovaný za důvěryhodné zdroje názorů určitých lidí nebo skupin. Ale přesto dobře znázorňují myšlenkové a kulturní prostředí, ve kterém vznikl Nový zákon.
Patrně nejzajímavější částí starozákonních apokryfů jsou výklady (hebrejsky midraše) kanonických biblických textů. Navíc k biblickým vyprávěním dodávají spoustu podrobností, někdy úplně fantastických a někdy prostě pochybných. Například Kniha jubileí popisuje život prvních lidí v ráji. Jiné apokryfy, jako Kniha Henochova, naopak vypráví o konci časů, což je sbližuje s knihou Zjevení. Žánrově šlo o apokalyptické texty, které se do Bible dostaly jen zvolna a s výjimkami.
Mezi novozákonními apokryfy je hodně knih, které si činí nárok na souznačnost s knihami Nového zákona, nebo dokonce na absolutní pravdivost, ale přesto je církev od dávných časů neuznává za pravé. Jsou to především evangelia Petra, Tomáše, Filipa, Nikodéma, Jidáše, Barnabáše, Marie Magdalény; tzv. „alternativní verze“ příběhu Ježíše z Nazareta, které jsou připisovány různým postavám Nového zákona, ale zjevně nebyly jimi napsány.
Evangelium podle Jidáše líčí gnostický pohled na evangelní události, Tomášovo evangelium manichejský, Barnabášovo muslimský. Apoštol Pavel varoval před těmi, kdo zvěstuje jiné evangelium, i když neupřesňuje, o co konkrétně jde. Ostatně kanonické knihy Nového zákona jsou v různých tradicích uznány jako jediné pravé vyznání víry.
Jsou různá kritéria hodnověrnosti textu, například faktické chyby v evangeliu podle Barnabáše, které poukazují na to, že jeho autor nikdy nebyl v Palestině. Hlavní princip je však akceptování textu komunitou věřících. K apokryfům se obvykle přičítá spousta dalších textů, které neodporují Bibli, ale doplňují a rozšiřují její vyprávění. Jsou to příběhy o životě, kazatelské činnosti a mučednické smrti apoštolů, nebo listy, včetně připisovaných Pavlových listů Laodicejským a 3. Korintským, které však očividně nepatří Pavlovi.
Třeba o Bohorodici je v Bibli řečeno málo, proto se církevní svátky Narození Bohorodice, Uvedení do chrámu a částečně i Zvěstování zakládají na apokryfickém Jakubově evangeliu. Toto vyprávění neprotiřečí kanonickým textům, doplňuje detaily, které v nich chybí. Zvláště zajímavé jsou texty, které psali mladší současníci a učedníci apoštolů. Tyto texty se kdysi zapojovaly do Nového zákona. Jejich autorům se říká apoštolští otcové, žili za apoštolských časů a byli jejich učedníky.
Například v Novém zákoně nenalézáme přesný popis církevní hierarchie, kterou známe dnes. V Bibli je slovo „biskup“ synonymem slova „presbyter“. Ignác Bohonosec ve svých listech vysvětluje učení o biskupovi jako o hlavě místní křesťanské komunity a nadřízeném presbyterů: „Proto jako doposud buďte zajedno s vůlí biskupa...“ Důsledek: princip místní církve kolem biskupa vznikl prakticky po vytvoření Nového zákona. Didaché a Hermův Pastýř patřily k nejstarším svědectvím o raných církevních praxích a jejich texty ovlivňovaly život a učení církve.
Didaché začíná slovy: „Jsou dvě cesty. Cesta života a cesta smrti.“ Hermův Pastýř popisuje život římské křesťanské komunity na začátku II. století a zjevení ve formě krásné ženy a pastýře. Pokračuje pak v popisu života a mravních zásad. O Bohorodici je řečeno málo, proto se některé sváteční tradice zakládají na apokryfickém Jakubově evangeliu, které však neprotiřečí kanonickým textům.
Nebudeme však zapomínat, že i apoštolští otcové a rané listy formovaly pohled na kanon Písma svatého. Kánon jako takový vznikal postupně a trvalé, nepřetržité užívání knih v církevních společenstvích bylo klíčovým kritériem pro jejich uznání jako Boží slovo. Přesnost počtu knih a jejich rozdělení mezi protokanonické a deuterokanonické se v historii lišila, a proto i východní a západní církve vedou různé tradiční kánony.
V souvislosti s novozákonními texty vznikají také otázky, zda by bylo možné v budoucnu uznat další texty apoštolů, pokud by byly objeveny. Zatímco definice Tridentského koncilu neuvádí definitivní konec seznamu, proces rozpoznání inspirace probíhal skrze trvalé a nepřetržité používání knih v církevních společenstvích. Proto je hlavní poselství Starého i Nového zákona nastaveno tak, aby korespondovalo s uctíváním Božího slova v církvi, a aby rozumělo rozdílnostem mezi jednotlivými seznamy a kánony.
Jak a kdy byl sestaven biblický kánon? | GotQuestions.org
Podle této tradice jsou deuterokanonické knihy sedm spisů Starého zákona a další malé části Ester a Daniel. Protokanonické knihy bývají považovány za bez pochybností součást Písma, zatímco deuterokanonické byly v některých dobách zpochybněny, ale nakonec přijaty. Důležité však zůstává, že kanon není výtvorem jedné osoby, ale procesem vedoucím Duchu svatému, který vede církev k uznání Božího slova napříč generacemi.
Východní církve a katolická církev tedy sdílejí vyšší počet knih v kánonu než některé protestantské tradice. Je to důsledek různých historických vývojů a způsobů, jak se kánon formoval v průběhu staletí. Jednotnou otázkou zůstává: co to znamená, že texty jsou inspirované Bohem a jaké mají místo v našem křesťanském životě dnes?
tags: #pravoslavny #biblicky #kanon #knihy