Celý španělsky mluvící svět se sjíždí do Prahy za soškou žehnajícího Ježíška, zvaného Pražské Jezulátko, a traduje se, že inspirovalo Antoine de Saint-Exupéryho k postavě Malého prince. Působí v něm bosí karmelitáni, kteří navazují na spiritualitu španělských světců sv. Terezie z Ávily a sv. legenda podává svědectví o zázračném působení Jezulátka. Podle legendy se Jezulátko zjevilo jistému španělskému poustevníkovi v 16. století, a původně sošku vlastnila španělská šlechtična Isabel Briceňo, která ji darovala své dceři Marii Manrique de Lara y Mendoza. Ta se roku 1556 provdala za českého šlechtice Vratislava z Pernštejna a Jezulátko ji mělo ochraňovat v daleké cizině.
Jezulátko pak dostala jako svatební dar její dcera Polyxena, která ji v roce 1628 věnovala pražským karmelitánům, aby chránila Pražany proti všemu zlému. V roce 1631 obsadili Prahu Sasové, klášter byl vypleněn a Jezulátko bylo poničeno; hodnota sošky nezajímala lučišník, a bylo vyhozeno na skládku. Jako zázrakem jej však uprchlí řeholníci v roce 1637 znovu našli, a přestože mělo zlomené obě ruce, byl vybudován zvláštní oltář a dokonce i postranní kaple. Od té doby Jezulátko žehná klášteru, místním i celé Praze.
Roku 1644 se vybudovala kaple Pražskému Jezulátku, kterou pražský arcibiskup vysvětil. Při návštěvách Prahy se mu klaněli členové habsburského rodu a císařovna Marie Terezie mu darovala zelené sametové šatečky, které osobně vyšívala. Různí šlechtici mu věnovali i šperky včetně korunek; roku 2009 sošce věnoval zlatou korunku papež Benedikt XVI. Zdobí ji osm mušlí symbolizujících svatého Augustýna a korunku zdobí perly a granáty; je ručně vyleštěna achátem.
Náboženský význam se projevuje v každodenní modlitbě a pobožnostech před soškou, stejně jako v historických záznamech o zázracích a vyslyšených prosbách. Kaple, u níž stojí Pražské Jezulátko, je místem, kde trvá prosba i naděje milionů věřících. Do muzea se můžete podívat na historické oděvy a na světové betlémy; návštěvníci tak mohou sledovat, jak oblékání Jezulátka vyjadřuje božství a lidství zároveň. Muzeum Pražského Jezulátka ukazuje vybrané historické šaty i oděvy z celého světa a nabízí pohled na betlémy z různých zemí.
Pražské Jezulátko se svou kopiemi objevují po světě a bývají doprovázeny zázraky i v Latinské Americe, Španělsku, na Filipínách či v Anglii. Po vzoru Pražského Jezulátka dostaly podobné sošky i šatečky, korunky a dokonce královské jablko do ruky. Převor kláštera bosých karmelitánů Pavel Pola vás provede jedinečnou cestou do světa víry, tradic a vánočního kouzla. Sošku pocházející ze Španělska přivezla vévodkyně Maria Manriquez de Lara, která se roku 1556 provdala za Vratislava z Pernštejna; Polyxena ji pak roku 1628 věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné. V klášteře se soška umístila v kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše.
V roce 1631 Prahu obsadili Sasové, klášter byl opuštěn a Jezulátko znovu objeveno v roce 1637; od té doby ho lidé uctívají a soška žehná klášteru, místním i celé Praze. Oblékání Jezulátka zdůrazňuje jeho pravé lidství - stejně jako matka obléká své dítě, sestry karmelitánky oblékají Jezulátko do oděvů podle liturgického období. Spodní košilka, barevná košilka a plášť spolu tvoří šatník, z něhož dnes zůstává kolem tří set oděvů; ne všechny jsou ale použitelné.
Nejstarší středoevropské variace a gotické či keltské podobizny Jezulátka doplňují jeho širší světovou tradici. Gotická soška z Bavorského národního muzea v Mnichově a Salcburské Jezulátko, dřevěná socha z Basilica Santa Maria in Aracoeli v Římě či slonovinová z různých chrámů svědčí o rozšíření kultu. Originální soška zůstává ve svém kostele na Malé Straně a do muzea se jednou za čas dostávají historické oděvy a další artefakty.
V 19. až 20. století došlo k rozsáhlejšímu šíření kultu do zahraničí; nejvíce kopií a následnických oděvů je v Latinské Americe a ve španělsky mluvících zemích. V USA, v Latinské Americe, Indii, Číně či na Filipínách se Jezulátko stává známým symbolem a zázraky bývají hlášeny i tam. V 20. století přijalo mnoho lidí Pražské Jezulátko za svůj duchovní vzor a inspiraci pro víru v každodenní život.
Přední roli v šíření kultu sehráli karmelitáni; kopie sošky putovaly do jejich klášterů a misionáři nesli obrázky zvláště do vzdálených míst. Papež František obdržel skleněnou sošku Pražského Jezulátka jako dar od Martina Janeckého a po zahraničním rozsahu kultu zůstává Pražské Jezulátko jednou z nejvýznamnějších náboženských ikon v Česku.
Historie Pražského kojence
Legenda i historické prameny uvádějí, že Pražské Jezulátko inspirovalo i literární postavy a díla; jeho duchovní odkaz žije v kostele Panny Marie Vítězné, v muzeu a na mnoha místech světa, kde poutníci hledají zázraky a útěchu. Známé je i to, že pražské betlémy a vánoční tradice v historickém centru Prahy tvoří součást zvláštní atmosféry adventu a Vánoc, kterou díky Jezulátku poznávají návštěvníci z celého světa.
Historie a poutní tradice v číslech a místech
První korunka z roku 1655 se ztratila, ta současná pochází z let 1810 až 1820 a jejími autory jsou pražští zlatníci. V roce 1928 se s velkou slávou vzpomnělo na 300. výročí úcty k Jezulátku a v roce 1935 se pražského sjezdu katolíků zúčastnili zástupci mnoha zemí. Do kostela Panny Marie Vítězné se karmelitáni vrátili v roce 1993 na žádost kardinála Miloslava Vlka.
Když si sošku přiložila k tváři Libuše, prý se jí vrátil zrak i sluch. Příběhy o zázracích se v kostele scházejí na destičkách a vyjadřují vděk věřících. Počátek kultu sahá do Španělska, odtud se dostal do Prahy a postupně do světa, kde inspiroval další sošky a šaty, které symbolizují lidství i božství Jezulátka.