Přemysl Otakar I. byl v pořadí 26. český kníže (1192-1193 a 1197-1198) a třetí český král (1198-1230) z rodu Přemyslovců. Byl první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.
Narodil se jako nejstarší syn krále Vladislava II. a Judity Durynské. V letech 1173-1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V letech 1192-1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým bratrancem, synem strýce Jindřicha) Jindřichem Břetislavem, trávil léta 1193-1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn.
Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava.
Ve 1200. letech se rozvíjela silná zahraniční aktivita, která vedla k upevnění mezinárodních pozic českého státu. Království měli Přemysl i jeho nástupci užívat dědičně a v říši měl být uznán za krále ten, koho v Čechách zvolí. Do bojů o říšský trůn hodlal významným způsobem zasáhnout Inocenc III. a Přemysl se stal výraznou postavou welfské strany i během zvratů na císařském trůnu. Zlomovým momentem byl zisk Zlaté buly sicilské, kterou Fridrich II. vystavil Přemyslu Otakarovi I. a Vladislavu Jindřichovi - dokument, který upravoval postavení českého krále a českého státu v rámci římské říše a umožnil dědičné království.
Královská a církevní politika Přemysla I. byla provázána s rozvojem klášterů. Klášter Porta Coeli u Tišnova, založený Konstancií Uherskou po Přemyslově smrti, byl první cisterciácký klášter na Moravě a dodnes představuje významný pramen kultury a umění. Konstancie po smrti Přemysla I. Otakara I. v roce 1240 zůstávala jeho věrnou oporou a byla iniciátorkou založení kláštera. Počátky Tišnovského kláštera a jeho rychlá výstavba dokazují, jak důležité byla pro královskou rodinu i pro šlechtu podpora cisterciáckého řádu.
Porta Coeli získal klášter významná privilegia od českých králů i od papežů a jeho majetek se v průběhu 13. století dále rozrůstal. V 14. století však ekonomické poměry kláštera začaly kolísat: v 70. letech došlo k požáru a následně se hospodářská situace zhoršila natolik, že klášter musel zastavovat a prodávat své statky. Vlna hospodářských potíží pokračovala i po husitských válkách a v 16. století přišel nástup protestantismu, který podlomil řeholní život. V roce 1782 byl klášter zrušen a jeho bývalé budovy našly jiné využití, ale Porta Coeli přečkal jako farní chrám a zůstává i dnes jedním z posledních aktivních domů cisterciaček v České republice.
Historie Přemysla Otakara I. a kláštera Porta Coeli tak ukazuje, jak dynastické a náboženské kroky krále a královského rodu formovaly politické a kulturní prostředí středověké české země. Zjednodušeně řečeno, Přemysl zajistil dědičnost královského titulu pro budoucí generace a spolu s Konstancií a cisterciáckým řádem přispěl k rozvoji klášterů, jejichž architektura a umělecké dílo dodnes odrážejí bohatství a složitost tehdejší společnosti.
Ke klášteru Porta Coeli a tišnovskému komplexu se váží významné vizuální prameny. Opukové fragmenty reliéfů z kláštera sv. Jiří v Praze ukazují zobrazení Přemysla I. Otakara a dalších postav. Na deskách z kláštera sv. Jiří je vidět trůnící Panna Marie s Ježíškem na kolenou a bohatě vyřezávaný věnec andělů. Tyto fragmenty vypovídají o stylu a ikonografii doby.
V kontextu historických zobrazení krále Přemysla Otakara I. lze sledovat, jak umělecké dílo slouží jako vizuální důkaz moci a legitimity panovníka. Královna Konstancie se jako zakladatelka Tišnova zasazovala o založení nové cisterciácké komunity a její rychlá výstavba ukazuje, jak byla důležitá podpora královského dvora pro šíření řeholního života. Tišnovský klášter, zřetelný průřez středověkým hospodářstvím a kulturním životem, pokračuje v tradici, která sahá až do začátku 13. století a zůstává svědectvím o promyšlené královské politice a víře v bohatý duchovní život země.