Přijď, Duchu...!
Jako letniční máme k věcem Ducha velice blízko, dá se říci, že jsou pro nás klíčové.
Vždyť je to právě Duch svatý, kdo činí rozdíl mezi náboženstvím a živou vírou.
Duch svatý nás uvádí do osobního vztahu k Bohu a k Pánu Ježíši.
Duch svatý je tou osobou Boží Trojice, která v nás přebývá.
Duch svatý dává sílu naší službě a našemu svědectví.
Jistě se shodneme v tom, že jakákoli práce a jakékoli úsilí v naší službě se bez Ducha svatého neobejde.
Bez něj a jeho působení se nebudou obracet noví lidé k Bohu, bez jeho moci ani my křesťané nebudeme růst v poznání našeho Pána Ježíše Krista (Ko 1,10).
A přesto - ono je to s tou Boží přítomností všelijaké.
Citovaný verš patří do příběhu nazývaného v některých překladech Bible „Údolí suchých kostí".
Prorok Ezechiel je Hospodinem postaven ve vidění na velikou pláň posetou suchými kostmi, jež symbolizují duchovní stav Izraele.
Je dotázán, zda kosti mohou ožít.
Po své (trochu vyhýbavé) odpovědi obdrží pokyn, aby suchým kostem prorokoval.
Prorok Ezechiel žije ve velice těžké době; jako jeden z těch, kteří byli odvedeni za krále Jójakína do Babylónu, sleduje další události ve své vlasti již z povzdálí, avšak s pozorným zájmem i hořkou bolestí.
Je zoufalý nad nepokorným duchem svých bratří, kteří do poslední chvíle nejsou ochotni uznat národní tragédii, prožívá pád Jeruzaléma i zničení chrámu a následnou depresi Izraelitů.
Zatímco za působení jeho předchůdce Jeremiáše lid hrdě říkal „Do dvou let bude král Nebúkadnesar poražen" (Jer 28,11), za Ezechiele se toto chvástání mění na prohlášení „Hospodin nás nevidí, Hospodin zemi opustil" (Ez 8,12) a posléze na prohlášení „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni." (Ez 37,11).
V tomto bodě prorok poněkud mění rétoriku a mezi mnohými soudy začíná znít slovo povzbuzení.
Bůh má naději i pro suché kosti!
Nikdy není tak zle, aby neexistovalo řešení.
Ano, Bůh svůj lid soudí, čeká jej několik desetiletí v exilu, ztráta samostatnosti a nejrůznější těžkosti, avšak to nikoho neopravňuje, aby pochyboval o Boží přízni.
Bůh svůj lid neopouští, ani když jej trestá.
Kdo jiný je tou hromadou suchých kostí než náš národ.
Země, kde je méně než jedno procento znovuzrozených křesťanů, země, kde se církev tradičně řadí mezi nejméně důvěryhodné instituce, taková země si skutečně přirovnání k suchým kostem zaslouží.
A přeci vidíme, že i pro takovou zemi je naděje.
Bůh miluje Českou republiku!
Modlíme-li se, aby Duch Boží zavál nad naší zemí, dobře činíme.
A co takhle církev, není ona též více hřbitovem než kvetoucí zahradou?
(Už slyším některé, jak říkají: „Ale bratře, to přeci nemůžeš takhle říkat...")
Ne, takto černě církev opravdu nevidím, ale přesto jsou věci, které mne znepokojují.
Například růst naší denominace se poprvé po deseti letech nejen zastavil, ale dokonce šel do „červených čísel", máme tedy ztrátu.
Mocná Boží přítomnost, projevy a dary Ducha jsou na mnoha místech více zbožným přáním než realitou.
Zdráháme se přijmout představu, že bychom snad byli „suchými kostmi", ale přeci se podobně jako Ezechiel modlíme.
Tím sami doznáváme, jak potřebujeme obživit.
Nechci se v tomto článku pokoušet o analýzu, proč tomu tak je, ale chci spíše povzbudit.
Jak je tomu tedy s Duchem svatým?
Na nejednom místě Písma je přirovnáván k vanutí větru.
I Ezechiel se modlí, aby Duch svatý „zavanul".
Jak hebrejština, tak i řečtina používají podobný výraz pro vítr stejně jako pro ducha.
Dovolte mi nyní malou ilustraci:
Čteme, že v ráji se Hospodin procházel ve „vánku denním" (Gn 3,8).
Když vstoupil do světa hřích, tento vánek Boží přítomnosti na mnoho let utichl.
Až Pán Ježíš říká, že když se někdo narodí znovu, je to jako s větrem: „Hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde" (J 3,8).
A když nastal den Letnic, tak přišel Duch svatý.
Ano, opět jako vítr, dokonce jako mohutná vichřice, až „naplnil celý dům, kde byli".
Ten vánek Boží přítomnosti se vrátil s mohutnou silou a už se nikdy nevrátil nazpět!
Věřím, že Letnice v Jeruzalémě jsou jedinečnou, neopakovatelnou událostí.
Často, když jsem v pokušení se modlit za to, aby na nás Bůh vylil Ducha svatého, si na tuto ilustraci vzpomenu.
Ano, Duch svatý je zde, On byl dán, On je v nás i ve mně, ale co mám udělat, aby se víc projevoval?
Pak si obvykle vzpomenu na argentinského misionáře Eduarda Sósu, který před deseti lety sloužil v některých sborech naší církve.
Tak tedy víra a zodpovědnost.
Je to opravdu to, co nám chybí?
Jsem přesvědčen, že jsou opravdu důležité pro život a práci církve.
Chceme-li získat náš národ pro Krista, potřebujeme si tyto vlastnosti osvojit.
Musíme se naučit „vidět" Ducha svatého.
Podstata jeho přítomnosti není v emocích, které někdy na shromáždění prožíváme.
Je pevně zakotvena v prohlášeních Písma a my musíme mít víru s ním počítat v každodenním životě.
Izrael sám sebe nazval suchými kostmi - to bylo prohlášení zklamání a naprosté rezignace.
Ezechiel však nad těmi kostmi viděl Boží moc.
To byl důvod, proč neztratil naději.
A zodpovědnost - tato vlastnost bezprostředně souvisí s tím, jak vnímáme sami sebe a své poslání.
Jak nakládám se svým životem?
Je mou touhou sloužit Bohu, nebo toužím po tom, abych se měl sám dobře?
Materiálnismus a pohodlí jsou silnou modlou, které se klaní i mnozí křesťané.
Zodpovědnost spočívá v tom, že svůj vlastní život vidíme jako jedinečnou a neopakovatelnou šanci obětovat své síly, čas i prostředky do služby Bohu a druhým a zařídíme se dle toho.
A tak nám text ukazuje, co je nejdůležitějším faktorem v otázce probuzení: Je jím přítomnost Ducha svatého.
Nebo konkrétněji: Slova života vyslovovaná Božími služebníky naplněnými Duchem Božím.
Jenom Duch může dát život suchým kostem.
Buďme naprosto ujištěni, že On v církvi je.
Prorokujme k suchým kostem slova života!
To není nic jiného, než kázání slova evangelia.
Zamysleme se také sami nad sebou, zda jsme více podobni proroku Ezechielovi, stojícímu před Hospodinem a mluvícímu slova života, anebo uctíváme boha materialismu a pohodlí.
Martin Moldan, zástupce biskupa Je úžasné žít na zemi právě v této době!
Mnohá Pánova proroctví a zaslíbení se naplňují.
Mezi ně patří i Pánovo zaslíbení: „Vyleji Ducha svého na všeliké tělo.“ (Joel 2:28; viz také Joseph Smith-Životopis 1:41.)
Zamyslete se nad tím - Stvořitel světa vám chce žehnat svým Duchem!
Příprava studentů: Poskytněte studentům tuto otázku: „Co mohu dělat, abych ve svém životě získával(a) více osobního zjevení?“
Vybídněte je, aby se zamysleli nad různými možnostmi, jak by mohli odpovědět.
Zvažte možnost přinést do třídy nádoby různých velikostí nebo je nakreslit na tabuli.
Mohli byste například přinést (nebo nakreslit na tabuli) malý hrnek, džbán a velký kbelík.
Milovaní bratři a sestry, snažně vás prosím, abyste rozšířili svou duchovní schopnost získávat zjevení.
… Rozhodněte se konat duchovní práci potřebnou k tomu, abyste se těšili z daru Ducha Svatého a slyšeli hlas Ducha častěji a zřetelněji.
Po diskusi o výzvě presidenta Nelsona byste mohli ukázat na nádoby a vyzvat studenty, aby se v duchu zamysleli nad svou osobní duchovní schopností získávat zjevení.
Která nádoba podle vás nejlépe představuje vaši stávající schopnost přijímat osobní zjevení?
Mohli byste vysvětlit, že seminář poskytuje příležitosti ke konání duchovní práce potřebné k tomu, aby získali osobní zjevení.
Povzbuďte studenty, aby vyvíjeli úsilí, například tím, že se budou v duchu modlit, podělí se o své myšlenky, označí si verše v písmech nebo si zaznamenají myšlenky do studijního deníku.
Joel prorokoval o hrozivých událostech, které budou předcházet Druhému příchodu Ježíše Krista (viz Joel 2:1-11).
Přečtěte si Joela 2:21 a začátek veršů 22 a 23.
Studenti mohou uvést mnoho pravd, včetně toho, že Pán vylije v posledních dnech svého Ducha na všechny lidi.
Toto proroctví může mít více významů a může dojít k jeho vícenásobnému naplnění.
Pokud jste si do třídy přinesli nádoby, mohli byste názorně předvést, jaký je rozdíl mezi naléváním, kapáním a stříkáním vody do nádoby.
Pokud studenti potřebují pomoc s odpovědí na předchozí otázku, mohli byste vyzvat polovinu třídy, aby si přečetla Galatským 5:22-23, a druhou polovinu, aby si přečetla Nauku a smlouvy 11:12-13, a aby pak uvedli, co našli.
Pro studenty by také mohlo být užitečné diskutovat o významu slov všeliké tělo uvedených v Joelovi 2:28 a dále vysvětlených ve verši 29.
Zvažte možnost rozdělit studenty do skupin po třech a každému studentovi přidělit k prostudování samostatný citát z první části handoutu.
Studenti by se poté mohli podělit o to, co se dozvěděli, se svou skupinou.
Až budou studenti s handoutem hotovi, mohli byste je vyzvat, aby si vybrali jeden nebo dva náměty, které by podle jejich názoru mohly dospívajícím nejvíce pomoci, pokud jde o získávání osobního zjevení.
Vyzvěte je, aby tyto náměty napsali na samostatné listy papíru a vložili je do největší nádoby, kterou jste přinesli na hodinu.
Mohli byste několik studentů požádat, aby jeden po druhém z nádoby vytáhli list papíru.
Při rozhodování o tom, o kolika námětech budete diskutovat, zvažte čas, který máte k dispozici, a míru zapojení studentů.
Abyste studentům pomohli uvědomit si, jakou důvěru mají vedoucí Církve v to, že mladí lidé dokáží přijímat zjevení, zvažte možnost podívat se na video „2020 Temple and Family History Leadership Instruction“ od časového kódu 56:06 do 58:29, které je k dispozici na stránkách ChurchofJesusChrist.org.
Starší David A. Zvažte možnost vydat svědectví o tom, že Pán si přeje vylévat svého Ducha a promlouvat ke všem lidem včetně vašich studentů.
Vyzvěte studenty, aby se zamysleli nad tím, jak mohou rozšířit svou schopnost získávat v životě zjevení.
Do obrázku nádoby napište jednu nebo dvě činnosti, které budete dělat, abyste rozšířili svou schopnost přijímat zjevení, která na vás Pán vylévá.
Jóel 3/b/Joel/3Jóel 2Jóel 41I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo.
Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.
2Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.
Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu.
Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný.
Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání.
Na hoře Sijónu a v Jeruzalémě budou ti, kdo vyvázli, jak řekl Hospodin, spolu s těmi, kdo přežili, jež Hospodin povolá.
Jóel 2Jóel 4
7. Od Kristova nanebevstoupení do svatodušních svátků se církev modlí novénu k Duchu svatému.
Napodobuje tak apoštoly, kteří se po Ježíšově nanebevstoupení vrátili do Jeruzaléma a tam se v horní místnosti "svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry" (Sk 1,14).
V modlitbách čekali na naplnění zaslíbení, které jim Ježíš dal před svým vstoupením na nebesa: "Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí" (Sk 1,14).
Ve svatodušní novéně toužebně očekáváme, že Duch svatý sestoupí i na nás, na církev, jejíž existence by byla bez Ducha svatého neoprávněná, a na každého osobně, aby v nás znovu ožilo vše uschlé a zatvrdlé.
Devítidenní modlitba existovala již u Římanů a od 12. století nacházejí novény oblibu v křesťanské zbožnosti.
Číslo devět se v mnoha jazycích podobá slovu nový (novem - novis, neun - neu aj.)
Devítka má charakter proměny: připravuje novou podobu, tak jako potřebuje dítě v těle matky devět měsíců, aby se mohlo narodit.
Praobrazem každé křesťanské novény je svatodušní novéna apoštolů, Marie a dalších žen, které doprovázely Ježíše.
Při večerních nešporách se v době svatodušní novény zpívá hymnus "Veni creator spiritus", který složil kolem roku 809 benediktinský mnícha Hrabanus Maurus.
Prosíme tedy Ducha svatého, aby v nás znovu vyvolal život, protože ten ztrácí v námaze všedních dnů sílu.
Mnozí lidé dnes touží po energii a pravém životu.
Mají dojem, že jejich životní styl neodpovídá požadavkům skutečného života.
Bůh stvořil tento svět skrze Ducha, může nás tedy nově stvořit.
Duch svatý je náš přímluvce a utěšitel, je to dar Otce.
Je pro nás živým pramenem, ohněm, světlem, láskou a pomazáním (fons vivus, ignis, caritas et spiritalis unctio).
Duch svatý je pramen života: Z něj lze čerpat, aniž by se vyčerpal, protože je to pramen božský.
Mnozí se dnes cítí vysušení, rozdánní, vyhořelí, protože museli stále dávat.
Ve svatodušní novéně úpěnlivě prosíme, aby v nás začal zase prýštit pramen Ducha svatého, aby nás osvěžoval a posiloval.
Duch svatý je také ohněm a světlem, které nás hřeje a prozařuje.
Duch svatý má moc zapálit světlo našim smyslům, zní doslova v latinské předloze (accende lumen sensibus).
U Ducha svatého nejde o něco čistě duchovního: spíše chce rozžehnout naše smysly a prozářit je, abychom jimi vnímali Boha v tomto světě.
Jsou-li naše smysly bdělé, stává se náš život tím, čím je od Boha.
Potom jsme v tomto světě plně přítomní.
Naše smysly nás přivádějí do vztahu se skutečností.
Při zpěvu této prosby zpozorujeme, jak jsou naše smysly tupé, jak cítíme jen málo z toho, co je kolem nás, protože jsme účastni jen svými myšlenkami, ale ne svými smysly.
Pokud jimi ale zatřese Duch svatý, probudí je a osvítí, stanou se skutečným prostředkem naší zkušenosti s Bohem.
Bohu neprožíváme rozumem, ale svými smysly.
Duch svatý je současně láskou, která se vylévá v našich srdcích.
Každý z nás koneckonců touží po lásce a po tom, aby byl milován.
Duch svatý nám dává schopnost milovat, ale je také láskou Otce, která proudí do našich srdcí.
V Duchu svatém se můžeme cítit být Bohem plně a bez výhrad milováni.
V Duchu svatém proudí naším srdcem a naším tělem láska.
Poslední prosba této sloky se týká našeho života a jeho slabostí.
Přiřaď se během svatodušní novény k těm mužům a ženám, kteří společně v horní místnosti očekávali příchod Ducha svatého.
V této skupinince modlících se Ježíšových učedníků a učednic se připravuje něco nového, co v krátkém čase dobude celý svět.
Tato horní místnost je zároveň mateřským lůnem, z něhož se zrodí církev, a z něj můžeš vyjít jako nový člověk.
Medituj nad hymnem, který složil Hrabanus Maurus před 1200 lety a nech do sebe hluboko proniknout tyto obrazy.
Jóel 2/b/Joel/2Jóel 1Jóel 31
Trubte na polnici na Sijónu, křičte na poplach na mé svaté hoře, ať se třesou všichni obyvatelé země, neboť přichází den Hospodinův.
Je blízko
den tmy a temnot, den oblaku a mrákoty.
Jako úsvit po horách se rozprostírá lid četný a mocný, jakého nebylo od věků, aniž kdy bude po něm až do let posledního pokolení.
Před ním je oheň sžírající, za ním sežehující plamen; před ním je země jak zahrada Eden, za ním poušť, zpustošený kraj.
A vyváznout před ním nelze.
Vzhledem připomíná koně, je jako jízda v divém cvalu.
Jako hřmící válečná vozba poskakuje po vrcholcích hor, praská jak ohnivý plamen, když sžírá strniště.
Národy se před ním svíjejí v křeči, tváře všech blednou.
Běží jako bohatýři, jako bojovníci ztéká hradby.
Každý jde svou cestou, neodbočí od své dráhy.
Když narazí na oštěpy, neprořidnou,
vnikají do města, běhají po hradbách, na domy vystupují, lezou okny jak zloděj.
Před ním se roztřese země, zachvějí nebesa, slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář.
Sám Hospodin dá povel svému vojsku.
Jeho šiky jsou nesčíslné.
Mocný je ten, kdo vykoná jeho rozkaz.
Hospodinův den je veliký a přehrozný!
Kdo mu odolá?
Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku.
Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný.
Jímá ho lítost nad každým zlem.
Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha.
Trubte na polnici na Sijónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění!
Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky.
Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží, sluhové Hospodinovi, ať prosí: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví potupě, ať nad nimi nevládnou pronárody.
Proč se má mezi národy říkat: ‚Kde je jejich Bůh?‘“
Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit.
Hospodin se ozve a řekne svému lidu: Hle, posílám vám obilí, mošt i čerstvý olej, abyste se nasytili, a už vás nevydám potupě mezi pronárody.
Vzdálím od vás Seveřana, zaženu ho do vyprahlé, zpustošené země, jeho předvoj do moře východního, jeho zadní voj do moře západního.
A bude z něho vystupovat zápach, hnilobný puch, neboť chtěl vykonat veliké věci.
Neboj se, země, jásej a raduj se, neboť veliké věci vykoná Hospodin.
Neboj se, dobytku na poli, stepní pastviny se zazelenají, strom zase ponese ovoce, fíkovník a réva vydají úrodu.
Jásejte, synové Sijónu, radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele spravedlnosti a jako na začátku vám sešle hojnost dešťů podzimních i jarních.
Humna budou plná obilí, lisy budou přetékat moštem a čerstvým olejem.
Tak vám nahradím, co po léta požíraly kobylky a brouci, různá havěť a housenky, mé veliké vojsko, které jsem na vás posílal.
Budete jíst dosyta a budete chválit jméno Hospodina, svého Boha, který s vámi tak podivuhodně jednal.
A můj lid nebude navěky zahanben.
Poznáte, že jsem uprostřed Izraele.
Já jsem Hospodin, váš Bůh, a jiného Boha není.
A můj lid nebude navěky zahanben.
Jóel 1Jóel 3 sv. Úmrtí:s.V. - IV. před n.l.
Je jedním z tzv. dvanácti malých proroků Starého zákona.
Martyrologium v tento den připomíná, že Joel oznamoval velký den Páně a vylití Božího Ducha na všechny lidi (Joel 3,1n).
O samotném proroku mnoho nevíme.
Jeho kniha, na rozdíl od jiných prorockých, nemá přesné historické zařazení podle králů Izraele.
Z toho je odvozováno, že se jedná o poexilní dobu.
Předpokládá se, že žil asi v 5. až 4. století před n.l. jako syn Petuelův z pokolení Ruben v Jeruzalémě.
Jeho kniha nenavazuje na žádnou historicky konkrétní situaci, ale v podstatě je považována za liturgický text.
V první části knihy předpovídá katastrofu, protože lidé podle Božího slova nežijí a volá je k pokání.
Hospodin skrze něj žádá, aby se jeho lid k němu navrátil postem, kajícností a celým srdcem.
Joel vyzývá: „Roztrhněte své srdce...
První část končí zaslíbením spásy.
Po kajícím návratu Bůh nahrazuje minulé ztráty a jeho milost vzrůstá.
Tím prorok přechází k části označené za Den Hospodinův, s předpovědí toho, co se začalo dít o Letnicích, kdy Duch svatý v podobě ohnivých jazyků sestoupil na apoštoly.
Do budoucnosti svítá naděje, protože Bůh zůstává věrný.
Protivníky však nakonec soudí a trestá.
Původní prorokova památka z 13. 7. je přesunuta na 19. 10.
