Celá kniha Deuteronomium se skládá z jediné Mojžíšovy řeči, kterou pronesl těsně před svou smrtí. Tato řeč byla zpětným pohledem na čtyřicet let, které Izrael strávil putováním po poušti. Tehdy stáli lidé v Kádeš-barné, důležitém místě ve své historii. Byli na hranicích Kanaánu, zaslíbené země. Bylo to na tom samém místě, kde stáli jejich otcové před třiceti osmi osmi lety. Bylo to také místo, kde Bůh zabránil starší generaci vstoupit do zaslíbené země. Teď Mojžíš připomíná této nové generaci příběh jejich otců. Chtěl, aby věděli přesně, proč předchozí generace zemřela jako beznadějní rebelové v Božích očích.
„Znáte historii svých otců. Byli to lidé Bohem povolaní, vyvolení a pomazaní. Ale ztratili tu vizi. Hospodin je tak miloval, že je opětovně choval ve svém náručí a nosil je. „Nakonec Bohu došla trpělivost. Viděl, že se upnuli k nevíře. A neexistovalo nic, co by mohlo změnit jejich mínění. Žádný zázrak, který vykonal, je nedokázal zcela přesvědčit o jeho věrnosti a dobrotě. Jejich srdce byla jako žula. Tak jim Bůh řekl: ‚Nikdo z vás nevstoupí do zaslíbené země. Místo toho teď uděláte čelem vzad.“
Jak mocná slova. Ale Mojžíš nemluvil jen k nové generaci Izraelců. Obracel se na každou následující generaci věřících, včetně nás dnes. Podobně jako je považována celá Stará Smlouva, je i toto zapsáno „k napomenutí našemu, kteříž jsme již na konci světa“ (1. Mojžíš nám ukazoval nebezpečí nevíry. A varoval, že pokud se nebudeme mít na pozoru, budeme trpět stejně strašnými důsledky jako ti, kteří selhali před námi: „Aby nikdo neupadl v týž příklad nedověry“ (Židům 4:11).
V podstatě říkal: „Nezáleží na tom, jakým nemožnostem čelíš nebo jak nemožné se věci mohou jevit. Nesmíš upadnout do stejného hříchu nevíry. Jinak skončíš na strašné poušti jako oni. „Bůh je věrný, aby tě vedl. A On měl důvod, proč vedl naše otce do jejich krize. Tím důvodem bylo učit je, aby mu důvěřovali. Přál si lid, který bude neotřesitelný ve své víře. Měli vyjít z pouště se zkouškám podrobenou vírou, která bude tak ryzí jako zlato. Věřím, že naše generace brala hřích nevíry příliš na lehkou váhu. A právě teď vidíme tragické důsledky.
Vidím, že mnoho dnešních věřících je plných deprese a nepokoje. Někteří přirozeně trpí z fyzických důvodů. Ale mnozí jiní snášejí takové trápení kvůli svému duchovnímu stavu. Bůh vždy používá silná slova, když poukazuje na nevíru mezi svým lidem, slova jako je zloba, hněv, ohavnost, pokoušení jeho.
Mojžíš potom popisuje, jak tragického omylu se jejich otcové dopustili v Kádeš-barné. Stalo se to krátce po přešli Rudé moře. Bůh Izraeli přikázal, aby směle vstoupili do Kanaánu. „Ej, dal Hospodin Bůh tvůj tu zemi tobě; vstupiž a vládni jí, jakož řekl Hospodin Bůh otců tvých tobě; neboj se, aniž se strachuj… Nebojte se, ani se strachujte jich. Hospodin Bůh váš, kterýž jde před vámi, onť bojovati bude za vás rovně tak, jakž učinil s vámi v Egyptě, před očima vašima“ (1:21,29-30).
Ale Izraelci o Božím slibu zapochybovali. Místo, aby ho vzali za slovo, trvali na vyslání špehů do Kanaánu. A tito špehové se vrátili se „zlou zprávou,“ plnou nevíry. Mluvili o obrech a vysokých opevněných městech. A lidé jejich zprávě uvěřili: „A však jste nechtěli jíti, ale odpírali jste řeči Hospodina Boha svého“ (1:26).
Teď říká Mojžíš mladší generaci: „Měli okamžitě jednat na základě Božího slova. Hospodin jim řekl, že bude bojovat za ně. Vidíš, co se stalo starší generaci? Vyslání zvědů do Kanaánu bylo skutkem nevíry. A v době, kdy tam byli, je ovlivňoval Satan. Protože nevzali Boha za Slovo, stali se subjektem nepřítelových lží. Poté co vyslechli zlou zprávu, zahrozili lidé Bohu pěstmi a obvinili ho: „Opustil jsi nás, Bože. Přivedl jsi nás sem, abychom zemřeli.“
Před pouhými měsíci byli tito lidé Bohem oddělení, učiněni zvláštními v jeho očích a zázračně vysvobozeni. Ale teď byl celý tábor ve zmatku. Říkali si tehdy nahlas: „Je Bůh ještě s námi?“ Brzy začali ronit slzy nad svými dětmi a plakali: „Naše děti umřou hladem na této poušti. Kádeš-barné je místo, kde čelíš nepříjemně neodbytné nemožnosti. Mnoho křesťanů je právě teď na tomto místě.
Bůh jim dal smluvní zaslíbení. Mají s ním nádhernou historii, kdy pro ně vykonával jeden zázrak vysvobození za druhým. Ale ďábel k nim přišel se lží, říká jim, že to nezvládnou. Řekni mi: začal jsi tyto lži akceptovat? Myslíš si, že tě Bůh nechá ve tvé krizi selhat? Jestliže ano, pak jsi v nějakém bodě svého putování přestal brát Boha za slovo. Nejednáš podle jeho příkazů. Podobně jako Izrael jsi byl Bohem proveden příšernou pouští. Když se ohlédneš, můžeš si vybavit hrozné zkoušky, kterým jsi čelil, bolestivé neúspěchy, které jsi trpěl. Prošel jsi zkouškami, o kterých sis nikdy nepomyslel, že z nich někdy vyjdeš. A teď můžeš říci: „Bůh mě nikdy nezklamal.“
A co víc, Bůh tě vyvedl, aby tě mohl přivést. Před tebou leží zaslíbená země, právě tak jako byla před Izraelem: „A protož zůstáváť svátek lidu Božímu“ (Židům 4:9). Hospodin tě spasil, aby tě dovedl na místo odpočinku. Co je tím odpočinkem? Je to místo neotřesitelné víry a důvěry v Pána. Ale aby ses dostal na toto místo odpočinku, musíš nejprve projít Kádeš-barné. Až tam budeš, budeš čelit bitvě tak intenzivní, že bude převyšovat všechno, co jsi dosud zažil. Jsou tam nepřátelé, obři, vysoké zdi, věci, které vypadají naprosto nemožně.
Již jsme viděli, jak Izraelité zaváhali u Kádeš-barné, aby jednali podle Božího slova. Následkem toho je Satan dovedl pod vliv deseti démony inspirovaných lží. Výsledek? Lidé nakonec uvěřili, že je Bůh chce zničit. A totéž platí dnes pro nás. Jestliže odmítneme jednat rychle podle Božích zaslíbení, otevíráme se pro hrůzu nahánějící démonickou lež.
Satan chce, abychom si mysleli, že nás Bůh nechal, abychom bojovali sami za sebe. Říká nám, že zdi, které jsou před námi, jsou tak vysoké, že přes ně nevede žádná cesta k vítězství. Říká, že selžeme, že celé naše chození s Ježíšem bylo zbytečné. Šeptá, že to nemá smysl, že toho můžeme nechat. Říkám ti, tohle je důvod, proč Bůh chce, abychom jednali rychle podle jeho Slova.
Možná si myslíš: „Nikdy bych nemohl uvěřit, že mě Bůh nenávidí. Jak bych si mohl někdy myslet, že mě Bůh chce zničit?“ Přesto, jestliže nasloucháme Satanovým lžím, je to přesně to, že nakonec říkáme: „Bůh mě přivedl do nemožné situace. Není tu žádný důkaz, že pro mě učiní cestu ven. Ale řekl, že nedopustí, abych snášel víc, než kolik mohu snést. A právě teď je tohle mnohem víc, než jsem schopen unést.“ Takové myšlenky jsou přímým obviňováním Boha.
Vidíme takovou nevíru opět u Izraelců, když přišli do Rafidim. Bylo to nejsušší místo na poušti, další místo krize. Velice brzy začala lidi mučit žízeň. A opět ztratili veškerou důvěru v Boha. Říkali: „Jest-li Hospodin u prostřed nás, či není?“ Exodu 17:7, čímž mysleli: „Kdyby byl Bůh s námi, nebyli bychom v této krizi. Jednoduše řečeno, Boží slovo Izraeli nestačilo.
Hospodin jim dal neuvěřitelná zaslíbení. Ale uprostřed své krize Izraelci nikdy Jeho slovu nedůvěřovali. Navzdory každému zaslíbení činili Jeho slovo zbytečným. Jak? Nikdy ho nesmísili s vírou. Místo toho lidé vždy vyžadovali od Boha nové slovo. Ptáme se: Jak by mohl někdo tak rychle zapomenout na všechno, co pro něj Bůh udělal?
Izraelci ze své mysli vytěsnili každou vzpomínku, všechny minulé příklady Božího vysvobození. Ale navzdory tomu, že ho obviňovali, promluvil Bůh k Izraeli další slovo. Přikázal Mojžíšovi, aby jim řekl: „Nebojte se, ani se strachujte jich [vašich nepřátel].“ Ne, tohle nebylo nové zaslíbení. Bůh prostě znovu oznámil, co již svému lidu řekl: „Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete“ (Exodus 14:14). Připomenul jim: „Řekl jsem vám v Egyptě, že půjdu před vámi. Řekl jsem, že budu přebývat uprostřed vás a bojovat za vás se všemi vašimi nepřáteli.“ A přesně tohle udělal. Znovu a znovu jim Bůh říkal: „Já jsem s vámi. Já budu bojovat za vás. No tak se chopte tohoto zaslíbení a nezapomeňte na ně.“
Přesto když teď byli v Kádeš-barné, třásli se před svými nepřáteli a zaměřili se na svou vlastní slabost. Možná si myslíš, že bys takhle nikdy nereagoval. Ale mnoho křesťanů dnes říká podobné věci: „Pane, jsi doopravdy se mnou? Vím, co jsi mi slíbil. Ale je to skutečně pravda? Mohu věřit tomu, co jsi řekl? Musím od tebe znovu slyšet čerstvé slovo. Potřebuji nové slovo. Nakonec se třeseme před nepřítelem našich duší. A všechno proto, že nevěříme tomu, co nám Bůh zaslíbil.
Jednáme, jako by nám nikdy neřekl ani slovo. A to je přesně to, čím ho pokoušíme. Ačkoliv se nám sám znovu a znovu prokázal, neustále ho žádáme, aby nám nanovo dokázal svou věrnost a poslal nám další víru budující slovo. Třeseš se před nějakým zakořeněným hříchem, který se nad tebou tyčí jako opevněné město? Jestliže ano, co ti Bůh řekl o takové nepřátelské pevnosti?
Ve svém Slově všude zaslíbil: „Já budu bojovat za tebe. Nemusíš se bát. Větší je ten v tobě, než ten, co je ve světě. Žádný člověk, žádný nepřítel tě nemůže vyrvat z mé ruky. Já tě očistím a posvětím, svým Duchem. Ježíš přišel jako prorok a činitel zázraků do svého vlastního domu, Izraele. Ale je nám řečeno: „I neučinil tu mnoho divů, pro nevěru jejich“ (Matouš 13:58).
Jak neuvěřitelné prohlášení. Tragické důsledky nevíry vidíme v Novém zákoně. Pro svou nevíru nemohli učedníci vyhnat démona z malého chlapce. A Ježíš je za to vyčinil (viz Matouš 17:14-21). Po svém vzkříšení byl Kristus opět šokován jejich nevírou: „A trestal [kritizoval] nedověru jejich a tvrdost srdce“ (Marek 16:14).
Proč je Boží soud pro nevíru v Nové smlouvě tak krutý? Je to proto, že dnešní věřící mají něco, o čem mohli starozákonní svatí jen snít. Bůh nám požehnal tím, že nám daroval svého Ducha svatého. Pod Starou smlouvou byli věřící jen příležitostně navštíveni Božím duchem. Dnes si Bůh učinil příbytek ve svém lidu. Ve Staré smlouvě byl Abraham jen příležitostně navštíven anděly nebo dostal slovo od Boha. A věřil tomu, co mu bylo řečeno. Abraham věřil, že Bůh je mocen učinit vše, co slíbil. On „o zaslíbení Božím nepochyboval“ (Římanům 4:20). Ale dnes je nám Ježíš k dispozici v kteroukoliv denní hodinu. Máme možnost volat k Němu po celý svůj život a vědět, že odpoví. On nás vyzývá, abychom směle vstoupili do jeho trůnní síně a předložili svou prosbu. Ale navzdory těmto požehnáním stále ještě pochybujeme o Bohu v době, kdy jsme extrémně zkoušeni. Ježíš takovou nevíru kárá: „A což by pak Bůh nepomstil volených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim? Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí. Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Lukáš 18:7-8).
„Nebo ruka Hospodinova byla proti nim k setření jich… dokudž nevyhladil jich… dokavadž nebyl vyhlazen všecken věk mužů bojovných…“ (Deuteronomium 2:15,14).
Zde je jedna z nejsilnějších řečí v celé Bibli ohledně nevíry. Možná říkáš: „Ale to není řeč milosti. Není to tak. Bible říká, že dnes, pod milostí: „Bez víry pak nemožné jest líbiti se Bohu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává“ (Židům 11:6).
Nevíra poskvrňuje každou oblast našich životů. Tento hřích není možné oddělit do jediné oblasti v našich životech. Pochybnosti Izraele nebyly omezeny pouze na Boží schopnost zabít jejich nepřátele. Jejich pochybnost se rozlila do jejich víry v každodenní zaopatření. Oni pochybovali, že je Bůh schopen ochránit jejich děti. Pochybovali o tom, že je dovede do zaslíbené země. Pochybovali dokonce, že je s nimi.
- Pokud máme v nějaké oblasti nevíru, rozšíří se jako rakovina do všech oblastí a pošpiní celé naše srdce.
- Mohžeme Bohu v určitých věcech věřit, ale v otázkách budoucnosti už nikoliv?
- Největší hřích nevíry spočívá v tom, že těží ze strachu a nerychle odpovídá na Boží sliby.
Když Bůh říká Izraeli, aby se obrátili zpět do pouště, nechtěli poslechnout. Místo toho přišli za Mojžíšem a řekli: „Dobře, zhřešili jsme. Ale teď jsme to pochopili.“ Je to právě zde, kde mnoho věřících činí tragickou chybu: když selžou ohledně víry, obrátí se k tělu. Udělají to, o čem si myslí, že musí být uděláno, ale učiní to ve své moudrosti a schopnostech. Víra se však vždy vzpouzí jednat ve strachu. Čeká na Boží jednání.
Všechno, o čem dokáží mluvit, je jejich nejposlednější problém. Žalmista říká: „K skončení let svých docházíme jako řeč“ (Žalm 90:9). Žalmista mluví o nevěřících. Jaký titulek nese jejich vyprávění? Ti všichni žili a zemřeli nadarmo. Přeruší tvou duchovní historii, takže všechno, co si o sobě pamatuješ, je zbytečný, promarněný život. Když se ptali mladé generace Izraelců: „A co dědeček a babička?“ Dostali odpověď: „Jenom reptali a stěžovali si. „Někteří mají vjíti do něho“ (Židům 4:6).
Praví věřící se poznají podle toho, že věří Bohu, i když jejich modlitby nejsou zodpovězené. Nezáleží na tom, jestli je všechen jejich majetek pryč nebo jestli dokonce stojí tváří v tvář smrti. Přejí si vstoupit do Božího odpočinku. Co je svědectvím takového života? Oni „odpočinuli od skutků svých“ (4:10). Nebdí již v noci, aby se snažili vyřešit své problémy svou moudrostí a dovedností. Místo toho předávají všechno Ježíši.
Chci uzavřít svou nedávnou zkušenost. Jednou v sobotu večer jsem se procházel po Times Square, zrovna když tu chvátali turisté a další lidé, kteří nakupovali na neděli. Podle odhadu tu ve špičce projde téměř čtvrt milionu lidí. V jednom okamžiku mi Duch svatý zašeptal: „Davide, podívej se na tyto zástupy. Několikrát je vynásob a dostaneš počet mých lidí, kteří umřeli na poušti. Ze všeho toho množství pouze dva vstoupili do mého odpočinku, Jozue a Kálef.“
Tato myšlenka mě zdrtila. Důkladněji jsem se podíval na množství lidí, kteří kráčeli do divadel, Exodus 32:7-14.
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Jdi, sestup dolů! Tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, spáchal zvrácenost. Brzy sešli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Pozoruji tento lid - ó, jak je tvrdošíjný! Mojžíš se snažil Hospodina, svého Boha, upokojit: „Hospodine, proč hoříš hněvem proti svému lidu? Vždyť jsi jej vyvedl z Egypta velikou silou a mocnou rukou. Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je zlomyslně, aby je pobil na horách, aby je vyhubil z povrchu země‘? Zastav plamen svého hněvu! Upusť od neštěstí, jež proti svému lidu zamýšlíš! Pamatuj na Abrahama, Izáka a Izraele, své služebníky. Vzpomeň, jak jsi jim sám při sobě přísahal: Rozmnožím vaše semeno jako hvězdy na nebi. Celou tuto zem dám vašemu semeni, jak jsem řekl, aby ji zdědili navěky do dědictví. A Hospodin litoval zla, které promluvil, že učiní svému lidu.