Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. hlásá radostná zvěst. vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. jste tedy vyšli vidět? Proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. Ježíšovi své učedníky, aby se ho zeptali, zda je Mesiáš. lůně, když se setkal s Ježíšem, taktéž ještě nenarozeným (Lk 1, 41-44).
Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve, než já. nebe a zůstal na něm. toto je Syn Boží." Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. než byl Jan Křtitel uvězněn. na kterou už přece podle všeho musel znát odpověď? této souvislosti příliš doslovně. dítěte, které k tomu ještě nemělo vyvinuté přirozené dispozice. Syna Božího. zákona, který již stojí na prahu nového. narodili ze ženy", byl člověkem své doby. neodpovídalo očekávání tehdejšího židovstva. přinejmenším u jeho učedníků narůstala nejistota. Je to skutečně Syn Boží?
ten, kterého jsme očekávali? testování by velel provést nějakou zkoušku. věc. Pošle učedníky, aby se Ježíše zeptali. Zdá se to nelogické. Mesiášem falešným, tak by zcela jistě odpověděl: "Ano, já jsem Mesiáš". pro něj není jen tak někdo, koho lze nezávisle testovat. nečekané a překvapivé, ale nikoli nesmyslné nebo hloupé. je Ježíš od Boha. Ale není si jisté, o co zde přesně jde. jde ještě o něco jiného? autentickém poslání od Boha, ale není si jist druhem tohoto poslání. vidíte". Neříká tedy ani "ano" ani "ne". Je to zbytečné. Stačí se podívat. není slepý, ten vidí. "ano" nebo slovem "ne". Odpověděl poukazem: "Oznamte, co vidíte". je situace jasná. se zde mluví o vidění. Zkušenost je zde stěžejní. Mesiáše jinak a byl trošku zmatený. vidíte". proroka jinak, než bylo to, co viděli u Jana Křtitele. které se pak snažíme za každou cenu natlačit do reality, kterou opravdu vidíme. zkonstruovali, ale to, co vidíme. představ!" "Co jste vlastně vyšli vidět? Co jste si mysleli, že uvidíte? vlastně chtěli vidět?" Je to důležité? Není. Důležité je to, co vidíte. realismus Ježíšovy zvěsti je velice podstatný. Nemusíme věřit slepě. v plném slova smyslu je bláhovost a hazard. co vidíme, co zakoušíme.
16. 12. Jan Křtitel byl uvězněn. Na slavnosti králových narozenin si Salome jako odměnu za svůj tanec vyžádala jeho hlavu. Jan byl sťat. Jan Křtitel jako první ohlašoval příchod Kristova království a jako první pro ně trpěl. Byl zbaven volnosti, kterou měl na poušti, a odtržen od zástupů, jež dychtily po jeho slovech. Byl uvězněn v žalářní kobce pevnosti Heroda Antipy. Velice často působil v oblasti na východ od Jordánu a toto území spadalo pod Herodovu správu. Sám Herodes poslouchal jeho kázání. Žil velmi nevázaně a při Janových výzvách k pokání se třásl. „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý..., když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal." (Mk 6,20) Jan s ním jednal zcela otevřeně.
Odsuzoval jeho hříšný vztah s Herodiadou, ženou jeho bratra. Herodes se nějakou dobu pokoušel vymanit z otroctví své vášně, ale Herodias vynaložila všechno úsilí na to, aby jej k sobě připoutala ještě silněji. Janův život byl naplněn prací. Nečinnost a stísněnost vězeňského života na něho těžce doléhaly. Týdny ubíhaly a nic se neměnilo. Jana začínaly přepadat pochybnosti a malomyslnost. Učedníci na něho nezapomněli. Mohli jej ve vězení navštěvovat. Přinášeli mu zprávy o Ježíšových činech a o tom, jak se kolem něho shromažďují zástupy lidí. Nechápali však, proč se nový učitel, je-li Mesiášem, nezasadí o Janovo propuštění.
Jejich otázky na Jana zapůsobily a vyvolaly v něm pochybnosti, které by ho nikdy předtím nebyly napadly. Satan se radoval, když slyšel učedníky a viděl, jak jejich slova Božího posla zraňují. Lidé se často považují za přítele někoho pozoruhodného, chtějí mu dokázat svoji věrnost, a přitom mu škodí jako největší nepřátelé. Jan Křtitel stejně jako Spasitelovi učedníci nepochopil podstatu Kristova království. Čekal, že Kristus usedne na Davidův trůn, ale čas plynul a Kristus si žádný nárok na královskou moc nečinil. Jana to velmi znepokojovalo. Byl zmaten. Hlásal lidu, že se musí splnit Izajášovo proroctví, že je třeba připravit cestu pro Pána. Hory a pahorky se musí snížit, křivé cesty vyrovnat a hrbolaté uhladit. Myslel si, že vrcholy lidské pýchy a moci budou strženy. Poukazoval na Mesiáše, který s vějičkou v ruce důkladně vyčistí své humno, shromášdí pšenici do své stodoly a plevy spálí v neuhasitelném ohni. Jan neohroženě plnil své poslání. Odsuzoval nepravosti urozených i ponížených. Dovolil si zcela otevřeně vytknout hřích i králi Herodovi. Nebál se o svůj život, svěřenému poslání byl ochoten obětovat vše. Ve vězení očekával Lva z pokolení Judy, který pokoří pýchu utlačovatele a vysvobodí ubohého a každého, kdo k němu volá opomoc.
Ale Ježíš jako by byl spokojený s tím, že se k němu přidávají další učedníci, jako by mu stačilo, že uzdravuje a učí lid. Pro proroka z pouště to vše bylo nepochopitelným tajemstvím. Přicházely chvíle, kdy mu démonské našeptávání působilo nesmírná muka a kdy se ho zmocňovala nesnesitelná úzkost. Je možné, že se dlouho očekávaný Vysvoboditel ještě neobjevil? Jaký význam potom mělo poselství, které mu bylo svěřeno a které sám zvěstoval? Jan byl výsledkem svého poslání hořce zklamán. Myslel si, že Boží poselství bude mít tentýž účinek jako čtení zákona za Jóšijáše a Ezdráše (2 Pa 34; Neh 8,9), že lid bude z celé duše činit pokání a navrátí se k Hospodinu. Úspěchu svěřeného poslání obětoval celý svůj život. Jan a jeho učedníci
mrzelo, že z lásky k němu mají jeho učedníci nedůvěru k Ježíši. Bylo všechno úsilí, jež pro ně vynaložil, marné? Zpronevěřil se snad svému poslání, že už nemůže dále pracovat? Křtitel se však své víry v Krista nevzdával. O svých pochybnostech a úzkostech Jan s přáteli nehovořil. Rozhodl se zeptat se samotného Ježíše. Poslal mu vzkaz po dvou ze svých učedníků. Doufal, že rozhovor se Spasitelem je utvrdí ve víře a že přesvědčí i své bratry. Ještě nedávno ukazoval Křtitel na Ježíše a prohlašoval: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa." (J 1,29) „Ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." (J 1,27) A najednou se ptá: „Jsi ten, který má přijít?"
Pro Ježíše to bylo hořké zklamání. Spasitel neodpověděl učedníkům hned. Zatímco vedle něho stáli a divili se jeho mlčení, přicházeli k němu nemocní a trpící lidé, aby je uzdravil. Zástupem si razili cestu slepí a nemocní ze všech společenských vrstev. Někteří přicházeli sami, jiné přinášeli jejich přátelé. Všichni se usilovně drali k Ježíši. Hlas velikého Lékaře pronikal do hluchých uší. Slovem a dotekem ruky otevíral oči slepým, aby viděli denní světlo, krásu přírody, přátele i svého Vysvoboditele. Zaháněl nemoci a horečku. Jeho hlas slyšeli i umírající a vstávali ve zdraví a síle. Posedlí ďábelským duchem jej poslouchali, jejich šílenství ustupovalo a oni chválili Ježíše. Ježíš uzdravoval a zároveň lidi i učil. Tak uplynul celý den. Janovi učedníci všechno viděli a slyšeli. Konečně si je Ježíš zavolal. Přikázal jim, aby Janovi řekli všechno, čeho byli svědky, a dodal: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží." (L 7,23)
Jeho božství bylo zřejmé z toho, jak se přizpůsoboval potřebám trpících lidí. Učedníci vyřídili Janovi Ježíšův vzkaz. Víc nebylo třeba. Jan si vzpomněl na proroctví o Mesiáši: „Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně." (Iz 61,1.2) Kristovy skutky prozrazovaly nejen to, že je Mesiáš, ale i způsob, jakým nastolí své království. Janovi byla zjevena stejná pravda jako Elijášovi na poušti, když viděl „před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl." Po ohni Bůh promluvil k prorokovi „hlasem tichým, jemným" (1 Kr 19,11.12). Sebezapírání, které projevoval ve svém životě Jan Křtitel, bylo zásadou Mesiášova království. Jan dobře věděl, jak cizí to vše bylo představám a nadějím izraelských vůdců. To, co pro něho bylo přesvědčivým důkazem Kristova božství, pro ně nic neznamenalo. Čekali jiného Mesiáše, než byl zaslíben. Jan tušil, že Spasitelovo poslání v nich probudí jen nenávist a odsouzení. Ježíšova slova: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží," byla pro Jana Křtitele jemným napomenutím. Nebyla zbytečná. Jan lépe pochopil podstatu Kristova poslání. Cele se odevzdal Bohu na život i na smrt. Když poslové odešli, promluvil Ježíš k lidu o Janovi. Spasiteli bylo věrného svědka, který byl nyní umlčen v Herodově žaláři, upřímně líto. Nechtěl, aby si lidé mysleli, že Bůh na Jana zapomněl nebo že Jan v soužení ztratil víru. Řekl: „Na co jste se vyšli na poušť podívat?
„Vysoké rákosí, které rostlo kolem Jordánu a s každým závanem větru se ohýbalo, představovalo rabíny, kteří rádi kritizovali a odsuzovali Křtitelovo poslání. Zmítali se sem a tam podle toho, jak se měnilo veřejné mínění. Nechtěli se pokořit a přijmout Janovo působivé poselství. Ze strachu před lidem se však neodvážili otevřeně bránit jeho dílu. Boží posel nebyl zbabělý. Zástupy, které se shromáždily kolem Krista, byly přímými svědky Janovy činnosti. Slyšely, jak neohroženě Jan napadal hřích. Naprosto otevřeně se obracel k pokryteckým farizeům i ke kněžímským saduceům, ke králi Herodovi i k jeho dvoru, ke knížatům, vojákům, k publikánům i vesničanům. Nechvěl se jako třtina zmítaná závany lidské chvály a předsudků. Ve vězení byl věrný Bohu a horlil pro spravedlnost úplně stejně, jako když zvěstoval Boží poselství na poušti. Ježíš pokračoval: „Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo mají skvělý šat a žijí v přepychu, jsou v královských paláccích." (L 7,25)
Posláním Jana Křtitele bylo upozorňovat na hříchy a nepravosti své doby. Jeho prostý oděv a život plný odříkání byly v souladu s jeho poselstvím. Drahé šaty a světský přepych nepatří k údělu Božích služebníků. Náleží lidem, kteří bydlí „v královských palácích", vládcům tohoto světa, patří k jejich moci a bohatství. Ježíš chtěl obrátit pozornost posluchačů k rozdílu mezi oděvem Jana Křtitele a rouchy kněží a zákoníků. Ti nosili drahé bohatě zdobené šaty. Libovali si v okázalosti. Chtěli oslnit lid a získat si větší úctu. Na obdivu lidí jim záleželo více než na čistotě srdce, která se líbí Bohu. „Nebo co jste vyšli zhlédnout?" řekl Ježíš. „Proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. „Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan." (L 7,26-28)
Před narozením Jana oznámil anděl Zachariášovi: „Bude veliký před Pánem." (Lk 1,15) Co vlastně znamená velikost v očích nebe? Něco úplně jiného, než si představuje svět. Nespočívá v bohatství, postavení, urozeném původu či v rozumovém nadání. Pokud by si úctu zasluhovala inteligence sama o sobě, bez vztahu k vyšším hodnotám, pak bychom se mohli klanět satanovi, jemuž se v rozumových schopnostech žádný člověk nevyrovná. Čím větší dar, tím větší kletbou se však stává pro toho, kdo jej užívá jen pro svůj vlastní prospěch. Bůh si cení mravních hodnot. Ze všeho nejvíce si váží lásky a čistoty. V Božích očích byl Jan Křtitel velikým člověkem. Přede všemi - před posly velerady, před lidem i před vlastními učedníky - se vzdal veškerých poct a obracel jejich pozornost k Ježíši jako k zaslíbenému Mesiáši. Po jeho smrti vydali lidé, kteří ho slyeli hovořit o Ježíši, toto svědectví: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda." (J 10,41)
Jan nesvolával oheň z nebe a nekřísil mrtvé jako Elijáš, neměl ani Mojžíšovu zázračnou hůl, kterou by v Božím jménu používal. Jeho posláním bylo ohlašovat Spasitelův příchod a vyzývat lidi, aby se na tuto událost připravili. Jan jako Mesiášův posel byl „víc než prorok". Proroci viděli Kristův příchod jen zdálky, Jan jej však spatřil na vlastní oči. Slyšel hlas z nebe, který potvrdil Ježíšovo mesiášství. Představoval jej Izraeli jako Poslaného od Boha. Prorok Jan spojoval dvě epochy. Jako Boží posel poukazoval na vztah zákona a proroků ke křesťanství. Byl menším světlem, po němž mělo přijít světlo větší. Jan byl osvícen Duchem svatým, aby mohl přinášet světlo svému lidu. Žádné jiné světlo však neosvítilo a nikdy neosvítí padlé lidstvo tak jako světlo, jež zářilo z Ježíšova učení a života. V symbolické oběti lidé viděli předobraz Krista a jeho poslání jen zastřeně. Nebýt radosti, kterou Jan nacházel ve svém poslání, byl by jeho život plný zármutku a bolesti. Jeho hlas bylo jen zřídkakdy slyšet jinde než v poušti. Jeho údělem byla osamělost. Nebylo mu dopřáno vidět výsledky své práce. Neměl možnost být s Kristem a pozorovat projevy Boží moci, jež provázela ono větší světlo. Neviděl, jak se slepým vrací zrak, jak se nemocní uzdravují a mrtví vstávají k životu. Neviděl světlo, které vyzařovalo z každého Kristova slova a svou slávou osvětlovalo prorocká zaslíbení. Obrovské zástupy lidí, které poslouchaly Janova kázání, rozšířily zprávy o něm po celé zemi. Všichni s hlubokým zájmem čekali, jak skončí jeho uvěznění. Herodes věřil, že Jan je Božím prorokem, a byl odhodlán ho osvobodit. Herodias věděla, že přímou cestou Herodův souhlas s popravou Jana nikdy nezíská, a proto se rozhodla pro lest.
V den králových narozenin se měla konat oslava za přítomnosti státních úředníků a dvořanů. Na takových hostinách bylo vždy hodně jídla a pití. Slavný den nadešel. Král hodoval a pil se svými dvořany a Herodias poslala svoji dceru do hodovní síně, aby pobavila hosty tancem. Dospívající Salome svou svůdnou krásou zcela uchvátila smysly stolovníků. Král byl omámený vínem. Ovládla ho vášeň a zcela mu zatemnila rozum. Viděl jen hodovní síň, rozjařené hosty, bohatě prostřený stůl, jiskřivé víno, oslňující světla a mladou tanečnici.
Herodes slíbil dívce, že jí splní cokoli. Salome požádala o hlavu Jana Křtitele. Herodes byl vyděšen a ohromen. Nakonec přikázal popravit proroka. Hlavu Jana Křtitele byl donesen na míse. Herodeskán slib byl naplněn. Lidé kolem pódia byli svědky tragédie a toto vyprávění se zapsalo do paměti jako memento moci a morálního selhání. Sláva Jana Křtitele jako předchůdce Kristova světla zůstala, ačkoli byl jeho hlas umlčen. Jan Křtitel, který hlásal pokání a přípravu na Mesiáše, zanechal po sobě odkaz, že Bůh hodnotí srdce a čistotu a že spravedlnost a pokání jsou skutečnou velikostí před Bohem.
The Chosen CZ - Jan Křtitel
Poznámky k historickému kontextu: Jan Křtitel byl uvězněn v perejské pevnosti Macherus a popraven v polovině 1. století. Josephus zmiňuje, že Herodes Antipas měl obavy z jeho vlivu na lid. Janův křest a jeho poselství o pokání byly zakořeněny v židovském kontextu rituální očisty a naděje na Boží zásah. Jeho poselství a jeho člověk se staly zdrojem inspirace pro mnoho následovníků a učedníků, kteří pokračovali v křtu i po jeho smrti.
Jan Křtitel bývá zobrazován jako raměn šat a dřevěném evangeliu často jako „lampu hořící a svítící“; jeho služba vyzdvihuje Ježíše jako světlo světa. Janova „velikost před Pánem“ nebyla v bohatství ani postavení, nýbrž v službě Bohu a připravě lidu na Mesiáše. Ačkoli evangelia zdůrazňují Ježíšův význam, historické záznamy Josepha a literární svědectví potvrzují význam Jana v době jeho života a v krystalizaci rané křesťanské víry.