Milé posluchačky a milí posluchači! V dnešním textu zkusíme co nejobsáhleji shrnout, jaký význam má požehnání v biblickém kontextu, jak se prorocké a moudroslovné či novozákonní motivy prolínají s liturgickým používáním gest a slov při bohoslužbích a při rodinných gestech.
Jak začíná pojetí požehnání u praotců a jeho vazba na život
V První knize Mojžíšově čteme, že Bůh požehnal muži a ženě: „Bůh jim požehnal a řekl jim: ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 1,28). Vyšší význam požehnání tkví v udržení a rozšíření stvořeného života. Po potopě Bůh znovu žehná lidstvu stejnými slovy jako Adamovi a Evě: „Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 9,1).
Boží požehnání se dále vztahuje na Abrama: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,2-3). Abrhamovo požehnání se pak přesněji předává Izákovi a dále Jakubovi; tedy rodinný řetězec požehnání je klíčovým motivem pro pochopení dalšího vývoje národa Izraele.
Gesta a prostřednictví požehnání v rodině a liturgii
Praotcové žehnali své potomky na prahu smrti; po jejich rukou a gestech v očích se často odráželo požehnání týkající se množství potomstva, úrodné země, trvání jejich jména. Když Izák chtěl požehnat Ezaua, Jakub ho podvedl a získal požehnání sám, což ilustruje komplexnost a citlivost těchto rituálů. Oba otcové cítili vůni a doteky ve svých gestech, a to se stalo předobrazením prorockého a liturgického usměrnění požehnání.
Později se tyto praktiky přejímají do bohoslužby: „Kněz pozvedl ruce k lidu a dal jim požehnání“ (Lv 9,22). Vztažené ruce jsou symbolem Božího požehnání; žehná Bůh, člověk je prostředníkem tohoto požehnání. Desatero Božích přikázání ukazuje lidu cestu, jak žít, aby byl hodný Božího požehnání; zvláštní místo mají vůdcové kmenů a později králové, jejichž vláda má být pro lid dobrá.
Požehnání v prorocké literatuře a moudrosloví
Prorocké texty často spojují stín a světlo - slova zlořečení a zaslíbení požehnání se střídají. Izaiáš vyjadřuje naději na nový výhon: „tento pahýl bude símě svaté“ (Iz 6,13). Ezekiel zaslibuje nové srdce a ducha, vedení podle Božích nařízení: „Učiním, že se budete řídit mými nařízeními…“ (Ez 36,26-30). Jeremiáš zdůrazňuje, že „Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina…“ ( Jr 17,5-8). Tato pasáž vede k obrazu stromu zasazeného u vody, který nepřestává nést plody.
Žalmy jako modlitby Izraele kladou důraz na Boží požehnání: „Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal divy svého milosrdenství…“ (Ž 31,22) a „Dobrořeč má duše Hospodinu…“ (Ž 103,1-2). I Danielova modlitba obsahuje prvky chvalozpěvu a nabídky požehnání v kontextu Boží velebení.
Nový zákon a naplnění požehnání v Kristu
V novozákonním kontextu je „požehnání“ jako pojem méně častý, avšak jeho význam zůstává. Ježíš přichází jako ten, který přináší Boží požehnání - zřejmě nejvýznamnější moment nastává při vjezdu do Jeruzaléma, kdy zástupy volají: „Hosana Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ (Mt 21,9).
U předchozích událostí stojí před Ježíšem ještě před narozením ženy, které pronášejí požehnání: „Požehnaná jsi nade všechny ženy…“ (Lk 1,42), a Zachariáš vidí v Ježíšovi Boží požehnání: „Pochválen buď Hospodin…“ (Lk 1,68). Ježíš sám požehnává děti: „Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim“ (Mk 10,16). Po svém zmrtvýchvstání učedníkům žehnal: „Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a žehnal jim“ (Lk 24,50-51).
Na lavici liturgie se slova požehnání objevují opakovaně v eucharistické modlitbě; kněz „požehnává“ a z chleba a vína se stává Ježíšovo tělo a krev. Požehnání je tedy dárcem Kristova poselství a darem všem věřícím.
Praktické následky a význam pro dnešní liturgii a formaci věřících
Ježíš žehná dětem i učedníkům a poslední činnost před nanebevstoupením byla žehnání; to ukazuje na kontinuitu liturgické praxe i hodně obecně protkané poselství o Božím požehnání jako prostředku pro duchovní růst a ochranu.
V průběhu církevních čtení a kázání se objevují texty o požehnání a o tom, že „blaze tomu, kdo v Hospodinu doufá“ (Jeremiáš 17,7). Evangelium Lukášova verze blahoslavenství dává rámec pro etiku chudých, hladových a soucitných jako součást Božího požehnání pro svět. V kontextu starozákonní tradice se vyhlašuje, že „Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty“ - motiv, který nacházíme i ve svědectví o pastýři a spasiteli zbloudilých dětí.
Souhrn klíčových myšlenek
- Požehnání je Boží dar lidem, nezačíná a nekončí lidskou vlastní silou, ale vyplývá z Boží vůle a smlouvy s lidmi.
- Tradiční gesty a bohoslužebné praktiky vychází z otců Izraele a prorockého poselství, že lid má žít podle Božích norem, aby byl hodný požehnání.
- Nový zákon ukazuje největší naplnění požehnání v Ježíši Kristu, jeho vítání do Jeruzaléma a jeho eucharistickou proměnou při Posvěcení chleba a vína.
- Liturgie a čtení této tematiky vyzdvihují, že požehnání je spojeno s darem víry a poslušnosti vůči Bohu a s nadějí na plodnost, spravedlnost a pokoji pro Boží lid.
